Příběh opravdického člověka

24.08.2023

No ale když už vzpomínám, musím říct, že s tou kolaudací to nešlo jen tak, jako že hop na krávu a je tele, barák jsme zkolaudovali tuším až na potřetí. Stavbaři odvedli dost šlendriánskou práci, museli honit plán a plnit nejrůznější závazky, co si je dávaly brigády socialistické práce, tak tu po nich zůstaly křivé podlahy, že se ani nedaly pořádně zavřít dveře, popraskaná omítka na stropech, opadané kachličky a ani se nepamatuju co všecko
/.../ Starý jen chodil dokola, mudroval a chvástal se jako opilý námořník /.../ Starý měl na všecko svou teorii, nebál se přímo i politizovat. Tak mě poučoval například, že všecky tyto hospodářské země, i Amerika je nyšt proti Ukrajině, ta že drží celé Rusko. Ukrajina, Kavkaz, Japonsko, to že je všecko v jednom pásmu, tyto úrodné země. Že co si myslíte, pane kolego, proč Američani hodili tu atomovou bombu na Japonsko? No přece proto, že ...

Pavel Vilikovský: Příběh opravdického člověka (K4 2014)

#letnicteni #3K #klubklatovskychknihomolu #knihomolove #cesicitajte #K4 #18

31.10.2018

Mé první setkání s autorem. Skvělá sonda do duše "malého" člověka, bezvýznamného hlupáka, který vám po celou dobu čtení pěkně poleze na nervy. Deník poslušného soudruha, který prostě jen "nechtěl chcát proti větru", nic víc, nic míň. Humorné i mrazivé zároveň.

26.07.2018

Nemohla jsem při čtení nemyslet na Knihu o cintoríne od S. Tále (D. Kapitáňové). Vypravěče Knihy o cintoríne "omlouvá" jeho handicap, vypravěče Příběhu opravdického člověka neomlouvá nic. Nebo ano? Přece "příležitost je třeba chytit za rohy", "proti větru se čurat nedá", doba už je taková, muž má využít příležitosti, aby zabezpečil rodinu, je třeba pochopit čtyřicátníka, který je sice děsivě omezený, ale žije v omezené době a touží po svém štěstíčku, po femme fatale, po níž ve výtahu zůstává omamná vůně... Samozřejmě mě hrozně štve nebetyčná naivita, se kterou se vypravěč nechá manipulovat cílevědomou V. (je legrační sledovat, jak se mění ve Vikinu a Ožgajku), estébákem "Ondrou" - a možná i jinými, provokuje mě, co si do deníku píše o své manželce a ženách (šovinista!), nesnáším ho za to, jak se chová ke své matce (všimněte si - jako by to ani nebyla literární postava, je mi odporný jako skutečný člověk), hnusí se mi, jak sám sebe v jakékoli situaci omluví, očistí, jak je tupý (Pavel Vilikovský ho dobře napsal: ta postava mi hýbe žlučí), jak snadno mění názory, jak nemá žádnou sebereflexi, při udávání zvažuje jen to, jestli z udavačského dopisu nebude mít problémy...

Jakmile se vypravěč jednou zaplete do intrik, na které prostě nestačí, nezadržitelně se řítí tam, kde ho čtenář může odsoudit. Jenže. Co když to bylo prostě neodolatelné: využít každé možnosti, něco získat, něčeho dosáhnout, nebýt nulou. Ještě honem něco zažít, ještě milovat, něčeho dosáhnout, nebýt nulou... a času je tak málo. Schizofrenní výchova, vymytý mozek. "My tu krize ani nezaměstnané nemáme, jen taková krizová období když se soudruzi tam nahoře rvou, kdo bude mít větší slovo a koryto, a potom po bitvě vítězové musí uklidit poražené a zavést zase svoje pořádky." (47)

Tož dobře to napsal Pavel Vilikovský, a číst bychom to měli všichni, abychom věděli; akorát že ze čtení zůstává pachuť a otázka: obstála bych?

19.06.2017

Skvělá, i když neveselá kniha.
Takoví lidé chodí kolem nás. Bohužel. Dodnes.

05.01.2016

Kniha je výborná. Ukazuje naprostou zvrácenost doby před rokem 89. Je to jaky by vám Havlovo absurdní drama nepodával vypravěč, ale jedna z hlavních a nadšených postav.
Nevím na co to ukazuje, ale kniha mi přišla především humorná a až pak smutná.