Proč nejsem komunistou
Josef Hora , Stanislav Kostka Neumann , Ivan Olbracht (p) , Karel Čapek , František Langer , Fráňa Šrámek , Josef Kopta , Josef Čapek , Jan Herben , Jaroslav Kallab , Jaroslav Kříženecký , Richard Weiner , Ferdinand Peroutka , Ladislav P. Procházka
https://www.databazeknih.cz/img/books/93_/93055/bmid_proc-nejsem-komunistou-TMM-93055.jpg
5
95
95
Knihu uspořádal a doslovem opatřil J. Hořec. Odpovědi na otázku Proč nejsem komunistou? Uveřejnili v periodiku Přítomnost v roce 1924 až 1925 následující osobnosti: K. Čapek, F. Langer, L. P. Procházka, F. Šrámek, J. Kopta, J. Čapek, J. Herben, J. Kallaba, J. Kříženecký, R. Weiner, a F. Peroutka. Do knihy jsou zařazena i tři stanoviska levicových autorů na probíhající anketu v Přítomnosti, která byla uveřejněna v Rudém právu a dalších novinách komunistické strany. Jedná se o články J. Hory, S. K. Neumanna a I. Olbrachta.... celý text
Přidat komentář
Kniha by se dala shrnout větou "nejsem komunistou, protože nesouhlasím s politikou Komunistické strany". Je škoda, že se dotazovaní více nepověnovali problémům komunismu jako takového místo kritiky Lenina či českých komunistů. Zvláště pro dnešního čtenáře působí totiž tyto argumenty dost vágně a samozřejmě. V té době ovšem na takovéto věci pochopitelně nemysleli. Co se týče dodatků v podobě vyjádření komunistů, za zmínku stojí možná Olbracht, protože má pár rozumných připomínek a Neumann, protože si udělal veřejnou ostudu a i když jsem o něm nikdy neměl moc valné mínění, tak tohle jsem fakt nečekal.
Nápad na tuto anketu v Přítomnosti podle vzpomínek Ferdinanda Peroutky vznikl tak, že mezi Pátečníky přišel komunistický spisovatel a ostatní se mu začali v podstatě omlouvat, proč že nejsou komunisty. V letech 1924-5 to byla relevantní otázka. Peroutka jako výborný editor ucítil příležitost a nechal své přátele sepsat, proč se nehlásí ke komunistické myšlence. Jejich souhrn argumentů je i dnes, po desetiletích reálné zkušenosti s komunistickou mocí, více než platný. Zajímavé je, že leitmotivem všech odpovědí do ankety je soucit s chudými a přesvědčení, že jejich situaci může lépe vyřešit vývoj buržoazní republiky než komunistická revoluce. Ani stopa po postoji, že podpořit je třeba hlavně bohaté a schopné a z jejich bohatství pak něco prokape i do nižších sociálních pater. Tahle podivuhodná myšlenka se u nás vynořila v podstatě až v devadesátých letech 20. století.
Od rozečtené knížky o událostech srpna 1968, jsem si, tak říkajíc, odskočil na útlou knížečku: „Proč nejsem komunistou“. Přední spisovatelé a intelektuálové dvacátých let minulého století napsali a zveřejnili své odpovědi v tehdejším týdeníku „Přítomnost“. Jsou lidé, kteří vidí dopředu a dokážou svou vizi pojmenovat, bojovat za ni a obětovat život. Poplatnost těchto úvah se bohužel potvrdila a je stále aktuální. Doporučuji přečíst všem.
Přečetl jsem celý soubor, který vydala samizdatová Česká expedice a sborník vydalo oficiálně v r.1990 Nakladatelství Lidové noviny.
Vzhledem k tomu, že pro mne je primární příspěvek Jadrana, nemám co dodat k jeho názoru.
Útlý sborník je přehlídkou názorů špičky české inteligence a půvabné je, že do Přítomnosti vedené Ferdinandem Peroutkou byli požádáni o názor i komunisté: Ivan Olbracht - Proč nejsou komunisty a Josef Hora-Omyly K.Čapka, i když jejich stanovisko publikovalo v r.1924 Rudé právo a v r.1925 Reflektor (S.K.Neumann - Dopis z Prahy).
I nastal rok 1929 a "Kluci z Karlína" vykopli nejen tyto tři obhájce ze své strany, prý jako renegáty. Důvod kritika metod nového stalinsko-gottwaldovského vedení.
