Proč jsme tak naštvané?
Šárka Homfray , Michaela Karásek Čejková
Soubor čtyřiadvaceti trefných, vypointovaných a daty podložených esejů Proč jsme tak naštvané? odborové právničky, publicistky a feministky Šárky Homfray popisuje společenské postavení žen v současném Česku, kde jsou výchova, životní volby a dráhy žen a mužů do značné míry odlišné. Šárka Homfray mapuje a s ironií sobě vlastní komentuje genderové rozdíly projevující se ve škole, v práci, ve vědě, v politice i ve zdravotnictví. Vychází při tom jak ze zkušeností vlastních, potažmo žen ve svém okolí, tak z četných společenskovědních výzkumů a analýz, především pak českého původu. Zjišťuje, že věci, které se ženám dějí, nejsou náhoda nebo smůla, ale vycházejí ze společenského nastavení. Cílem knihy Proč jsme tak naštvané je verbalizovat vztek, který v ženách neférový systém probouzí, a transformovat jej do účinných strategií vedoucích k pozitivní změně české společnosti.... celý text
Přidat komentář
Proč jsme tak na/štvané? A neměli bychom se spíš ptát "A jsme skutečně?" Ve většině případů jsem naštvaná zcela jinými věcmi než pisatelka a její manipulativní rétotika, s níž najisto počítá s ženskou na/štvaností, mi není sympatická. Je tohle feminismus nebo pseudofeminismus? Opravdu velmi naštvaná musela autorka být, když psala pasáže o tloušťce, z těch přímo kouká rezignace na objektivnost a nevyřešené vlastní problémy.
Co některým lidem vadí na modré menstruační krvi v reklamách? Budou dámy požadovat stejnou realističnost i v reklamách na plneky, léky na nadýmání nebo na průjem? Nebylo by spíš chytřejší si uvědomit, že reklama je prostě reklama a očekávat od ní relističnost je nesmysl?
Autorka citovaná na straně 34, která důsledně píše i*y by si měla zopakovat češtinu na ZŠ, protože měkké i zahrnuje i ženy a děti, psát tedy i*y je tedy zbytečné.
Poznámka o tom, že by si autorka přála, aby se její děti nebály ve škole zpochybňovat autoritu učitele, je poněkud úsměvná. Jen "ocuď pocuď", stačí si představit, co by se děti naučily, pokud by každé neustále zpochybňovalo vše, co učitel řekne.
V dnešní době často zmiňovaný test Bechdelové je opravdu hloupá škatule, která o kvalitě knihy nic nevypovídá (v největší míře podmínku testu naplňují nejtriviálnější ženské románky, nestálo by za to se nad tím zamyslet?). Rovněž absence většího počtu kvalitně ztvárněných ženských hrdinek v současném filmu není důsledkem jakési misogynie, ale prostě tím, že současná filmová tvorba zkrátka není příliš kvalitní. Co třeba podívat se na mužské postavy? Stejně ploché a schematické jako ty ženské.
Všichni máme právo dělat a myslet si co chceme - ale když se Petr A. Bílek vyjádří k současným českým autorkám a jejich hlavním hrdinkám (že prý jsou divné - s čímž souhlasím a nepovažuji to za negativní hodnocení), autorce se to nelíbí. Není to pokrytecké? Když se k něčemu vyjádří žena, je to vnesení svěžího ženského pohledu, když se vyjádří muž, je to špatně a ženám prostě nerozumí. Proč je v literární kapitole zcela opomenuta Petra Hůlová? Asi moc nezapadá do autorčiných škatulek té správné ženské prózy.
Společenský konstrukt, spojení autorkou nezdravě nadužívané. No, ono všechno je do určité míry společenský konstrukt. Ale to nic nemění na tom, že se do těchto konstruktů promítá i biologický rozměr pohlaví, zkrátka to není jen výmysl, který nám vnucuje nějaký zlý, ošklivý systém, který může za všechno zlo světa.
K zapojení žen po narození dítěte zpět do původní profese by bylo především třeba říct, že největším nepřítelem je čas. Věda se prostě nezastaví, nezpomalí jen proto, že paní doktor si na pár měsíců odskočila k dítěti. Čas prostě nedoženete a váš objem výzkumu či prostudovaného materiálu prostě bude nižší než u mužského kolegy, který podobným zdržením netrpí. Možná by to chtělo, aby se ženy zkusily podívat na problém i z druhé strany. Mně zase přišlo sobecké, jak autorka kvůli svým cca dvěma pracovním dnům v týdnu nechala matku, aby odešla dříve do důchodu, aby jí tuto "legraci" mohla dopřát. Možná by to chtělo myslet i na ostatní, ne jen na sebe a podívat se na to zvenčí. Ony se ty menší úvazky v mnoha profesích prostě nevyplácí (mnohdy ani těm ženám samotným).
