Příběhy železné opony
Luděk Navara
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/417755/bmid_pribehy-zelezne-opony-ym1-417755.jpg
4
55
55
Vlak svobody, Stěna smrti, Jak se muži měnili v žáby, Slovenský Ikaros a vlastně i Železná opona... Názvy kapitol a podkapitol této knížky znějí v dnešním kontextu spíše jako názvy surrealistických básní. Ve své době, mezi léty 1948 a 1989, ovšem odkazovaly k velmi reálné a často tragické skutečnosti. Pečlivě střežená hranice komunistického Československa se západním Německem a Rakouskem byla dějištěm tisíců dramat, kdy se Češi a Slováci, ale také východní Němci či Poláci pokoušeli opustit „tábor míru a socialismu“. Publicista Luděk Navara se represivní povaze komunistického režimu a pokusům o rezistenci proti němu věnuje dlouhá léta. V Příbězích železné opony vypráví osudy jednotlivých lidí i rodin, které se pokusili ze socialistického Československa uprchnout.... celý text
Přidat komentář
Jedna z knih, kterou by si měl přečíst každý. Velmi silné příběhy z naší nedávné minulosti. Myslím, že tato kniha se mi vryje do paměti a bud na ní dlouho vzpomínat.
Dobře sestavený výběr pokusů - úspěšných i neúspěšných - našich spoluobčanů o překročení vojáky hlídané a zabezpečené státní hranice do Spolkové republiky nebo Rakouska. Vynalézavost neměla hranice: pěšky, po silnici, po kolejích, po vodě, pod vodou a vzduchem. Tenkrát jsme se o jejich pokusech mohli většinou dozvědět pouze poslechem zahraničního rozhlasu a předávali si informace ústně. Proto je pro mne dobré tyto informace oživovat čtením těchto příběhů.
Skutočné príbehy skutočných ľudí. Často smutné, veľakrát úspešné, ale často končiace zle. Niektoré sa mi páčili viac ako iné. Niekedy bola na škodu menšia prehľadnosť, kedy bolo v príbehu veľa informácií a vzhľadom na ich množstvo boli niektoré menej zapamätateľné. Tiež mi prekážalo, keď bol osud emigranta vyzradený už na začiatku príbehu. Tým, že čitatelia určite mnoho príbehov nepoznajú, tak by udržanie napätia pomohlo. Celkovo však hodnotím knihu pozitívne najmä s ohľadom na memento a spomienky, ktoré predstavuje. Veľa ľudí si situáciu, v ktorej boli ľudia pred 40 rokmi nevedia predstaviť, ďalší volajú po zmene režimu, ktorý by veľmi pravdepodobne mohol priniesť ďalšiu dobu temna.
Popsané příběhy jsou někdy dobře známé, jindy až kuriózní. Dnes je to skoro neuvěřitelné, co lidé obětovali v touze po svobodě. Na nynějších hranicích je pusto prázdno a na umělé zbytky železné opony se jezdíme dívat do muzea a venkovních instalací. Kdo by si to kdysi pomyslel. Od tohoto vydání jsem čekal aktuálnější stav hlavních osob v příbězích, až jsem si později přečetl autorovu poznámku o ponechání informací o osobách v původní formě. Tato poznámka měla být hned na úvod, pro méně znalé může být matoucí např. to, že ještě žije Milan Paumer a Ctirad Mašín. Ale jinak kniha zaslouží respekt a obdiv lidí, co riskovali pro svobodu.
Nemám slov… všetky tieto šťastné i smutné konce ľudských osudov vo mne opäť zdvihli vlny emócií. Kiežby ich dokázali precítiť rovnako tí súčasní mladí nadšení komunisti postávajúci pri agitačných stánkoch KSČM pred každými voľbami, ktorí zblbnutí fanaticky vykrikujú, že som pomýlená… že toto už nie je tá strana, čo kedysi, že teraz už je moderná a demokratická… Lenže toho starého červeného psa novým kúskom nenaučíš.
Silné příběhy, někdy bych je snesla i delší. Ale poprvé se mi stalo, že jsem měla problém s audioknihou. Tentokrát jsem totiž při poslechu vyloženě trpěla. Bára Štěpánová příběhy čte jako nějakou senzaci z Blesku, a vlastně všechny příběhy jsou interpretovány s takovou dávkou patosu a divadelní dikce, že se mi kroutily i palce u nohou. proč nestačil civilní projev, aby působily samotné příběhy? Přiznám se, že jsem vydržela do poloviny a pak jsem si radši knihu půjčila v knihovně a dočetla ji v papíru.
A taky mi někdy vadilo, jak má autor potřebu podat všechno jako "nešťastník" XY a zlý vyšetřovatel, péesák apod. Mohl víc věřit čtenáři, že není debil a umí se orientovat, udělat si názor, kriticky myslet. Nešťastník byl vlastně v každé kapitole, takže už mi pak to oslovení začalo jít na nervy. Možná mohl být styl víc reportážní, fakta bez podsouvání čehokoli.
Příběhy jednotlivých útěků mě opravdu bavily, takové dobrodružství může napsat jenom život. Kniha je samozřejmě hodně tendenční, namířená proto minulému režimu. Taková byla bohužel doba, lidé si byli moc dobře vědomi, že přechodem státní hranice riskují doslova život.
Skvěle zpracované osudy lidí, kteří se nesmířili s totalitou. Hodně čtivé, psáno lehce, takže se kniha čte téměř jedním dechem. Tato minulost není obecně příliš známá a člověk je tvor zapomnětlivý. Snad se našim potomkům tato historie nebude opakovat.
Poslouchala jsem audio, poučné,realistický podepsané případy narušení státní hranice.Některé jsem znala,ale i tak jsem se hodně dozvěděla.
