Priepasť
Jozef Karika
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537786/bmid_priepast-663630178e962.jpg
3
585
585
Bývalý lezec trpiaci panickým strachom z výšok narazí na legendu o skalnej plošine v Tatrách, kde neznáma sila núti ľudí, ktorí tam zablúdia, skočiť do priepasti a zabiť sa. Nezvyčajné množstvo smrteľných nehôd v tejto oblasti mu nedá spávať. Rozbehne pátranie na vlastnú päsť, lenže skutočnosti, ktoré odhalí, sa vymykajú ľudskej predstavivosti a chápaniu. Za svoju zvedavosť kruto zaplatí – sám sa ocitne na hrane priepasti. Je stará legenda horských vodcov o nadprirodzenej sile zhadzujúcej ľudí do hlbín iba strašidelná fáma, alebo obsahuje zrnko pravdy?... celý text
Přidat komentář
Ne, ani tenhle pocin Trhlinu neprekonal.
Namet dobry, se zpracovanim bych problem taky nemela. Zaver povedeny, ten jsem fakt necekala.
Karika mozna mohl lip zpracovat dusevni pochody hlavni postavy. Chapu, ze pro tenhle typ pribehu je to stezejni, ale nejake pasaze (hlavne o jeho tatovi) se opakovaly mozna az zbytecne casto. Celkove se to necetlo spatne, melo to atmosferu, ale presto to povazuju za slabsi odvar Trhliny.
Když jsem studovala a vyvolali mě na látku, o které jsem neměla ani ponětí, jediná záchrana byla spustit o tom jediném, co jsem si pamatovala a opakovat to stále dokola jinými slovy, dokud to šlo. Člověk získal čas, než mu nějaká dobrá duše napověděla. Tato technika nám vycházela obzvlášť u jedné paní profesorky, která se ztrácela ve svých myšlenkách natolik, že už jen zvuk našeho hlasu jí stačil a kolikrát oznámkovala odpověď k úplně jinému učivu.
Podobný pocit mám z této (a bohužel nejen z téhle) Karikovy knihy. Byla by to skvělá povídka, napínavá, s dobrým nápadem. Bohužel jako kniha se utápí v neustálém opakování duševních pochodů hlavního hrdiny. Pochopení pro něj, jeho ztrátu, trauma a pocity (líčené stále dokola v lepším případě jinými slovy), mě přešlo už v první třetině knihy. S tím, jak přibývalo stránek, přestávalo mě zajímat jak to skončí a přála jsem si už jen ať to skončí. Což asi není pro čtenáře ten nejlepší pocit. Závěr byl sice bomba, ale pomyslnou misku vah nepřevážil.
(SPOILER) Začátek příběhu mě celkem bavil, ale pak se vše točilo na jednom místě a nikam se to moc neposouvalo. Kniha je téměř celá o halucinacích a duševní poruše jednoho člověka. Konec končí velmi naivě z pohledu policie...
(SPOILER)
Námět mi přišel skvělej, ale to nic nemění na tom, že to celý mohla být povídka.
Nicméně mě to vlastně bavilo, autorovi se povedlo vytvořit hodně psycho atmosféru a místy to bylo hodně nepříjemný číst.
A určitě bych nerada radila vyšetřovatelům, ale řekla bych, že když měli takovej případ, tak mohli mrknout do kamery, která se našla na místě činu?
Asi před třičtvrtě rokem jsem tuhle knihu zavřel v půlce. Nějak mě to nebralo. Po celou dobu jsem nečetl nic, protože zásadně neotevírám další, než dočtu načatou. Teď na dovolené jsem ji konečně doklepl. Trhlina byla mnohem lepší. Tyhle knihy bez pohybu, co se děj odvíjí na pětníku mě moc neberou. Nekonečné útrapy Adama na plošině byly až otravné a nekonečné.
