Přijde kůň do baru
David Grossman
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/501242/bmid_prijde-kun-do-baru-Uan-501242.jpg
4
233
233
V románu Přijde kůň do baru odpaluje přední izraelský spisovatel David Grossman jazykový ohňostroj, který se dotýká samotné podstaty lidské duše. Jednoho horkého srpnového večera se na pódiu maloměstského klubu objeví se svou stand-up show zatrpklý, stárnoucí bavič Dovík G. Po chvíli začne divákům místo laciných vtipů líčit podivný příběh o prvním pohřbu svého života: o dlouhé cestě na smuteční obřad, během níž nevěděl, koho ze svých blízkých najde na marách. Divákům v hledišti tuhne úsměv na rtech, večer se začíná podobat brutálnímu zúčtování – s Dovíkem, s publikem i s hluboce poškozenou společností. Dokud nespadne opona.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , OdeonOriginální název:
Sus echad nichnas lebar, 2014
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Román formou jednoho stand-up večera, stylisticky vybroušený do dokonalosti. Stárnoucí a trochu děsivý komik (který už dlouho „neví, co ztratil dřív, jestli důstojnost, nebo zábrany“) dlouhé hodiny vypráví o prvním pohřbu svého života a čtenář má stejné pocity jako účastníci toho zvláštního večera, kteří „čím dál míň rozumějí tomu, čeho se nedobrovolně účastní. Vsadím se, že by se už dávno sebrali a odešli, nebo ho dokonce vypískali, nebýt pokušení, kterému je tak těžké odolat – pokušení nahlédnout do pekla někoho jiného.“ Tu knihu v podstatě nelze číst jinak než na jeden zátah, byť je místy až fyzicky obtížné klestit si cestu vyprávěním toho smutného klauna – dobrými vtipy, špatnými vtipy, hodně špatnými vtipy, historkami ze života, interakcí s publikem, a hlavně tou nesnesitelně protahovanou a nikdy nekončící cestou pouští s vojáky na pohřeb… Kniha je ale nakonec hlavně o křehkých přátelstvích, která může zadusit jen to, že se protnou dva světy, které měly raději zůstat navždy odděleny. A kvůli takové maličkosti se v nejhorší chvíli jeho dosavadního života nakonec za toho malého kudrnatého pihatého kluka nepostaví ani ten jediný, který mohl (a měl). (8/10)
Stejně jako diváci v knize jsem i já měl chutě od knihy odejít. Tohle totiž nebyl ten prvoplánový humor... Nakonec jsem vydržel a nelituji toho.
Je to zvláštní kniha.
Naprosto souhlasím s ostatními, že čtenář má úplně stejné pocity, jako divák onoho podivného stad-upu. I po dočtení ve mně rezonují nezodpovězené otázky. Například: chtěl Dovík opravdu vědět co z něj vyzařuje a jak působí na publikum, nebo se potřeboval vypovídat někomu, kdo ho snad pochopí, ale přitom už nedokáže komunikovat s nikým jiným, než s publikem své show?
Je to moje první kniha tohoto autora a rozhodně mě zaujal a další jeho knize se nebudu bránit. Jen doufám, že bude o něco veselejší. Od téhle jsem se nemohla odtrhnout, ale přesto mám pocit, jako bych ji snad četla proti své vůli!
Nechtěla bych být divákem, který si koupí lístky na stand-up a dočká se hlubinné psychoanalýzy hlavního hrdiny. Přesto se jedná o strhující záležitost. Počátečním dusnem a stupňováním textu román připomíná novelu Mario a Kouzelník T. Manna, i když Dovele zde vystupuje v obou rolích zároveň - v roli ničitele i ničeného. Krok za krokem odhaluje Dovele svoji duši, ale zároveň také duši izraelské společnosti a ptá se po hranicích lásky a nenávisti, soucitu i krutosti, agresivity i ochoty pomoci.
Kniha se nečte příjemně. A v některých pasážích se čtenář cítí, jako by se sám octl na nevydařeném stand-upu a musel si sám začít klást nepříjemné otázky.
Bohužel tato kniha dle mého není obrazem Izraelské společnosti a její kritika, ale spíše životní souboj jedné osamělé, nepochopené a zatracované duše. Duše, která doufá v bezpodmínečnou lásku a nenalézá ji ani u své matky. Každý si v sobě nese své strachy, zklamání, svůj vnitřní souboj, a tak namísto toho, aby jako rodičové chránili malého Dovíka, oba jej svým způsobem odhání.
Máme zde stand-up komedii, kdy se komik Dovík snaží bavit své publikum a zpočátku mu to jde skvěle, avšak stále bojuje s potřebou vyprávět jim svůj příběh. Touží totiž po pochopení a blízkosti. Avšak publikum se chce bavit, ma svých problémů dost, a když postupně smutek převýší vtip, odchází většina sálu.
