Proč jsme tak naštvané?
Šárka Homfray , Michaela Karásek Čejková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/503589/bmid_proc-jsme-tak-nastvane-mjO-503589.jpg
4
142
142
Soubor čtyřiadvaceti trefných, vypointovaných a daty podložených esejů Proč jsme tak naštvané? odborové právničky, publicistky a feministky Šárky Homfray popisuje společenské postavení žen v současném Česku, kde jsou výchova, životní volby a dráhy žen a mužů do značné míry odlišné. Šárka Homfray mapuje a s ironií sobě vlastní komentuje genderové rozdíly projevující se ve škole, v práci, ve vědě, v politice i ve zdravotnictví. Vychází při tom jak ze zkušeností vlastních, potažmo žen ve svém okolí, tak z četných společenskovědních výzkumů a analýz, především pak českého původu. Zjišťuje, že věci, které se ženám dějí, nejsou náhoda nebo smůla, ale vycházejí ze společenského nastavení. Cílem knihy Proč jsme tak naštvané je verbalizovat vztek, který v ženách neférový systém probouzí, a transformovat jej do účinných strategií vedoucích k pozitivní změně české společnosti.... celý text
Přidat komentář
Jsem ráda, že jsem se k této knize konečně dostala. Jsem moc ráda, že někdo tato feministická témata otevírá a mluví o nich, protože to je důležité. Mám ke knize nicméně několik výhrad. Zaprvé mi moc neseděl styl, a protože jsem knihu dostala doporučenou jako tu, která obsahuje vědecká data, čekala jsem asi trochu jiného. Kniha z loňského roku od Silvie Lauder - V pasti pohlaví - mi vyhovovala trochu víc a zdála se mi i pokorněji a méně konfliktněji napsaná.
Jako závažnější přestupek pak ale považuji to, že některé teze v knize mi přijdou spekulativní, a až trochu manipulativně a nepravdivě podané. Autorka často polemizuje nad tím, že pomáhající profese jako medicína, učitelství či sociální služby nejsou dobře placené, protože v nich pracují zejména ženy. Zde bych ale viděla jako primární důvod to, že jsou to odvětví ve velké míře provozována státem - a ano, stát často platí špatně úplně všechny a na řízení těchto odvětví není efektivní. Pohlaví s tím podle mě nemá co dělat, co jsme po revoluci nechali státu, na to dodnes nadáváme.
Další mezeru bych viděla v diskuzi o gender pay gapu - zde doporučuji zejména práci ekonomky z Harvardu Claudie Goldin, která i za toto téma dostala v roce 2023 Nobelovu cenu.
Původy gender pay gapu v dnešní době tam dobře vysvětluje a také komentuje, že není způsoben ani tím, co píše autorka Homfray, a dokonce s ním nepohnou ani mnohá nabízená řešení. Zejména z tohoto důvodu dávám méně hvězdiček - byla bych ráda, aby se na diskuzích o tomto tématu u nás podíleli mnohem víc ekonomové s vysvětlujícími daty než pocity - leda pak lze nabídnout racionální řešení, která pay gap dokážou snížit.
Tahle kniha mě svým obsahem míjí. Neztotožňuju se s autorkou v tom, jak celé téma nafukuje a přehání. Předjímá a urputně tlačí na každé písmeno.
"Každý génius je pro lidstvo ztracen, narodí-li se jako žena." Pravil před cca dvěma sty lety Stendhal.
Šárka Homfray tuto tezi rozvíjí a dokumentuje a přitom nezapomíná ani na ženy z nižších sociálních vrstev, na které se až moc rádo zapomíná.
S autorkou bych polemizovala jen o jednotlivostech. Spokojenost.
Ach jo, knizka mi ukazala, ze genderova nerovnost se prolíná celym zivotem i tady u nas, kde jsem myslela, ze uz jsme vsichni normalni. Psana chytre, ale pochopitelne. Ceske realie potesily.
Nikdy jsem nic feministického nepřečetl a o feministkách jsem si nikdy nemyslel nic dobrého. To se částečně změnilo aspoň co se týče vnímání nerovnosti, která skutečně jsou.
