Příběhy našich let: Patnáct povídek patnácti českých autorů

26.10.2022

Patnáct povídek patnácti českých autorů, které všechny vyšly tiskem v průběhu 70. let minulého století, mapují trendy - tehdy ještě československé - literatury daného období lépe než cokoli jiného. Od vzpomínek na dětská a studentská léta (Ve službách Švédska, Axa, Jízda zpátky), vojenskou základní službu (Dva tisíce světelných let), první pracovní zařazení (Robinson, Měsíc krásného zešílení), až k vrcholům při budování socialismu (Hráz) a k posledním okamžikům v životě lidském (Cesta, Housličky léta, Kasiopeja v rybníce), je to přehlídka dramatická i lyrická, v jejímž ohnisku vždy stojí člověk. Prostředí se mění, František Stavinoha nás zavádí do hornického internátu, Eva Bernardinová na stavbu přehrady, Jana Moravcová do redakce výtvarného časopisu, Petr Koudelka do autoopravny na malém městě, Jiří Švejda do kasáren vojenského útvaru a Jan Kostrhun do jihomoravské vesnice. Jedni nostalgicky vzpomínají na minulost, jiní pranýřují nešvary doby a další se nás pokoušejí vyděsit nebo rozesmutnit. Čtenář se s Příběhy našich let vrací v čase, někdo do vzdáleného dětství, jiný do období, které zná už jenom z vyprávění. Ať tak nebo tak, je to návrat veskrze příjemný a zajímavý.

09.01.2020

Přiznám se, že jsem k četbě přistupoval předpojatě. Normalizační povídky budou plné socialismu, budou to "povolené" banality. Proto jsem (na rozdíl od předchozího komentářového kolegy) naopak vůbec nechápal, proč tam editoři zařadili Otu Pavla, který je právě tím klasikem a Ve službách Švédska už je - na rozdíl od ostatních povídek - v kánonu české literatury.
Nicméně nebyl jsem zklamán. Úroveň povídek je různorodá, ale neřekl bych, že jde o typ propagandy - že by tam byl heroizován komunista, příp. dělník, socialistický člověk nelze úplně říci. Všechny povídky jsou o lidech, kteří se o něco snaží, mají nějaká traumata z války či z drsné výchovy, že jsou shodou okolností komunisty nebo nejsou není tak důležité. Takoví lidé jsou v každé době. Muž, který bydlí u zasypaného dolu a nechce se svého domu vzdát a tak vlastními silami zrekultivuje své okolí vzdáleně připomíná Muže, který sázel stromy. Chlapec, který si dovolil ukázat na profesora, že bere úplatky, je vyloučen z fakulty a tatínek mu zařídí, aby se tam mohl vrátit, když popře sám sebe, a on to neudělá - to není úplně socrealistický literární projev a trochu to připomíná 60. léta. Starý komunista, který se usilovně snaží, aby v obci všechno fungovalo nakonec zjistí, že už to nikoho nezajímá, ani faráře a ještě je okraden svou vnučkou také není úplně agitkou. Hošík, kterého otčím mlátil bičem, uteče, jde k horníkům a nalezne na zemi odznak rudé hvězdy - vezme si ho (ale nevstoupí do Strany!) a jede po letech navštívit otčíma, který odmítl kolektivizaci. Ten ho vidí s odznakem a říká: Ty ses dal k nim? Je ponížen, ale není to vítězství komunismu - hoch odejde ze statku a ten odznak zase zahodí. Sloužil mu jen jako prostředek toho ponížení. A tak bych mohl pokračovat.
Zkrátka měl jsem pocit, že čtu perestrojkovou literaturu a byl jsem udiven, že žádná z povídek nevznikla po roce 1977. Nezapomeňme taky, že to vydal Odeon, který takové věci běžně nevydával a že i když to sestavil Štěpán Vlašín, redaktorem byl Vladimír Justl. Domnívám se, že je to reprezentativní kniha hranic té doby, kam bylo možno zajít a řada z povídek se i literárně vymkla z šedého průměru.