V jednu chvíli jsem měla pocit, že sedím v sále s ním, že sleduji jeho show a je na mě, zda odejdu spolu s ostatními nebo doposlouchám jeho příběh. Přiznám se, že v jednu chvíli jsem měla touhu odejít a knihu odložit, ale stejně jako část osazenstva i já musela vědět, co Dovíka přivedlo až sem. Kdo nebo co jej zadupal až na samotné dno. Dovík je politováníhodná postava, člověk, který snad již nemá naději na šťastný život, a tak se snaží alespoň bavit druhé. A přece jen, nakonec vám přiroste k srdci.
Přijde kun do baru... A barman se ho ptá: Proč mas tak protáhlý obličej? Jelikož hebrejština slovo protáhlý nezná, takže se jedna o vtip bez pointy. Stejně tak jako je Dovikuv životní příběh.
Jelikož jsem od knihy spíše než osobní souboj jednotlivce čekala více obecnou kritiku společnosti, dávám knize 4/5. Naprosto mě ale dostalo, že já sama v jednu chvíli nevěděla, zda chci knihu dočíst, což naprosto korespondovalo s pocity zúčastněných. Tato kniha vás prostě vtáhne, přestože se tomu bráníte. Nikdo nechce jít s Dovíkem až na samotné dno, zůstane jen hrstka.
Toto nebyl můj šálek kávy. I když druhá polovina už byla lepší, musela jsem se do čtení nutit.
Zase jsem po dlouhé době podlehla hodnocení a chvále, které knihu provází. A já dobře vím, že nemám číst komentáře dopředu. Nějak nechápu, co je na tomto příběhu tak oceňované. Dvakrát jsem knihu odložila. Pak jsem si řekla, že to přece jen není možné, že tam musí být něco, co nevidím. Takže přečetla /v první půlce s přeskakováním/. Jsem z toho nějak "rozhozená". Taková smutná kniha, Dovik - smutný klaun. Můj vnuk nemá klauny rád, už jako maličký říkal, že jsou smutní a nešťastní. Teď se smutek přenesl i na mne. Přesto na knihu stále myslím. Nějak jsem se s ní minula, nečetla jsem ji ve správnou dobu, měla bych to zkusit znovu. Jenomže já už vlastně asi nechci. Radši zkusím od pana Grossmana jinou.
Výzva 2019 - 18. Kniha, která obdržela Man-bookerovu cenu.
Tohle je prazvláštní kousek. Zpočátku jsem měla trochu problém, ale čím víc se zavrtáváte do vyprávění, stanete se divákem v hledišti a prožívate to vcelku intenzivně. Alespoň já ano. Silné věty, parádní střídaní témat, ty přechody jsou prostě lahůdka i na nějaký ten vtip dojde. Každý si asi knihu přebere po svém. Přemýšlím o ní ještě několik dní po přečtení a asi ji docením až časem.. Nečekejte srandy kopec, naopak. A jak že to bylo s tím koněm co přijde do baru? Není snad ten kůň sám Dovík, který do sebe háže panáky a rozehrává na scéne lidskou šachovou partii?
Neodložila jsem, ba právě naopak! Příběh je psán tak, že vás nutí otáčet stránku za stránkou. Byla to moje první stand-up komedie v životě. Pravda, ne tak veselá, jak by se od podobného vystoupení dalo očekávat. Ovšem stárnoucí bavič Dovík vyprávění rozehrál tak, že se nedalo jinak, než se dozvědět, jak jeho příběh dopadne. Projdete s ním cestu jeho bolestivého dětství až k jeho prvnímu pohřbu. Pomyslnou oporu mu naštěstí dělali pan soudce a Pidi, nezůstal v tom sám. I přesto to bylo smutné, velmi smutné.
Ještě bych chtěla vědět, jak to bylo s tím koněm, co přišel do baru...
Svá traumata (a nejen svá, ale i traumata svých blízkých a často i traumata celého národa) si v sobě neseme celý život. Každý se s nimi snaží vyrovnat po svém: přehlušit je prací, utopit je v alkoholu, vytěsnit je, zapomenout na ně. Nebo je neprodyšně zabalit do humoru. Jenže traumata mívají tuhý kořínek, ať člověk dělá, co dělá, úplně se jich zbavit nedokáže, nakonec někudy vylezou.
Kniha, u které na začátku rozhodně netušíte, co vás uvnitř čeká.
Zajímavá kniha, úplně jiná, a tak na ni jen tak nezapomenu. V budování napětí předčí kdejaký thriller, čtenář má chuť D. zalomcovat - Tak už to řekni!!! Rozhodně se nedá říct, že by četba byla chudá na emoce, navíc často ode zdi ke zdi. Dosud jsem si myslela, že snesu i nějaký ten černý humor, ale z některých vtipů mě doslova mrazilo.
Smutné a náročné čtení, které vyžaduje hodně pozornosti. Je to proud slov a myšlenek, kterému, i když možná neradi, nakonec podlehnete. Kniha nemá místa, kdy byste mohli knihu zavřít, abyste pokračovali další den, což mi trochu činilo problém a také jsem se nedozvěděla, jak to dopadlo s tím koněm, co přišel do baru.