Po přečtení jednotlivých kapitol jsem se zamyslel a začal pozorovat svoje okolí a sebe. A je to pro mě průser, protože to najednou vidím všude. Samé stereotypy a jak se jim ženy, ale i muži přizpůsobují a chovají. Já nejsem výjimkou.
Kniha se zabývá především postavením žen na pracovním trhu i mimo něj, ale částečně se dotkne i mužů, starých a mladých lidí jak jsou všichni znevýhodnění díky stereotypům, které přebíráme od ostatních.
Feministická kniha Proč jsme tak naštvané? podniká sondu do české společnosti s cílem objasnit čtenářům/kám jak si vedeme v oblasti genderové rovnosti. Jak je v samotném úvodu záslužně poznamenáno, rovnoprávná společnost nutně neznamená, že je rovnoprávnosti ve společnosti reálně dosahováno. Stereotypy, bohužel, ve společnosti stále převažují a pokud jde o rovnocenné podmínky mužů a žen, stále je co zlepšovat. Autorka tak pečlivě a čtivě analyzuje jednotlivé oblasti veřejné, ale i soukromé sféry, ve kterých dochází k nedoceněnému ženského potenciálu a nebo objektivizaci. Své závěry opírá o statistické údaje citovaných studií.
Ano, uvízla jsem ve spárech stereotypů, a nevím, jestli jsem po přečtení knihy naštvaná, ale rozhodně jsem vyděšená. Za mne má jednoznačné doporučení.
Šárka Homfray dala dohromady soubor esejů vyvatovaných daty z ČR i Evropy, kde je ústředním tématem žena. Její role, jak ji vnímá společnost, jaké musí překonávat bariéry, předsudky a stereotypy, co se od ní očekává v různých fázích života (a co rozhodně ne!).
Doporučuji nejen pro všeobecný přehled, ale také jako rozšíření slovníku (skleněný strop, gender pay gap, ageismus, meritokracie, druhá směna atp.). Texty se týkají trhu práce, vnímání krásy, mateřství, slaďování, kultu mládí, chybějících ženských vzorů... Někdy je to po přečtení na vyvztekání při neřízeném vymlácení ochodu s broušeným sklem, jindy k pláči...
Ano, je to knížka od feministky a o feminismu. Ale pozor, feminismus tady není od toho, aby začal utlačovat muže, že ano. Jde o férové sdílení a nastavení rovných příležitostí. Z toho mohou těžit jedině všichni!
Eseje o tom, jak se žije ženám v Česku.
Bravurně vypointované, podložené fakty a zdroji, psané s nadhledem.
Velmi důležitá kniha, která nahlíží do všech sfér ženského života a ukazuje, co je tam opravdu k vzteku. Nahlédne do oblastí jako: vzdělání, vzhled, výchova, mateřství, politika, vztahy, role,
Pokud vám někdy v debatě chybí ty správné argumenty, pokud si chcete rozšířit povědomí o českém feminismu, nebo pokud naopak moc nerozumíte tomu, proč je feminismus tak důležitý, je to kniha přesně pro vás.
asi mi vadi eseje, nebo nevim. ja s myslenkama v ty knize nazorovne na 90 % souhlasim, ale hrozne me prudilo to cist. mozna je to pro lidi, kteri jsou feministickejma tematama nepolibeny. a to spousta argumentu ma dolozenou citaci z publikaci, ale stejne mi tam prisly hrozne na silu cpany a vykriceny nazory autorky, coz asi byl point te knihy, ale me to otravovalo, ze se mi nekdo snazi vnutit svuj pohled na svet (ikdyz ho mame stejny), navic se nektery pointy furt opakovaly, a vlastne tam bylo i dost jen zvatlaci omacky okolo. taky mi tam chybely veci vic do hloubky, coz chapu, ze se asi taky neda, pokud mate obsahnout takhle siroky spektrum temat. asi vcelku dobra kniha, ale ne pro me.
