Příliš dlouhé zásnuby
Sébastien Japrisot (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15644/bmid_prilis-dlouhe-zasnuby-ouH-15644.jpg
4
50
50
Román je příběhem tělesně postižené dívky, která ztratila v 1. světové válce za dramatických okolností snoubence a snaží se zjistit pravdu o jeho smrti. Sugestivní příběh je retrospektivou událostí z předposledního roku 1. světové války, kdy bylo pro výstrahu odsouzeno pět francouzských vojáků za sebepoškozování k trestu smrti. Těchto pět mužů bylo podle nařízení zanecháno beze zbraně na území nikoho mezi nepřátelskými zákopy a ponecháno osudu. Rodinám bylo pak oznámeno, že muži padli v boji. Devatenáctiletá ochrnutá dívka, jejíž o něco málo starší snoubenec byl jedním z těchto mužů, se sice smířila s jeho smrtí, chce však za každou cenu vypátrat pravdu, zvláště když vyslechne příběh jednoho z účastníků tehdejších bojů. Tvrdošíjná dívka cestuje v následujících letech celou Francií, skládá dohramady útržky jednotlivých svědectví a nakonec je její úsilí zjistit, co se skutečně odehrálo, v lednu 1917 korunováno úspěchem.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2005 , Ikar (ČR)Originální název:
Un long dimanche de fiançailles, 1991
více info...
Přidat komentář
Chvílemi jsem se v tom přehršli jmen trošku ztrácel, Japrisot navíc skáče z jednoho místa na druhé, z jednoho roku do jiného, takže si knížka žádá vaši absolutní pozornost. Ta však za to stojí, protože napsat příběh z Velké války takhle poeticky, ale přitom nesentimentálně, to už chce talent. Příliš dlouhé zásnuby jsou však kromě válečného a romantického žánru i klasickou detektivkou, tím, jak hlavní hrdinka, Mathilda, pátrá po své životní lásce Manechovi. Ještě o dvě třídy lepší než jinak výtečný film, ale to se dalo čekat.
Byla to třetí kniha od S. Japrisota, kterou jsem četla. Past na Popelku a Vražedné léto se mi líbily mnohem víc. Námět knížky byl neotřelý, zajímavý. Mathilda pátrá po osudu svého snoubence, o kterém je přesvědčena, že žije, přestože dostala úřední zprávu, že padl v zákopech. Vychází z nesrovnalostí v pěti dopisech na rozloučenou od odsouzených k smrti za pokus o sebezmrzačení. Děj je ovšem překomplikovaný. Kdybych neviděla dříve film, asi bych se v knize těžko orientovala.
Líbil se mi styl. Občas jsem se trochu ztrácel v množství postav, ale díky tomu, že jsem kdysi viděl film, to moc nevadilo. Čtenáře to pořád vede mezi hrůzami války a sílou lásky. Obě roviny jsou podle mne popsané dobře a zároveň dávají veliký prostor čtenářově představivosti. Sdělení knihy je podle mne předané jasně a dobře. Příběhu trochu škodí na uvěřitelnosti, že by si tolik lidí pamatovalo tolik malých detailů po tolika letech.
M M M
Má lásko. Najdu tě. Kéž andělské perutě
tě před kulkami ochrání.
Až nad zákopy vzejde den, kéž znovu uzříš svítání...
-
Je 11. listopad a všechny zvony vyzvánějí...
a statisíce žen a matek sní trýznivý sen o naději...
-
Už je to sedm let a je tu jiný svět...
Jen moje srdce zůstalo nezměněno,
když v nocích šeptám tvoje jméno...
Mathilda Miluje Manecha
-
Kniha je to složitá, hodně barvitá, přeplněná postavami a jejich příběhy. Jednoznačně si ji přečtu znovu a to co nejdřív, aby se mi všechny souvislosti opravdu spojily. Stejnojmenný film, kde září moje oblíbená Amelie, krásná Audrey Tautou, ačkoliv je oproti knize maličko pozměněný, je stejně spletitý a stejně dokonalý. Film jsem viděla dřív, vlastně jsem netušila, že vznikl na základě této knihy, a to mi pomohlo přiřadit mnohým postavám tváře... I když... Stejně se mi trochu pletli. V uniformách, špinaví a neoholení, vypadali jinak, než když film ukazoval úryvky z jejich předválečných civilních životů...
Film, stejně jako kniha, dokonale ukazuje hrůzu zákopové války, utrpení mužů - kdyby v těch strašných zákopech jen museli nějakou dobu setrvávat, bylo by to příšerné, ale že tam tak hroznými způsoby umírali... pro to nelze nalézt slova.