… Jsem v úžasu … Karel Čapek už v roce 1924 naprosto excelentně vystihl a vyjádřil, v čem spočívá obludný klam komunistické ideologie a nebezpečí její přitažlivosti …
Ideologie slibující „pořádek“ v naší společnosti však přece jen nakonec zvítězila … také proto, že většina voličů dala komunistické straně v tehdy ještě svobodných demokratických volbách roku 1946 svůj hlas … co následovalo, přineslo mnoho utrpení konkrétních lidí, které nikdy nemůže vyvážit žádné společné dobro … významné svědectví skutečnosti, že většina voličů nemusí mít vždy pravdu, ale že se může i tragicky mýlit, či se nechat oklamat a zotročit …
Jak je možné, že už tenkrát věděli...
Jak je možné, že dnes někteří stále ještě neví...
Po přečtení naprosto souhlasím s komentářem , jak mohl Čapek už tehdy vědět, co "dobrého" nám soudruzi straníci můžou přichystat. Ale zároveň jsem od některých pánů čekala asi něco jiného a byla jsem i trochu zklamaná- ale to je čistě můj názor, spíš si jenom obhajuji sama před sebou, proč ne všěch 5 *
Stále platná kniha. Společnost není dokonalá a je co zlepšovat, ale je kvuli tomu nutné obětovat životy a volat po revoluci?
Bál jsem se, že bude stát za to jen Čapkova esej, ale ostatní ji často i předčí. Je dobře, že jsou přidány i proti názory, i když by člověk řekl, že jsou naschvál vybrány méně zdařilé, ale oni je napsali tací velikáni jako Olbracht, Hora či Neumann.
Debatovat nad literární úrovní této knihy nemá sebemenší smysl - ta totiž není na pořadu dne. (Stručně: je to slušně napsáno, jako ostatně libovolná Čapkovská věc.) Ale jako svého druhu politicko-filosofický manifest je to ojedinělý úkaz. Jen málokdy někdo tak věrohodně a pochopitelně popíše svůj osobní pohled na daný světonázor a jen málokdy se někdo obtěžuje s tím shromáždit svědectví z pera mnoha dalších - a leckdy velice odlišně smýšlejících! - jedinců. Samozřejmě, tato publikace není a ani nemůže být soudruhům milá - příliš pravdivě je totiž odhaluje, pojmenovává a vysvětluje základní chyby v (světo)názoru i provedení.
Neuvěřitelné, jak dobře dokázal Karel Čapek komunisty a komunismus obecně prohlédnout již za První republiky, kdy se tvářili jako spása lidstva. Pro mě to jenom dokazuje, že nikdo nedokázal lépe vidět do budoucnosti než on.
Povinná četba pro všechny voliče komunistů.
Jakkoli kniha vznikla v určité antikomunistické hysterii na začátku 1990, pravou sílu nabírá teprve teď. V době, kdy komunisté již jako historický relikt odešli z vlády a člověk by řekl, že je vše zažehnáno, ale není - v Eurovolbách se probudila opět temná síla a poslala tam naši reprezentantku z KSČM...
Je šokující, fascinující a uchvacující, co 11 humanistů dokázalo vidět v komunismu už v roce 1924-1925, kdy odpovídali na anketní otázku v Přítomnosti. Vždyť v té době ještě nevznikl ani Stalinismus, naši komunisté se ještě ani pořádně nebolševizovali, ještě se ani André Gide nevrátil ze SSSR, nevypukl socialistický realismus, v době, kdy ještě odjížděli nadšenci zakládat komuny do Sovětského svazu. A o teroru 50. let zatím nikdo netušil, ani komunisté sami.
A s touto malou zkušeností, jen s Marxovou teorií, Leninovou revoluční praxí a sotva drobného úkroku v podobě NEPu, tady Čapkové, František Langer, Ladislav P. Procházka, Fráňa Šrámek, Josef Kopta, Jan Herben, Jaroslav Kallab, jaroslav Kříženecký, Richard Weiner a Ferdinand Peroutka formulují své výtky proti komunismu s naprostou přesností a vyhmátnutím podstatného.
Dovolím si pár ukázek:
Karel Čapek:
"Moje srdce je na straně chudých."
"Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoliv zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoliv pomoc."
"Hladoví nechtějí vládnout, nýbrž jíst."
"Chudí nejsou masa."
"Živit chudého člověka sliby je okrádání chudého."
"Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho pochmurnost. Čím hůře, tím lépe."
"Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka chudého nebo žranice pánů".