Vztek jako životní motto, fajn.
Mnoho z uvedených problémů se jeví malicherně v kontextu válečných zločinů právě na ženách, kdy je femicida primárním cílem. Aktuální zprávy z Izraele jasně ukazují, že tamní ženy jsou ohrožovány na životě a brutálně mučeny teroristy – a kde jsou všechny feministky světa??! Západ se zabývá postavením (a posty) žen ve společnosti a řeší jejich kariéru. Jenže mají všechny ženy ambice šéfovat?? Mají zájem o vysokou pozici v politice, byznysu, státní správě nebo justici?? Znám řadu žen, pro které je životním cílem založit rodinu a být matkou, potažmo manželkou. A když se ženám nedaří počít nebo donosit dítě, je to pro ně daleko větší problém a životní prohra než kariérní postup. Kariérní linka se objevuje často, jenže to není výhradně o pohlaví, ale i o sympatiích a „fuckable“ ženy to mají v životě prostě snazší a často toho využívají – v mužském světě je ženská atraktivita mocná zbraň (viz Emily Pellegrini). Vzhledu se autorka nevěnuje, na to tady ostatně máme Ridinu Ahmedovou. Kruh bych uzavřela poznámkou, že mít dítě je volba a nikoli povinnost, proto není obhajitelné požadovat ještě více podpory od státu, než je již poskytována (stačí se podívat za hranice a člověk uvidí, jaká privilegia české matky mají, ony totiž zkrácené úvazky opravdu existují). Autorka na mě působí levicově i v otázce seniorů: chápu chudobu, ale člověk by měl na své stáří myslet včas a nedržet si byt 4+1 (v lepším případě s regulovaným nájmem, ideálně však v osobním vlastnictví) a zajistit i bezbariérovost svého příbytku, protože ztráta soběstačnosti je nevyhnutelná a ono udržovat velký byt/dům, když jej kvůli snížené mobilitě ani za celý den neprojdu, je nesmysl. Chtělo by to edukaci v tomto ohledu a neřešit stále jen ublíženost v důsledku problémů, které jsou preventabilní. I sociální dávky jsou zneužívané a nárok na ně mají primárně lidé, kteří do systému za celý život nepřispěli nic a nebyli si z jakéhokoli důvodu schopni nic naspořit. A že někdo vydělává málo a má těžkou práci? To je samozřejmé, každému není shůry dáno – stejně jako nejsme všechny sexy krasavice, tak nejsme všechny obdařené zářným intelektem, který by nám umožnil vykonávat zodpovědnější práci. Zaujala mě k tomuto poznámka o doktorském studiu – na stáž může vyjet stejně tak matka, jako otec: nevěřím tomu, že odloučení od potomka je snazší pro otce než pro matku (mnohdy jsou otcové víc prorodinní než matky). Jakási Julie Červená v Metru glorifikovala post manželky na úkor manžela popisem, že muž je vlastně neschopný ignorant, který si bez manželky neporadí. Jenže to je vůči mužům dost nefér. Boj proti stereotypům je dost nešťastný, pokud používá stejné zbraně, a sice útoky žen na muže, protože to je přesně důvod, proč se většina lidí (včetně žen) vůči feminismu vymezuje. Ženy nejsou lepší než muži nebo naopak.
