Přijmout Ježíše jako Krista: podněty k prohloubení víry

09.03.2024

„S hlubokou pokorou, ale také s maximální jasnozřivostí musíme říci: Navzdory všem nedostatečnostem, které se v průběhu dějin v katolické církvi projevily, v katolické církvi je plnost prostředků udělování milosti, a proto se katolická církev právem hlásí k tomu, že v ní se uskutečňuje církev Ježíše Krista. V dějinné souvislosti katolická církev zůstává církví, kterou založil Ježíš Kristus, protože je v ní petrovská služba, apoštolská posloupnost, protože se v ní slaví eucharistie, tedy to tajemství, které Ježíš při poslední večeři svěřil svým učedníkům. „A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev“ (Mt 16,18). Dokonce i tehdy, když Petr v průběhu dějin projevil svou lidskou slabost, a jednalo se dokonce o slabosti mravní (měli jsme v dějinách papeže, kteří byli vším jiným, ale ne světci), uvedené Ježíšovo slovo zůstává v platnosti. Církev Ježíše Krista je tam, kde je Petr.“

Mezi teology je oblíbený bonmot, který říká, že „schopnost evangelizovat se umenšuje se vzrůstajícím teologickým vzděláním“. Pro katecheze kardinála Schönborna to rozhodně neplatí, jeho devítka promluv zabývající se promýšlením východisek katolického křesťanství je stejnou mírou erudovaná jako poutavá a srozumitelná.
Hodně jsem ocenil odvahu pana kardinála k výběru témat, která nejsou snadná k vysvětlení. Nebo jsou dokonce zcela nevysvětlitelná: třeba problém všemocného a zároveň dobrého Boha v kontrastu s nepřehlédnutelnou existencí zla ve světě.
A sympatická mi byla také snaha autora o obhájení pozic církve ve věcech víry i tam, kde je zřejmé, že zastávaný postoj nesklidí pochvalu liberální společnosti. Otec Schönborn svoji (naši) pravdu čtenáři nevnucuje, ale odmítá se tvářit, že každý názor je pravda a že každý názor má stejnou hodnotu a zaslouží stejný respekt. Občas se mi zdálo, že to činí trochu příliš konfrontačním apologetickým tónem (takže se mi kardinál známý jako liberál jevil jako trochu příliš konzervativní :-), ale to bude nejspíš jen mojí přepjatou citlivostí na tenhle způsob prezentace.

Osobně mě nejvíc oslovily právě kapitoly o zdánlivě bezmocném Bohu a problematičnosti Boží prozřetelnosti. A taky katecheze o zázracích a znameních a jejich vlivu na víru člověka v době jejich uskutečnění i dnes. A také jejich vztah k přírodním zákonům a jejich „obhajitelnosti“ před zraky racionálně přemýšlející sekulární veřejnosti.
Pomyslnými třešněmi na devítipatrovém dortu ale byla všechna zdůraznění významu Ježíše Krista pro spásu člověka a vůbec smysluplnosti života. Bylo vidět, jak na tomto christocentrickém pohledu panu kardinálovi záleží!

„Máme tak málo zkušeností sami se sebou, známe tak málo temné kouty našeho nitra, že si klidně spíme v pěkných iluzích a ukolébáváme se tím, co nám dovolují vidět růžové brýle, které si odmítáme sundat? Opravdu jsme nikdy nepomysleli na to, co znamená, že bez Boha a Ježíše Krista jsme vydáni sami sobě na pospas?“