Vyjádřit by se k něčemu dalo skoro na každé stránce, vyvracet, komentovat, ukazovat, jak autorka manipuluje a dělá totéž, co vytýká ostatním, ale byla by to ztráta času. Ne, tohle není objektivní pohled na postavení ženy v naší dnešní společnosti, je to opravdu jen takové naštvané povídání a tak by se k němu také mělo přistupovat - se shovívavostí. A hlavně to všechno nebrat vážně.
(SPOILER) Jedná se o moji první přečtenou feministickou knihu, která mně bohužel dost zklamala. Čekal jsem vážný pohled na společenský problém a jeho rozbor včetně možností, jak s ním naložit. Dostal jsem jednostranný pohled neříkající celou pravdu, ale jen pravdu, která se hodí. Diskriminovány jsou ženy, muži, mladí, staří, zdraví, nemocní, atd. Dnes je pravděpodobně nejdiskriminovanější skupinou bílý, pracující, zdraví, heterosexuální, bezdětný muž ve věku mezi 30 až 50 lety, jen se kvůli tomu nepíší podobné knihy. Chápu, že po přečtení této "knihy" jsou ženy naštvané, ale řekněme si to na rovinu: "Narodit se jako žena není prokletí, není to ani nemoc nebo něco podobného, naopak je to skvělé a není důvod, proč na to nebýt hrdá". Stěžovat si na to, že žena nemůže nikdy nic udělat správně je úplně stejné jako stěžovat si na to, že muž nemůže nikdy nic udělat správně - pouze subjektivní vnímaní nespravedlnosti, které se týká každého jedince. Bylo by dobré, kdyby autorka dokázala oddělit svoje osobní problémy od celospolečenských problémů, nemá smysl stěžovat si na stejné věci jako kdokoliv jiný, chce-li ukázat problémy jen určité skupiny. Pokud je někdo třetiřadé nebo dokonce čtvrtořadé kvality, tak bude často cítit frustraci, je ale na něm, aby se s tím buď smířil nebo se sebou něco udělal. Dále mně silně vadilo, že autorka pokrytecky ženy, které se líčí neváhá označit za slepice, aby ve stejné kapitole napsala, že není úplně v pořádku vnucovat ostatním svou vlastní strategii a pohrdat těmi, kdo to mají zkrátka jinak. Stejně jako řešení ostatní by měli... Navíc cítím potřebu vyjádřit se k "povinnosti" žen vypadat skvěle a mít na sobě make-up. Sám to nejen nevyžaduji, ale mám raději ženy bez make-upu a v naprosté většině případů, kdy jsem to ženám řekl, tak se mně vysmáli, že je to po nich vyžadováno. Otázka je kým, když mně a kamarádům z mé sociální bubliny přijde make-up jako zbytečnost, která přináší převážně jen negativa. Závěrem mohu říci, že problém existuje, ale nejen že na něm tratí všichni, ve skutečnosti i ostatní trpí diskriminací, jen to může být v jiných oblastech. Bohužel se to nehodí, tak se to nezmiňuje až na výjimky, kde více skupin ovlivňuje společný problém. Byl bych nejraději, kdyby si každý dělal co chce, pokud tím nebude škodit ostatním. Uvědomme si, že to není sobecké, neboť je možné se svobodně rozhodnout někomu pomoci nebo přispět na dobrou věc, ale považuji za naprosto nepřijatelné k tomu někoho nutit nebo být nucen jako je zde předkládáno a obhajováno.
Většina problémů, se kterými se potýká řada žen mi bylo dobře známých. Pokud se o feminismus aspoň trochu zajímáte, zřejmě v knize neobjevíte nic zas tak přelomového z hlediska myšlenek. Dostanete ale spoustu zdrojů a dat, které můžete využít při debatách s odpůrci emancipace.
Kniha je velmi svižně napsaná, místy více než vtipná, místy více než smutná. Velmi jsem ocenila argumenty opoznámkované zdroji a odkazy na nejrůznější výzkumy. Některé věci jsem jaksi tušila, vypozorovala z vlastní zkušenosti a nevěděla jsem, že k tomu existují i relevantní výzkumy. Líbila se mi i forma stylem teze ( z diskuzí ze sociálních sítí) - antiteze (protiargumenty autorky). Kniha mi poskytla nový vhled do nejrůznějších témat, nové informace i nabídku další zajímavé literatury k četbě.