Celá kniha se zaobírá tradičně dominantně maskulinním prostředím, zatímco ani zdaleka nekritizuje výrazně feminní obory typu zdravotnictví (sestry byly v ČR tradičně předně ženy, převaha lékařek přichází až v posledních letech, ovšem předlouhý několikanásobný rodičák tímto problém nedostatku lékařů prohlubuje). Neznám poměry ve školství, ale ve zdravotnictví se na rozdíl od autorky, která zmiňuje vysokoškolsky vzdělané sestry oproti sanitářům, orientuji velice dobře. Nejde ani tak o to, že sanitáři jsou muži, většina jich jsou beztak ženy, ale koho by bavilo provádět hygieny, že – i sestry s magisterským vzděláním suplují práci svých kolegyň sanitářek, protože ty toho přece mají hodně (cigárko každou hodinu), ačkoli sestry mají práce více A pokud se objeví muž jako sestra, tak je hýčkán a protežován. Některé ženy paradoxně odmítají hygienu od muže, ale muž ji od ženy neodmítne, protože tradičně pečují právě ženy. Stejně tak mohu zmínit i péči o vlastní rodinu (kterou když si pořídím, tak nějak musím počítat s tím, že mi vezme volný čas, který jsem byla zvyklá věnovat jen sobě, svým zájmům a ev. partnerovi). Stereotypizace starosti o domácnost z knihy jen čiší – autorka akcentuje muže jako gaučového povaleče, kterých je možná většina, ale velice tím křivdí mužům, kteří naopak doma zastanou více práce než ženy (a že jich není zanedbatelně málo!). Takže je vlastně otázka na co muže vlastně potřebujeme.
Zajímalo by mne, jak zjistím, kolik bere můj kolega, jenže netuším, jak to zjistit. Takto můžu snadno uvěřit tomu, že má vyšší plat, i když se jede podle tabulek a osobní ohodnocení je v zásadě fixní. A že by vedoucí pracovník měl mít plný úvazek je legitimní požadavek.
Ryze ženský exkurz: Občas se někde dočtu o specifickém pojetí reklamy – s modrou menstruační krví nemám na rozdíl od autorky problém, jako zdravotník jsem potkala řadu lidí, kterým pohled na rudou krev nedělá dobře a modrá tekutina je vizuálně rozhodně lepší než skutečná menstruační krev s cucky odloupané děložní tkáně. Stejně tak nečekám, že pleny budou inzerovány s močí i stolicí (na kterou jsou určeny).
Titul knihy je slibný a vábivý, ale člověk se nakonec dozví jen to, co trápí ambiciózní ženy. Mnoho žen je spokojených se svým statusem, jsou rády za křehké dámy a jsou vděčny, že Zákoník práce na ně myslí v ohledu zvedání a přenášení břemen, zatímco mužům nic neodpustí (takže 120kg žena je na tom lépe než 60kg muž). Ale proti výhodným zákonům nikdo nic nenamítá. Autorka by se měla příště striktně držet tématu a třeba zmínit i ženu jako sexuální objekt a oběť a neprolínat problémy, které trápí úplně stejně ženy jako muži (chudoba single seniorů se týká obojího pohlaví a existují i otcové samoživitelé nebo otcové na rodičovské dovolené, kdy asi nejvýraznějším příkladem je Dominik Landsman). Privilegovaní lidé tu byli vždy a stratifikace byla i mezi ženami.
Můj celkový dojem je žel zklamání, ale to je dáno velkým očekáváním. Argumentace je klasická selekce toho, co se autorce „hodí do krámu“. Lépe by odpovídal název PROČ JSEM TAK NA-ŠTVANÁ, neboť ačkoli je autorka přesvědčena, že mluví za ženy obecně, ztotožní se s ní jen někdo.
Vtipné, ale moc k smíchu to není! První česká kniha, která feminismus představuje jak jeho zastáncům, tak i možným odpůrcům. Jako dlouhodobá čtenářka (a posluchačka) feministických zdrojů jsem se nedozvěděla nic převratně nového, ale četlo se to svižně, zasmála jsem se i zaplakala nad stavem společnosti a velmi souzním se závěrem, shrnutým v poslední větě knihy.
„Kdybych měla manželku, nemusela bych znát jméno zubaře naší dcery. Netušila bych, kde má kartičku pojišťovny. Nemusela bych si pamatovat, kdy má svátek nebo kdy má jít na prohlídku k doktorce. Kdybych měla manželku, nevěděla bych, jaké vlastně naše dítě potřebuje oblečeni, to by věděla manželka. – Julie Červená“
--
Představte si, že existují dvě zhruba stejně velké skupiny lidí, které používají ty samé bezpečnostní pásy v autě. Pro jednu ale znamenají o 17 % vyšší pravděpodobnost smrti v případě havárie a o 47 % větší riziko těžkého zranění. Nebo že dávkování léků je přizpůsobeno tělesným parametrům jen půlky takové populace, takže u té druhé půlky může vyvolat nepěkné vedlejší účinky. Normou a standardem je na tomhle světě muž, zatímco žena je pouhou odchylkou, která se často musí jen přizpůsobovat.
