Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví
Miloň Čepelka
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/4274/bmid_prilis-mnoho-pohrbu-aneb-kdyz-kveti-7qw-4274.png
4
59
59
Novela Příliš mnoho pohřbů zachycuje osudy tří generací rodiny Dojáčkových. Seznámíme se s panovačným dědou Fánou, který se nesmíří s tím, že se jeho dcera v padesáti letech rozhodla žít po svém, a spáchá sebevraždu. Budeme sledovat příběh Fánova ambiciózního syna Viléma, který po únoru 1948 vstoupí do komunistické strany, a když po krátké kariéře ředitele znárodněné továrny upadne v nemilost, začne alespoň řídit životy svých blízkých. A do třetice je tu Vilémův syn Kamil, úspěšný, ale veskrze konformní muž, pro něhož je nejvyšší hodnotou dobře fungující rodina. Z poklidu ho vytrhne až neuvěřitelná zpráva, která vrhá na rodinnou historii zcela nové světlo...... celý text
Přidat komentář
Zajímavé. Čekal jsem něco úplně úplně jiného. Čekal jsem něco absurdního s prvky černého humoru a ono ne, dostal jsem citlivě a krásným jazykem napsanou rodinnou ságu s důrazy na rodinné tragédie. A je to možná ještě mnohem lepší než jsem čekal.
Pokud máte rádi audioknihy, doporučuji vám, načetl ji sám autor.
Poslouchal jsem jako audioknihu načtenou samotným autorem. Je to velmi laskavý, místy lehce depresívní, leč neotřelý příběh. Určitě stojí za to si to poslechnout.
Bylo to divný, trochu o ničem. Ale mělo to atmosféru a připomínalo mi to dětství u babičky na vesnici. Vzpomínám si hlavně na oběšence na půdě, možná i to byla pro mě připomínka
Devatero květinových příběhů jedné rodiny, které ač přes humornější notu vyprávění vyznívají trošku bolestně. Nejedná se však o čiré smutné čtení. Jednotlivé povídky v sobě mají zasazenou poměrně krásně vykvetlou životní pravdu.
A jazyk Miloně Čepelky je opravdu...opravdu, ale copak jazyk. Ale jmelí!
Celkem pěkně napsané, ale forma se mi líbila víc než obsah.
Mám dojem, že problémem je generační rozdíl. Zatímco Pokrývač mi připadal tak pro o generaci starší čtenáře, než jsem já, a ještě jsem k tomu měla poměrně blízko, tak tato kniha na mě působila tak o dvě generace posunutá proti mému vnímání. Neměla jsem pro popisované postavy dostatek pochopení. Zaujal mě úplný začátek - první květina, ale pak mě to přestalo zajímat.
Začátek mě vůbec nezaujal a možná až do poloviny jsem přemýšlela, jestli jsem nesáhla úplně vedle... Ale pak se mi myšlenky pana Čepelky začaly dostávat nějak víc pod kůži a nakonec musím ohodnotit plným počtem. Řazení kapitol "pod jednotlivé květiny" mi připadá velmi originální.
Růže je královna květin, ale v dějinách bývají chvíle, kdy se království mění na republiky."
Devět kapitol, devět poselství, ukrytých za názvy rostlin.
Pan Miloň Čepelka nám čtenářům uvázal roztodivnou kytici z příběhů jedné rodiny.
Příběhů mnohdy bolavých, smutných, pichlavých, někdy pro mě nepochopitelných.
A je pouze na nás samých, zda si přivoníme.
Je na naší fantazii, jak jeho poselství uchopíme, protože:
,,Cokoli člověče v životě uděláš, všechno se ti jednou sečte."
A když s vámi příběh nerezonuje, nechte tedy promluvit květinu.
Hyacint modrý: zachovám si tě v paměti.
Jméno této květině propůjčil řecký mladík Hyakinthus, z jehož kapek krve vyrostla.
P.S.: Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. Za podpořenou fantazii přidávám jednu hvězdu v hodnocení.
Audiokniha: Miloň Čepelka čte zastřeně, roztřeseně, ale s velkým srdcem.
„jak bezvýznamné jsou naše vlastní představy o sobě a o ceně našeho života“
„Jeden druhému prostě do hlavy nevleze“ … a to je ten největší průšvih a problém, který je ale možná (jak se ukáže) daleko víc tím největším darem, který nám byl do vínku dán :-). Naštěstí! Fakt díky za něj. Neumím si totiž představit, jak by to v Dojáčkovic rodině vypadalo, kdyby si do hlavy navzájem viděli … mám dojem, že příliš mnoho tragédií by nabralo téměř epidemických rozměrů :-) …
Už takhle toho bylo až až (možná až příliš), tři odlišné generace jednoho rodu, jejich vzájemné vztahy a problémy s nimi spojené – každá generace má totiž, jak je známo, jiné životní cíle, protože každou formuje jiná životní zkušenost, i díky tomu, že se narodila do jiné dějinné etapy.
A tak se děda Fána, se svými starosvětskými názory nemůže smířit s tím, že se jeho dcera ve svých padesáti letech rozhodla začít si žít život po svém. Další rána osudu pak čeká i na Fánova syna Viléma, kterému přinese spoustu problému vstup do komunistické strany, ale hlavně jeho nejspíš vrozené snahy řídit životy svých nejbližších, včetně dalšího z pokračovatelů rodu, Kamila (vypravěče a komentátora všech rodinných tragédií), který má ovšem svoje úplně jiné představy nejen o svém životě, ale i o fungujících rodinných vztazích.