Nějak nevím, jaký ke knize zaujmout postoj. Mám ráda, když se v takových příbězích objevují reálie. Baví mě také uchopení a zpracování nějakého psychologického fenoménu, byť je přetransformován do mystických až paranormálních sfér. Potud jsou Karikovy knížky za mě fajn. Ale aby se polovinu příběhu hrdina zmítal na jednom místě v halucinacích..... Ne, to mě opravdu nebavilo. Kdyby byla knížka delší, tak bych jí nejspíš nedočetla.
Pozor na SpongeBoba, pardon na sprunggeista, je to satan! Pravdupovediac čakal som to oveľa horšie, takže napokon vlastne príjemné prekvapenie. Ani v Priepasti každopádne nechýbajú veci, ktoré na Karikových knihách nemám rád. Hrdina, hoc dalo by sa povedať bežný človek z ľudu (nie vysokoškolský profesor filozofie) vedie nadprirodzene filozofické úvahy nad životom, kozmom, bytím, nebytím. OK, jasné, aj predavač v obchode, keď večer príde domov, môže relaxovať čítaním Nietzschea, ale v textoch Jozefa Kariku je amatérskym filozofom temer každý – a to je proste nerealistické. Rovnako ma fascinuje, ako autor neustále používa pubertálne výrazy (ksicht, dovi-dopo, úplne mu preplo); mňa osobne to vždy strašne vyruší, keďže autor nie je dvadsiatnik a najmä jeho postavy nie sú dvadsiatnici. Mnohé výrazy sa opakujú toľkokrát a v takých obmenách, až som sa musel usmievať (fajná parta, fajná dovolenková destinácia, fajne prekrvený obeh, kto to preboha editoval a prečo nezasiahol?). Iné slová ma vyviedli z rovnováhy (sliepňam, kŕkal). Rovnako ma neprestáva fascinovať, ako sa skoro v každej Karikovej knihe objaví niečo amorálne; označiť 13 mŕtvych civilov za „slušný výkon“, no... dole klobúk. Kvalitného autora spoznám podľa dialógov. Karikove sú ťažkopádne a neprirodzené. Dobrou správou je, že jeho strohá úsečnosť (mimo dialógov) nepôsobí odfláknuto, ale naopak pomáha vytvoriť mrazivú atmosféru. Zápletka o „skákaní“ je príjemne mystická a v dobrom nepríjemná. Samozrejme ju značným spôsobom vylepšuje umiestnenie do našich zemepisných končín. Toto sú veci, ktoré Karikovi vždy išli dobre, postupne to síce už nie je to, čo kedysi, ale stále je to fajn. Čakal som, že pred finále sa to pokašle a začne sa to preháňať s filozofovaním... a ono nie! Jasné, na takom minimalistickom mieste a s jedinou postavou (česť výnimkám) sa vytvára monotónna stagnácia, ale opäť: čakal som to horšie, oveľa horšie. Šokujúci záverečný twist vôbec nie je šokujúci. To policajný zbor skutočne neprezrel veci danej osoby? Tak to asi ani vyšetrovali ožratí Šmolkovia pod vedením naspeedovaného Tatka Šmolka, ktorý si ráno vzal viagru a po zvyšok dňa mal iné priority, asi viete aké. A ak dopadnem z veľkej výšky na mŕtve telo, asi by bolo „fajn“ opísať, čo sa s ním stane. Naopak, mnohé vetné spojenia skvelé (za chrbtom čierna masa hôr, kľukatá prasklina, zlaniť do tmavej hlbiny). Pravdaže znova platí, že Karika proste vždy vie „niekde“ vyhrabať geniálny nápad (sily nútiace človeka skočiť, vietor nútiaci robiť ho temné veci, deti miznúce počas treskúcej zimy) a vždy to domrví tým, že geniálne poviedkové námety rozdrobí v románovom priestore (aj keď mne osobne veci ako Priepasť, Trhlina a Smršť stále pripomínajú novely, nie klasické romány), ale zase: čakal som to horšie, pobil sa s tým tentokrát zručnejšie, než v Trhline, kde mal paradoxne viac postáv a väčší (fyzický) priestor na manévrovanie.