I pro takového feministu – amatéra, jako jsem já, jsou tyhle eseje moc užitečné k zamyšlení se nad realitou, kterou české ženy žijí. Od stereotypní výchovy holčiček přes sexismus na školách, skleněné stropy na pracovním trhu, sexualizaci v každodenním životě, nástrahám mateřství a nakonec k přehlížení, jemuž ženy čelí po padesátce. Samozřejmě že za vším, co se ženám děje, není sexismus, i tak ale tahle četba pomůže si uvědomit, že stejné situace často dopadají na ženy jinak než na muže. A dozvědět se, co to jsou manely, pinkwashing, hustle culture nebo Bechdel test. Jo a to, že slovo „naštvané“ je na obálce rozděleno spojovníkem, i když by se vešlo na jeden řádek, je vůbec pěkný dvojsmysl.
--
„Důvodů, pro které se stane žena ženě sviní, je řada a proměňují se v čase. Nejčastěji se uvádí, že příčinou syndromu včelí královny je skutečnost, že i nadále je žen na vysokých postech málo. Ženě zpravidla dá více práce dostat se na vysokou pozici, a když už se ji to podaří, je na ni vyvíjen vyšší tlak než na muže. To se může promítnout do uvažováni ve stylu: ,Když jsem musela já, vy musíte taky. Tyto ženy se také mohou chtít distancovat od ostatních žen, mimo jiné proto, že se o ženách v práci často stále uvažuje jako o hejnu slepic. Kdo chce hrát s velkými kluky, nemůže kvokat v kuchyňce.“
Kniha obsahuje články na obecně známá témata a společenské problémy. Nicméně několik odkazů na knihy, seriály, filmy a odbornou literaturu považuji za užitečné. Sama bych raději zmíněné problémy řešila konstruktivním tónem, než "naštvaným".
Přehledné a shrnující. Snad tato kniha pomůže k rozproudění celospolečenské debaty a následným změnám.
Díky!
Klíčová kniha pro generaci mladých dospělých a dospívajících pro pospojování souvislosti naší společnosti a současně příležitost s nevyhovujícími body začít něco dělat. Třeba tím se nepodvolit společenskému a individuálnímu rodinnému nátlaku.
Otevřít oči může kniha úplně všem!
Hvězdičku ubírám za někdy zdlouhavé kapitoly, které utíkají od tématu k jiným společenským problémům, u nichž osobně nevidím příliš velkou spojitost.
Skvěle zpracované, trefné a poučné. Víc takových knížek. :)
Pro mě jsou teda strašlivě rušivé ty citace (Homfray, 2022) a ocenila bych spíš číselné odkazy nebo poznámky pod čarou, které by méně tříštily text, ale to je jen moje osobní preference.
Ak sa o problematiku zaujímate a čítate názory ľudí z podobných kruhov ako vy, tak vás kniha nič nové nenaučí, skôr to celé tak skompletizuje pre české reálie. Len škoda, že ľudia, ktorí tvrdia opak, alebo tvrdia, že máme 100% rovnocennosť, sa k tejto knihe nedostanú.
Prislo mi fajn, ze je to zasazene do ceskeho kontextu, vcetne odkazu na literaturu. Nejsem sice feminista, ale ;-) jsem rad, ze tohle tema autorka pomerne ctive a do detailu ve sve knizce probira. Diky.
Není to můj šálek kávy.
Možná proto, že nejsem úplně slabá žena a svou cestou si jdu skoro celý svůj život. A nejsem naštvaná. Líbí se mi svět rozdělený na kluky a holky a líbí se mi i možnost, že kdo s tímhle spokojený není, má možnost vlastní cesty.