Velmi čtivě napsané příběhy z historie československé železné opony. O dobré půlce příběhů jsem četl již dříve a jinde, přesto jsem si je znovu s chutí přečetl. Kniha obsahuje povedené i nepovedené pokusy o útěk na Západ - při čtení mi bylo až líto 16letého chlapce, který uměl rychle běhat a dostal se v roce 1953 do Německa, avšak hranice byly v těch místech zrádné, takže běžel tak, že se zase dostal do Československa - v zakázaném pásmu byl několikrát postřelen aktivními "péesáky". Výborný je příběh, kdy hulínský řidič Měrka přejel hranice do Rakouska nákladním automobilem. Bez povšimnutí se spolu s rodinou a přáteli dostal až do Vídně. Zcela originální je úspěšný pokus z roku 1986, kdy dva mladí muži přešli hranice v noci po vršcích vedení s elektrickým proudem - vrchní drát proti bleskům není nabitý proudem, vyrobili si jakési sedačky, které na tento drát zavěsili a pak se "přeručkovali" až do Rakouska (neskutečné štěstí měli třeba i při šplhání na vrchol, protože byli blízko naprosto vražednému napětí). Rovněž příběh, kdy muž pracující ve vodárně v zakázaném pásmu, převezl rodinu v otomanu, který připojil za motorku ("abych měl v té vodárně pohodlné sezení"). Několik příběhů pojednává o úspěšných i neúspěšných pokusech podniknutých na rogalech (zvlášť mě zaujal úspěšný pokus, kdy otec přeletí do Rakouska spolu s tříletým synem), vírnících, či balónech. Nechybí ani ikonický vlak svobody z 11. 9. 1951, přelety třech Dakot na jaře 1950, přestřelky Mašínů a spol. v NDR na podzim roku 1953, emigrace známé rodiny Pořízkových z Prostějova, nešťastný pokus péesáka Jeřábka, jenž doplatil na amorálnost svých kolegů (chytili ho cca 2 km za hranicemi, na území Rakouska). Jedním slovem výborné, spolu s knihou Na útěku (o letci Josefu Bryksovi), se jedná o nejlepší Navarovo dílo, jež jsem zatím četl.
Úžasná kniha čtená jedním dechem. Doporučila bych všem, které zajímavá novodobá historie naší malé zemičky uprostřed Evropy. Nejsem sama na moderní historii a nikdy jsem nebyla, ale tahle knížka odhaluje příběhy, které rezonovali v mezinárodním prostoru. Ukazuje odhodlání nejen jednotlivců, ale celých rodin riskovat a jít až na samou hranu jen pro to, aby měli budoucnost ve kterou věřili a je v ní neuvěřitelná síla.
Taková byla realita a skutečnost. Tuto knihu bych poskytl jako povinnou četbu do škol. Dnes si každý demokracii bere jako automatickou věc a nikdo z mladých neví jaký to kdysi bylo. Kniha je pojmem toho co jsme si prožily my ,,Husákovi děti,, i starší generace. Snaha utéci z tehdejší doby pryč a také jaké byli následky když se to nepovedlo. Prostě realita se vším všudy a vřele doporučuji!
Výživnější než dětská přesnídávka :), doporučuji.
Co kapitola, to jeden zajímavý životní osud.
Předmluva pana Hutky též stojí za to.
Některé "příběhy" dopadly fakt vtipně, jiné právě opačně.
Statistiky děsivé a celá ta zvláštní ideologie...
Nepamatuji si to, ne tak černě. Ale ráda o minulosti čtu.
Trapně a obecně vím, že naši měli práci, my byt, mandarinky jsem viděla jenom před koncem roku, zadek jsme si utírali do pracně sežmoulaného Rudého práva a dětství jsem trávila v o číslo větších teplácích s vytahanými koleny. V obchodech se všechno balilo do papírových pytlíků a k moři jsem také jako malá jela - se školou.
Eeee, jenomže pak mi starší členové rodiny postupně vyprávěli příběhy z temnější, druhé strany. Zaujaly mě.
Kdyby měla tahle kniha pokračování, možná by vyprávěla o tom, jak nám osvoboditelé pod prdelí rozprodali celý stát. A abych nebyla moc jednostranná, jak jsme je to vlastně my, vy, oni... nechali udělat.
Mohlo by se to jmenovat "Příběhy železné vůle," protože aby v téhle naší opěvované žumpě dneska někdo důstojně přežil, chce to skoro tu samou vynalézavost, jakou prokázali odvážní, mnohdy šílení útěkáři.
Jenomže my už teďka jaksi nemáme kam zdrhnout.
A víte, co je sranda? Dneska poslouchám v práci od lidí o generaci starších, jak by bylo skvělé zopakovat sametovou událost :). Z jejich pohledu to má ovšem háček. Ti, co tehdy poztráceli klíče na Václaváku, jsou teďka před důchodem a jako správní krajané - zadlužení krajané před důchodem - se bojí exekuce a výpovědi pro nadbytečnost, ne režimu.
Těším se, až si jako důchodkyně přečtu druhý díl.
"A babičko, co je to důchodce?"
Kniha nezklamala, přerod ano.
Trapně a obecně. Bylo mi deset.
Štítky knihy
20. století Česko, Česká republika Československo východní Evropa zločiny komunismu železná oponaAutorovy další knížky
| 2014 |  Na útěku: Neuvěřitelný příběh Josefa Brykse |
| 2019 | Příběhy železné opony |
| 2002 |  Smrt si říká Tutter |
| 2004 | Příběhy železné opony 1. |
| 2008 | Mlynáři od Babic |
Komunismus byl a je zvěrstvo, tato kniha je tomu dalším důkazem. Jsem rád, že jsem dobu zažil jen jako dítě.