Výsledkem je, navzdory tragickému osudu mnohých protagonistů, příjemné a pohodové, mírně vtipné a svižně odsýpající čtení pro volné chvíle.
PS: I mě se líbilo pojmenování jednotlivých kapitol – každé je přidělen vlastní symbol – charakteristická květina, která, jak je uvedeno v názvu, promlouvá, a tudíž leccos napovídá.
Asi jsem blázen do páně Čepelkových knih :), těší, lákají, zajímají, působí na mě jeho výlety po duši na bázi zdánlivě obyčejných událostí. I tady se mnohé dozvídáme o člověku jako takovém. Napsané opět velmi čtivě s velkým vypravěčským talentem.
Krásný příběh celého rodu, který je opředený vzpomínkami, které se vrací spolu s myšlenkou na různé květiny. I přes pochmurný název je kniha prosycena milým osobitým humorem pana Čepelky.
Miloň Čepelka. Tak ráda bych mu cimrmanovsky počítala pomaleji…
Nic tu nedrží pohromadě, ačkoliv se všechno původně zdálo jako dobrý nápad. Příběh muže a jeho rodiny ve vleku velkých událostí, navíc svázaný s životem a smrtí různých rostlin, hlavně květin – to druhé tomu dodává i originalitu. Pokud je to příběh s autobiografickými prvky (jak je naznačeno), autor ho neposunul z reality nikam výš. Co hůř: z reality vybral dno. Děj plyne dopředu prostřednictvím malicherných hádek mezi hroznými, nesympatickými postavami, takže čtení je to banální a otravné. Navíc – ať zůstanu u autorova příměru – jsem měla celou četbu pocit, že mám ponožky plné ostružinových trnů: autor si oblíbil ustálené obraty, rčení a fráze, které mě na každé stránce bodly dokonce vícekrát.
Za zmíněný původní nápad tedy dvě pidihvězdičky, pomaleji počítané :-).
Pan Čepelka mile překvapil. Velice mile :-) Hezký rodinný příběh se vším všudy, rodinné starosti a problémy tří generací. Čte se báječně.
Kniha nebyla špatná, byla vlastně i dobře napsaná. A i když jsem ke konci začal mít pocit, že s sebou nese nějaké poselství a začal jsem se ztotožňovat s postavami (především tedy ve vztahu otce se synem) přišlo mi to na celou knihu málo. Příběhy rodiny Dojáčků byly pro mne vlažným tématem a příliš mne nezaujaly. Bylo to, jakoby kdokoliv (kdo tedy umí dobře psát), napsal prostě něco o své normální rodině, rozdělil kapitoly do kytiček a udělal z toho knihu. Co jsem, ale postrádal nejvíc, byl humor. On tam tedy asi byl, ale byl asi až tak nevtíravý, že jsem ho ani nezaregistroval. Nechci knihu vůbec shazovat, ale asi prostě nebyla určená pro mně.
Celá nadšená, že pan Čepelka taky píše a dostala se mi do ruky jeho kniha, jsem se pustila do četby. Nadšení postupně opadalo, až opadlo zcela. Kniha mne nenadchla, spíše naopak. Snad dám ještě šanci nějaké jiné, abych šmahem neodsoudila celou jeho tvorbu na základě jedné knihy, ale to jen proto, že si ho vážím, coby herce cimrmanologa. Za mne, je to na dvě hvězdy s velmi odřenýma ušima.
I když mám jiné romány Miloně Čepelky radši (Bezdětný otec a syn, Poklesky rozverné snoubenky), i zde jde o velmi příjemnou knihu na jeden večer. Zajímavě vystavený příběh jednoho rodu žijícího v malé vesnici kdesi v Československu, je pěkně zataven do kontextu doby (od konce 2.sv. války až po konec socialismu), kdy ta která doba nastavuje kulisi jednotlivým aktérům a ti jsou pak těmito kulisami časo ovlivněni více, než by chtěli. Hořký ale milý příběh, navíc s poměrně nečekanou pointou, propleten (někdy možná zbytečně prvoplánově) floristickými odbočkami.
Teprve nedávno jsem zjistila, že tento Cimrmanolog i píše. Pustila jsem se do této knížky a zjistila, že jeho styl humoru je mi velmi blízký - inteligentní a nevtíravý.
Kniha,která se mi velmi líbila a mile mě překvapila.Pan Miloň Čepelka umí.100%.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Míjím se s měsícem |
| 2016 | Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech |
| 2009 | Deník haiku |
| 2012 | Deník haiku 2 |
| 2008 |  Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví |
Líbila se mi forma této novely, kterou jsem poslouchala jako audioknihu. Osudy několika členů Dojáčkovic rodiny, od starosvětského dědy Fány až po vnuka Kamila jsou zařazeny do kapitol s názvy květin. Tyto květiny mají vždy něco společného s osudem jednotlivých postav.
Hlavní jsou mužské postavy, ženské postavy je víceméně jen doplňují. Občas do jejich životů zasáhne i politika. Až do poslední kapitoly jsem byla přesvědčená, že ohodnotím pěti hvězdičkami. Ale poslední kapitola mi nesedla. Nevěřila jsem tomu tajemství, které vyšlo najevo až po smrti jedné z postav. Nicméně dobře se to poslouchalo, i díky přednesu a jemnému humoru Miloně Čepelky.