První polovina knihy mě vůbec nezaujala, dokonce jsem ji chtěla odložit. Druhá polovina už měla spád a nakonec to bylo i celkem pěkné ale zároveň smutné čtení.
... I lidé v hledišti to cítí. Dívají se po sobě, neklidně poposedávají. Čím dál míň rozumějí tomu, čeho se nedobrovolně účastní. Vsadím se, že by se už dávno sebrali a odešli, nebo ho dokonce vypískali, nebýt pokušení, kterému je tak těžko odolat - pokušení nahlédnout do pekla někoho jiného....
Žádné lehké čtení. Jednoduché zábavy se nedočkáte stejně jako diváci, kteří se těšili na vystoupení baviče v izraelské Netanji. Kniha je prolínajícím se vyprávěním dvou postav - jednoho diváka a baviče. Pokud nečtete pozorně, může se vám způsob zdát nekomfortní. V případě, že budete příběhem pohlceni jako já, nebude vám to dělat problém.
Tváří se to jako stand-up vystoupení, ale je v tom mnohem více. Je to smutné, i když se možná párkrát zasmějete. Možná knihu po čase odložíte, jak to podobně udělali diváci v knize, když odešli z představení. Možná párkrát nadzvednete obočí údivem, nebo něčím jiným. Je to prostě něco zvláštního, někomu to sedne, někomu ne.
Pozoruhodná kniha. Rozhodně jsem zatím nic podobného nečetla. A vlastně i moje první stand-up show. Popravdě, první třetinu jsem byla spíš rozpačitá a byla na tom, jako většina diváků – skoro bych knihu nadobro zaklapla „nebýt pokušení, kterému je tak těžké odolat – pokušení nahlédnout do pekla někoho jiného.“
„Vybaví se mi, co vyprávěl před chvílí: o tom, jak hrál šachy s lidmi, co šli proti němu po ulici. Každý z nich měl nějakou úlohu, jen o ní nevěděl. Kdo ví, jakou složitou šachovou partii, jakou simultánku tu rozehrál dnes večer.“
A pak mi došlo, že i to trapné prvoplánové vtipkování ze začátku byl záměr. A začala sledovat, komu vlastně v publiku jsem nejblíž, zda příteli z dětství, Pidi, nebo komukoli z dalších diváků. A hlavně už jsem byla chycená do příběhu, který je plný toho nejčernějšího humoru a hlavně velkého smutku.
„Máma chtěla při balení taky pomáhat, měla přece, jak známo s táborama bohatý zkušenosti, akorát že když slyšela v rádiu zpívat „tábor, tábor ten je prima, ať je léto nebo zima“, představila si Birkenau. Zkrátka a dobře, když tihle dva nachystali batoh, měl jsem výbavu pro každou myslitelnou variantu celosvětovýho i lokálního vývoje, včetně pohmožděnin, způsobených srážkou s asteroidem.“
Udělala jsem dobře, že jsem ji četla a nakonec ještě líp, že jsem ji neodložila.
Knížka je as trochu hype, I když určitý půvab plynoucí ze spádu vyprávění má. Legraci ani vtipy moc nečekejte, je to smutek na druhou. A je tam i ten holokaust, i když by možná být nemusel.
Tak tomu říkám jízda. Ocitla jsem se v Netanji a Dovík Gé mě přinutil po několik večerů dostat se až na dřeň, obnažit se tak, jako to udělal on. Uvažuji, kolikrát budu muset příběh číst, abych sobecky pro sebe vyždímala vše, co skrývá, tolik syrové pravdy, černého humoru a emocí, balancujících na hraně, ten pocit, jestli plakat, či smát se. Kniha je jako život, není lehká (kdo taky řekl, že život má být šťastný), je okořeněna Dovíkovými vtipy (to jsou ty chvíle štěstí). Brilantní formulace těch nejniternějších pocitů mě znovu a znovu dostávaly. Ztráta milované osoby, sebeúcty, ještě jednou to zažít, než světla zhasnou...
Autorovy další knížky
| 2018 |  Přijde kůň do baru |
| 2022 |  Život si se mnou zahrává |
| 2010 | Mít s kým běžet |
| 1996 | Viz láska |
| 2011 | Žena, ktorá uteká pred správou |
Obávám se, že některé pointy mi zřejmě unikly (kniha se nečte úplně snadno), ale asi tomu nedám druhou šanci - ona ta kniha není moc příjemný zážitek. Proč tedy dávám tolik hvězd? Protože nemůžu dílu upřít originalitu, propracovanost a další kvality. Pána, do čeho jsem se to zase pustila...
Autorovi se povedlo udělat ze čtenáře dalšího z diváků v sále. Občas mě Dovík neskutečně bavil (černý humor, ten já můžu), občas jsem nechápala, čeho jsem to svědkem a měla chuť zavřít za sebou dveře (vlastně knihu). Přistupuji k tomu jako k zajímavému literárnímu experimentu a totéž bych poradila i budoucímu čtenáři. Přes všechny ty chvíle "co to proboha čtu" jsem ráda, že jsem přišla s koněm do baru a zůstala v něm až do konce.