Karika je poslední dobou, jeden z mých nejoblíbenějších autorů, tak jsem šáhl po ,,Propasti'' a musím s lítosti říci, že je to zatím nejhorší autorův počin. Děj se pořád točí v kruhu, tak z větší části knihy ,se čte to samé dokola, absolutní nuda.
Hodnotím pouze dvěma hvězdičkami.
Karika patří k mým vůbec nejoblíbenějším současným autorům, a o to více mě mrzí, že Propast mi přišla jako naprosto nefungující změť survivor thrilleru, ezo hororou, filosofování a rodinného dramatu. Strašně se mi líbí témata, které pro své knihy autor vybírá a i pro Propast zrešeršoval jeden temný mýtus z hor. Dosud fajn. Jenže už výběr hrdiny je divný a jeho chování ještě víc a od poloviny se kniha vrhla úplně jiným žánrovým směrem, aby závěr strhla volant zase někam zcela jinam. Smršť, Tma nebo Trhlina jsou mnohem propracovanější.
Propast hodnotím třemi hvězdičkami i přes to, že mě teda taky vtáhla. Ale stále mi to připadá jako nejmíň "záživné" dílo pana Kariky. Ostatní knihy mi přišly prostě o kus lepší.
Do Tater jezdíme s pravidelností už asi 5 let, za tu dobu tam máme nachozeno už spoustu kilometrů a několik vrcholů.. je fakt, že ve Slavkovské dolině jsme nebyli (už jsem si zjistila, že je vážně uzavřená- mapy a tudíž chodníky k ní nevedou), a já musím přiznat, že jsem vlastně ráda. Že jsem tam nebyla a rozhodně nebudu. Musím taky říct, že příští tůru budu brát s asi větším respektem. Hodně krát už jsem tam riskovala, a jen jednou jsem měla na mále, přesně do takové propasti jsem se totiž dívala, ale nemohla jsem se ani pohnout, nebo nadechnout. Nejhorší chvíle mého života. Ale žádný sprunggeist mně neovlivnil, já chtěla přežít. :)
Obdivuju Kariku za to, jak naléhavě ve Vás dokáže vytvořit ty pocity, co zažívá hrdina. Je to fakt neuvěřitelný. Děsivý. Zažívala jsem asi stejné peklo, jako náš Adam v této knize. Ale i tak zůstávám u třech hvězd a rozhodně se těším na další knihu.
Při čtení jsem samozřejmě sledovala stejná místa na mapě a dokonce jsem si pročetla ten smrtelný seznam, Danekovy jsem ale nenašla. Asi naštěstí.. (nebo jsem to jen přehlédla?) to bylo hodně brutální. A taky případ se psem. Kdybyste chtěli, mrkněte na seznam zde: https://old.hzs.sk/vysoke-tatry/smrtelne-nehody-vysoke-tatry/ je tam spousta mladých lidí, spousta utonutí i zásahů bleskem. Neuvěřitelné!
Uf. Tak tohle byla ne jízda, ale pád. Karika prostě umí. Jede si sice podle své známé šablony a vy už tak trochu víte, co čekat, ale čert to vem. Umí perfektně vyprávět, vylíčit prostředí a hlavně vyvolat takovej ten hnusně tísnivej dojem, že pod povrchem normálnosti něco strašně není v pořádku. A to na požitek stačí.
Propast mě vtáhla. Fungovala dokonale a typicky karikovsky - od zranitelného hrdiny, přes zápletku s odhalováním dávných podivností událostí, přes hrůzu propasti... až po zoufalý boj s ní, prolínání skutečnosti, představ a vidin. Až do konce jsem čekala nějakou karikovskou odpornost jako nechutnou třešinku na dortu... až přišlo poznání, že někdy nemusí přijít odpornosti, že stačí jen děsivej a rozkomíhanej svět, ve kterým se už není o co opřít.