Ano, je to kniha o válce, které se, než přišla ta druhá, říkalo jen Světová. Vyčetla jsem, že zabila, sežrala, zmasakrovala, utrápila, ponížila, zmrzačila, ukrátila život, dala zmizet 60 milionům obětí.
Ale bolest a žal pozůstalých se do žádné statistiky nezapočítává! Nikdy, po žádné válce.
Něco málo ke knize: je to tak trochu detektivka. Mathilda sbírá informace všemi způsoby, dokáže zapojit své přátele a příbuzné, protože oni musí být jejíma nohama - je totiž invalidní. Dokáže se spojit s úplně neznámými lidmi, píše jim, navštěvuje je... a tvoří příběh posledního dne pětice mužů, vysazených ze zákopu Bingo Crépuscule do země nikoho, a tím odsouzených na smrt. Mezi nimi je totiž její snoubenec, Manech. A Mathilda ví, že kdyby byl opravdu mrtvý, cítila by to. Odkrývá postupně stopy, mapuje příběh toho dne a ještě mnoha dnů jiných... Pátrá...
Moje srdcovka, jakož i stejnojmenný film.
V knížce jsem se ztrácela, pro mě trochu nepřehledné. Dalo se to, ale znám spoustu lepších knih....
S trochou nadsázky by se dalo napsat "příliš dlouhá nuda".
Ale na druhou stranu kniha svoje kouzlo má a chápu, že řada čtenářů je nadmíru spokojena. Ale já jsem se nějak s autorovým stylem nepotkal, i když je pravda, že u filmu jsem trpěl víc.
Knihu jsem si půjčovala s jistým očekáváním, ale byla jsem poněkud zklamána. Film jsem neviděla, ale přesto nelituji, že jsem se k tomuto příběhu dostala.
Po přečtení a několikadenním odležení ve mně přetrvává nadšení z propracovaného díla, které se místy blíží detektivce, nepostrádá však sladkobol příběhů velkých lásek, protože všech pět, nebo šest? vykreslených milostných vztahů v knize mělo parametry, které by vydaly na samostatné romány. Jazyk lehký, poetický, čtivý. Stejně tak zdrařilý je i film. Nádhera.
Tak námět docela zajímavý, ale co o tom na bezmála 300 stranách psát? Dost rozvleklé a dost nepřehledné. Ke konci jsme se v tom už poněkud ztrácel, přičemž závěr byl už zase docela jasný. Film jsem neviděl, ale dovedu si představit, že by mohl být i lepší než kniha.
Nevím, zda je to skutečně zajímavé, ale oproti ostatním mně se na knize nejvíc líbil právě styl, jakým je napsána. Jinak mě to moc nezaujalo, aniž bych dokázala říct objektivní důvod.
Pro mě naprosto nečitelná knížka a obávám se, že vlna veder za to nemůže. Nedočtu ji ani v zimě.
Hodně působivá kniha, pokud se však chcete orientovat v ději, je třeba si zapamatovat buď každou přečtenou větu, nebo se opakovaně vracet, případně si činit poznámky, jak již níže řečeno.
Protože jsem neznala ani film, ani obsah knihy, takže jsem vůbec netušila, jak celý příběh skončí, prožila jsem celé pátrání s Mathildou s velkou netrpělivostí. A přestože je celý příběh psán zvláštní odtažitou formou, osudy postav a souvislosti se většinou odhalují na základě dopisů, takže kniha občas připomíná „úřední spis“, kterému odpovídá obsah Mathildiny mahagonové skříňky, vyznění celého příběhu je velmi silné.
Ještě nemám dočteno, je to opravdu dramatický příběh, ale bez poznámek se v knížce těžko orientuji. Ale můžu doporučit.
Opravdu originální příběh vyprávěný na pozadí první světové války. Občas jsem měla problém vyznat se v postavách - navíc, když měly všechny francouzská jména. I přes to ale mohu ke čtení jen doporučit. Stejně jako poetické filmové zpracování ve stylu Amelie z Montmartru.
Pri toľkých príbehoch si k čítaniu zoberte pero a papier a robte si poznámky, inak sa z toho nevysomárite. Keď sa stratím, dúfam, že aj mňa bude niekto tak vytrvalo hľadať. Audrey Tautou to v úlohe Mathildy pristane.
Autorovy další knížky
| 1968 |  Past na Popelku |
| 2005 |  Příliš dlouhé zásnuby |
| 2000 | Dáma v autě s brýlemi a puškou |
| 1995 | Vražedné léto |
| 1994 | Cestující v dešti |
Z knihy mám stejný dojem jako z filmu. A to takový, že je to opravdu příliš dlouhé. Jsem ráda, že jsem Zásnuby přečetla, z první světové války toho moc načteného nemám, ale není to nic, co bych doporučila a po čem bych v budoucnu sáhla znovu.