Příručka Pestrá stoa

07.06.2022

Stoická filozofie (škola) přetrvává do dnes a řada lidí se jí pořád řídí, vrací se k ní, jako k manuálu k životu (a zamyslete se, jak dlouhé je to období a proč tu stále přetrvává). Když se prokousáváte přes myšlenky většiny těchto mužů, někdy je trochu těžší pochytit jejich analogie, někdy je trochu těžší, přistoupit na tohle pole, protože to smazává spoustu z toho, co jste vnímali jako dobré, jako potěšení, nechat se strhávat emocemi, cítit se, že žijete, všechnu tu slast, kterou jste si třeba vybudovali, skrze umění, smyslové prožitky, lásku, vzpomínky, emoce, vše, k čemu jste se upnuli, jako by to bylo to nejlepší na životě a vlastně vypovídá jen o pokleslosti vašeho ducha, v jistém smyslu se to mnohdy blížilo pocitům, které ve mě vyvolávalo buddhistické učení. Tohle je v jádru moc sympatická publikace, jestliže vás kdy něco od stoiků zaujalo, vlastně je to jen fragmentální kompilace, nejdříve jakéhosi návodu/příručky, posléze útržků z Epiktétových Rozprav a v poslední části pak různých best off výroků a citací známých představitelů stoicismu (v kterémžto ohledu to není kniha, která se čistě zabývá zrovna a právě Epiktétem, jako spíš celkovým myšlením řady představitelů), je to něco, k čemu se je třeba spíše vracet, pročítat to v rámci jednotlivých témat a přemýšlet nad tím - v kontextu doby mě fascinuje i nadčasovost, když sleduju kudy se civilizace ubrala za dva tisíce let od dob, kdy lidé přemýšleli takhle, je to poněkud zklamání, stejně jako před půl stoletím lidé očekávali létající automobily a my zatím přijdeme jen s dildem, co má několistupňovou rychlost). Slast, útěk, v mnoha formách, přebraly větší kontrolu nad Světem. Je obtížné přistoupit na to jinak, než co nás jako jednotlivce život sám naučil, v naší vlastní zkušenosti. Jak mohu být lepší, ctnostnější, vyrovnanější a smířenější sám se sebou, jaké z pokleslostí ničí naše životy, jak přijmout a čelit věcem, jako je smrt, nebo třeba závist... stoikové působí jakože to mají vše v hlavě srovnáno, co můžeme ovlivnit, co ne, mnohdy si u čtení řeknete, no jo, kdybych takhle přemýšlel, spousta z téhle mizérie, kterou denně procházím, by tu nebyla, všechna ta frustrace, kterou sledujete třeba v umění, a jak se s ní skrze umění lidé vypořádávají, by nás minula. A přesto, tahle mučivá krása, je pořád mučivá a stoicismus vás tohohle nepotřebného mučení, jakoby "effortlessly" (beze snahy) zbavuje. Filozofie je o tom, že vlastně nevíme, ne že se snažíme implementovat svoje vidění na druhé, je to o dialogu a o tom, snažit se v něm někam dobrat. Žít skromně, snažit se neupínat na věci spojené s pokleslým egem. Z tohohle textu by se dala pořídit řada výpisků, ale ze mě jeden, který mnoho úrovní stoicismu vystihuje a moji, v rámci stoicismu, ne až tak vyrovnanou mysl, i rozesmál:

"Když jednou někdo z Athéňanů měl tu čest, že mohl přivést královské vyslance k filosofům na hostinu, takřka všichni filosofové s nimi vedli hovory a dávali jim rady, opodál však v poklidu seděl Zénón. Cizinci, toužíce po poučení, k němu přistoupili a pravili: "A co od tebe, Zénóne, máme vzkázat králi?" "Nic," odvětil Zénón, "pouze že v Athénách žije stařec, který umí při pití mlčet."