"Předpokladem komunismu je umělá a nebo úmyslná neznalost světa....Velmi lehko se řekne, že les je černý, ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž to je obyčejná borovice nebo smrk..."
"Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu. Lékařská diagnóza by řekla, že to je patologický negativismus. Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle, shody a spolupráce."
"Metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci."
František Langer:
"Druhé, co mi brání, abych byl komunistou, je ta nevyvratitelnost, s jakou je rozhlašován.... Kdybych byl komunistou, byl bych věčně střízlivým, kritickým, snad i skeptickým, což není zajisté v rozporu s vírou, ale zač bych vyletěl ze strany ještě dřív než Trocký..."
"Pak nejsem komunistou protože, že pokládám dnešní společnost za schopnou života a vývoje...."
"A právě revoluce jest tím, proč nejsem, nemohu a nechci být komunistou. Má z ní příšernou úzkost. Vím, že v Evropě by byla mnohokrát horší než v Rusku, kde život měl jednoduchou, až primitivní strukturu."
Ladislav P. Procházka:
"Hledím na komunismus jako na starý sen a velikou naději lidstva. První jeho hlasatel byl Kristus...první obce křesťanské byly komunistické....Idyla prvních křesťanských církví zmizela, když křesťanství zvítězilo a začalo vládnouti..."
Fráňa Šrámek:
"Nebyl jsem komunistou ani za těchto prvních dnů revoluce; slyším raději slovo svoboda než diktatura; slovo člověk raději nežli masa; slova proletariát může být hanebně zneužíváno..."
"Nejsem komunistou, odmítaje nebezpečné metody, jimiž komunismus hledí získávat stoupence svým cílům. Soudím, že znamená degradovati člověka..."
"Komunistická revoluce nebude koneckonců souzena podle toho, zda učinila svět komunistickým, nýbrž zda jej učinila lepším a šťastnějším..."
Josef Kopta:
"Komunismus, jako učení o zespolečenštění výrobních prostředků a zrušení soukromého majetku, předpokládá k realizaci svých cílů zcela jiný lidský materiál, nežli jest ten, který dnes obývá svět."
"Jak míní pozitivistická doktrína vyřizovati věci metafyzické, které nelze z člověka odstranit a s nimiž se sráží právě v Rusku na každém kroku?"
Josef Čapek:
"Komunismu má jen dva pytle, do nichž utřiďuje člověka. V jednom má proletáře, který se odtud vyhrne a udělá revoluci. V druhém je buržoa, který pak má být potlučen a vytlučen. Do tohoto druhého pytle hází tedy komunista všechno, co není organizováno ve straně a znamenitě si tím zjednodušuje život."
"Nejsem komunistou, protože mám rád člověka, protože mám větší úctu a lásku k dílu než k jakékoliv moci."
Jan Herben:
"Komunism je možný jen při nepatrném sdružení lidí, vázaných k sobě láskou. Například je možný v rozvětvené rodině..."
"Nikdy jsem se komunismu neposmíval. Ale zhrozil jsem se ho, když velekněz ruského bolševictví vyslovil zásadu, že velké ideji možno, ba i nutno obětovat třebas devět milionů lidí. Co Lenin podnikl, bylo šílenství a zločin. Komunism, jenž má organisovat lidstvo k bratrství, nemůže být vykupován řekami krve."
Jaroslav Kallab:
"Nejsem komunistou, poněvadž komunism v té formě, jak jej hlásá třetí internacionála, nepokládám za schopný, aby umenšil utrpení, ani aby zmnožil život účelnou prací, ani aby přemohl vládu pověr a egoismu ve společenském životě."
"Nejsem komunistou, protože komunismu neuznává mravních sil život umožňujících a udržujících. Více než láska k trpícím pudí nenávist k těm, kdo podle jejich mínění má život příjemnější. Nenávist však může bořiti, nemůže však založiti společenského řádu."
Jaroslav Kříženecký:
"Nevěřím ve správnost komunistické teorie: že kolektivum je větší realitou než individuum....Individualizace jest základním a jedním z nejcharakterističtějším projevem života vůbec."
"Nevěřím ve správnost komunistických ideálů: že by zestejnění lidí a potlačení tendence k individualizaci leželo ve vývojovém směru lidstva."
"Nevěřím ve správnost praxe komunistické strany: strana jest nejméně povolána a schopná k této práci. Svou násilnickou ideologií praxe působí jedině negativně, destruktivně...."