Ze začátku cítíte naštvanost, pak si na tento styl zvyknete. Kniha mne příliš neoslovila, svět není spravedlivý a rovnostářský. Například můžu plakat, že to veselí extroverti mají v životě jednodušší, než zamlklí introverti. Změny ve vnímání žen jsou běh na dlouhou trať a vždy se budou týkat jen určité sociální třídy, kterou asi tato kniha nejvíce osloví tj. vystudované vysokoškolačky a to ještě ne všechny. Kde bude ekonomická závislost, bude nerovnost a s blížící se krizí budou šance žen na změnu přístupu společnosti (zvláště lokální) horší.
Co mne zarazilo je přístup k nadváze, rozhodně není správné kvůli tomu někoho urážet, ale jedna věc je mít rád své tělo a druhá popírání zdravotních problémů ( díky covidu jsem se k ní také projedla). Ty jsou a budou se zvětšovat.
Další co mne zaskočilo je zmiňovaní sociálních sítí, dají se vypnout nebo minimalizovat. Asi jsem si z knihy měla odnést jiné závěry, ale bohužel ne.
Čtivá kniha, která je napsaná tak, aby čtenáře správně naštvala, ale zase ne tolik, aby se vařila krev. Líbí se mi, že je dobře ozdrojovaná, díky tomu mám tipy na další četbu. Některé věci jsem si dohledala a rozšířila si tak obzory. Jako největší přínos považuji to, že jsem se nad některými situacemi zamyslela a dokážu je najednou vidět v novém světle. Ve druhé půlce knihy mi přišlo, že jsou si témata dost podobná a taky zde bylo nadměrné množství cizích slov. Chápu, že v určité komunitě se takto mluví, a že pro některé jevy nemáme odpovídající český výraz, ale domnívám se, že pokud kniha chce oslovit širší publikum, měla by se čtenářům přiblížit i jazykem. Jinak si tu parta nadšených žen může naštvaně přitakávat, ale většinová společnost nebude mít ani páru, o čem je to vlastně řeč. Každopádně se těším, až si nad čajem s kamarádkou budeme o knížce povídat. :-)
Kniha, která v ČR velice chyběla! Trefně popisuje strukturální problémy české společnosti z feministického hlediska, zejména ty provázáné na pracovní trh. Autorka argumentuje s dávkou vtipu a sarkasmu a vše prokládá relevantními daty z posledních let. Doporučuji všem, kdo českou ženskou zkušenost zažívají, i těm, kteří v ní zatím nevěří.
Kniha skvěle popisuje realitu, kterou si jako ženy v ČR prožíváme. Když jsem viděla obsah, tak mě zasáhla snad každá hláška. Pokud jste si mysleli, že tady už rovnoprávnost mužů a žen máme, tak si při čtení uvědomíte, že to platí jen teoreticky. V reálném životě se musíme vyrovnávat se spoustou předsudků, které ovlivňují naše životy: že musíme mít děti. Že s dětmi musíme doma zůstat 3 roky doma. Že přeci odejdeme na mateřskou, tak nám v práci můžou platit za stejnou práci méně peněz než mužskému kolegovi, který přece musí živit rodinu.
Autorka uvádí příklady, a zároveň je podkládá statistikami a zdroji, což textu dodává mnohem větší sílu i důvěryhodnost.
Můj muž, který je velmi kritický, prohlásil, že "to vůbec není blbý" a že "pro něj jako pro začínajícího feministu je to fakt dobrá kniha". Moc doporučujeme oba!
Velký dík za tuhle knížku. Feministickou literaturu mám docela načtenou, ale málokdy se objeví něco přímo z ČR, co by odráželo současnou rétoriku a situaci, kterou tu máme. Autorka velmi trefně popsala situace žen, které se z nějakého důvodu rozhodnou, že nepůjdou běžnou cestu svých babiček a matek a budou žít život trochu jinak, než od nich většinová společnost očekává. V tomto jsem se s knihou ztotožnila velmi a bohu potvrdit, že na takovéto cestě se skoro se všemi problémy sepsanými v knize potkáte až jsem se musela u některých pasáží zasmát, jak trefně jsou popsané, jako by u těch situací autora byla se mnou. Velmi se ztotožňuji i s názorem autorky na výchovu dětí a kritikou pohledu české společnosti nejen na malé děti, ale i na jejich rodiče. Uvidíme, jestli se za pár let dočkáme pokračování a kam se nějaká v knize popsaná témata pohnou.