A vůbec mi nevadí, že to v něčem je hodně trhlinovatý, v něčem hodně tmovatý. Je to povedený a do propasti to umí strhnout obrovskou silou... a já si ten pád - s bezpečným dopadem do sedáku - užila. A teď zůstává to nepochopení - co se to vlastně stalo a jak se to stalo - který zůstává po podobnejch strhujících pádech a dopadech.
Dobrá práce, pane Karika.
Nemůžu si pomoct, ale Kariku jsem si doslova zamilovala. Obzvláště Propast a Trhlinu. Obě dvě jsem již četla třikrát a nejspíš se k nim znovu časem vrátím.
Propast sice ve mě hodně evokuje Stephena Kinga, což by mohlo spoustě lidem hodně vadit, ale mě ne.
Celkově se mi líbí atmosféra Tatranských hor. V průběhu celé knihy jsem stale měla po ruce mapu a sledovala místa, kde se právě příběh odehrává.
Zkrátka na Kariku nedám dopustit.
(SPOILER) Ani nevím, co jsem čekala. Od autora mám přečtenou zatím jen Trhlinu, takže jsem správně vytušila, že se budeme pohybovat v podobných vodách. Líbily se mi ty zmínky o historii a brala bych toho mnohem víc. V poslední třetině už mi bylo jasné, jakým směrem vítr fouká. Bylo to zajímavé sledovat z pohledu pozorovatele, ten rozpor. Ač autor objasnil záhadu Hastingsu (to jsem byla dost v šoku a pak už to šlo samo), tak mi tam chybělo dost ohledně otcovy smrti - kdy se to stalo, jak dlouho už má Adam strach z výšek, něco o mámě, proč to neřešili, pokud byl dítě. Chvilkama to bylo opravdu dost nepříjemné. Závěr autor nemohl napsat lepší, i když tam byla řada cest, jak ho zakončit. Co jsem nepochopila je práce policie a nahrávka z kamery. Nevěřím, že by to prošlo.
Naprosto famózní psycho..Někomu čast kdy hl.hrdina propadá beznaději a jsme svědky jeho vnitřních úvah zdá nudná či dlouhá..mě to přišlo naprosto v pořádku k dané situaci..už jen představa naprostého šoku,paniky,samoty,boj sam se sebou kdy se chcete zabít..stačilo si v dané situaci předtlstavit sám sebe..
Zejména prostředek knihy se dost vlekl, všemožné pokusy dostat se z plošiny střihané podivnými vizemi byly za mě až příliš zdlouhavé a táhnoucí se, kniha by podle mě mohla být tentokrát kratší. Zásadně to ale vyspravil konec, s nímž má Karika občas problémy (vzhledem ke způsobu a žánru jeho psaní je ale pekelně těžké vystavět dobrý, ne-klišoidní konec), ale tentokrát měl zvrat, originalitu a dynamiku, a byl velmi působivý. Šlo tedy za mě o opak Smršti, jejíž závěr byl slabý a rozvleklý, přes dobré tělo knihy
Bavilo mě, když Adam pátral po tajemství a historii skalní plošiny, byla jsem zvědavá, co bude, až tam sám vyleze. Zpočátku to bylo napínavé, ale postupně jsem se začala ztrácet v halucinacích a skutečnosti. Pokud toto autor zamýšlel, tak se mu to asi i povedlo, ale mě to nebavilo. Konec vlastně ani nepřekvapil.
Štítky knihy
záhady horory paranormální jevy nevysvětlené, nevyjasněné jevy pobyt v horách Vysoké Tatry horolezci
Minimalistické v příběhu... maximalistické v tom, kolika slovy lze opsat jednu jedinou věc. Pořád dokola, dokola. Byl tam pro mne jeden zajímavý moment, kdy Adamovo vědomí svádělo boj s... možná nakonec samo se sebou?