Příběhy obhájce Rumpolea

Příběhy obhájce Rumpolea
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/35206/bmid_pribehy-obhajce-rumpolea-dXb-35206.jpg 4 11 11

John Mortimer (1923), anglický dramatik a prozaik, vypráví ústy obhájce Rumpolea šest případů, které projednává soudní dvůr v proslulé londýnské Old Bailey. Rumpole se svým nekonvenčním a nesentimentálním přístupem, anglickým smyslem pro humor a fair play řadí po bok velkých detektivů Sherlocka Holmese či otce Browna.

Literatura světová Detektivky, krimi
Vydáno: , Academia
Originální název:

Rumpole of the bailey, 1979


více info...

Přidat komentář

Alizon
22.12.2023 4 z 5

Typický britský suchý humor. Ačkoliv se děj odehrává z velké části v soudních síních a na pořadu dne jsou vraždy, nejedná se o žádné drasťárny, ale spíše o humorné starosvětské soudničky. Příjemné odpočinkové čtení. Rumpole má pořádně břitký jazyk, mnohdy nekonvenční přístup a v soudní síni je králem, ovšem doma i on ustoupí před "tou, kterou je třeba poslouchat":))

Aghatte
25.03.2022 5 z 5

Nádherné, vtipné, jemné, přesné, trefné, noblesní.....Anglický humor a spousta sebereflexe :-) Určitě vyhledám i další dva díly.
Ta, kterou je třeba poslouchat nemá chybu. A hraje-li úlohu sestry, tak rovnou sestry staniční. Chápu, že si pan obhájce chodí odpočinou a pobavit se do soudní síně, mezi nekomplikované a přímé zloduchy.

Jen bych to nedala do kategorie "detektivky a krimi", spíš jen humor. A se Sherlockem to rozhodně nemá nic společného.


trudoš
07.06.2015 5 z 5

Přestože Horace Rumpole není klasickým detektivem, mé sympatie si rozhodně získal. Advokát ze staré školy, který se těžko vyrovnává s moderními vlivy, ale přesto se jim nebrání, jen svou práci dělá nejlépe tak, jak je už léta zvyklý. A jeho manželka Hilda, Ta, kterou je nutno poslouchat, je jedna z nejlepších vedlejších postav, s jakou jsem se v literatuře vůbec kdy setkal.
John Mortimer je především humorista, takže se zde nekonají bůhvíjaké bestiality, celé to spíše dýchá typickou britskou suchou komedií. Jednotlivé příběhy hodně připomínají Panoptikum Jiřího Marka, alespoň tou nostalgií nad starým a rozčarování nad novým. V rámci toho Rumpole chvílemi připomíná českého Matěje Broučka, protože má přesně ty měšťácké návyky, kterými jinak pohrdáme. Ovšem na jeho obranu je třeba říci, že on o svých zlozvycích ví a nebojí se je přiznat. Povídky jako takové jsou pak nádhernou ukázkou toho, jak má tenhle útvar vypadat - nepostrádají děj, pointu ani atmosféru. Prostě krása.