Proces
Franz Kafka
https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/60323/bmid_proces-9kP-60323.jpg
4
2274
2274
Josef K. je jednoho dne zatčen. Přemítá zač je zatčen. Jisté je, že ho čeká proces. Jak se na něj připravit? kdo by mu mohl poradit, jak se z něho dostat? Zkouší ledacos...
Literatura světová Romány
Vydáno: 1965 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Der Prozess, 1925
více info...
Přidat komentář
„‚Jak si představuješ konec?‘ ptal se duchovní. ‚Dříve jsem myslíval, že to jistě skončí dobře,‘ řekl K., ‚teď o tom někdy sám pochybuji. Nevím, jak to skončí. Víš to ty?‘ ‚Ne,‘ řekl duchovní, ‚ale obávám se, že to skončí špatně. Mají za to, že jsi vinen. Tvůj proces snad ani nepůjde od podřízené soudní stolice výš. Aspoň prozatím mají tvou vinu za prokázanou.‘ ‚Ale já nejsem vinen,‘ řekl K., ‚je to omyl. Jak může člověk vůbec být vinen. Jsme zde přece všichni lidé, jeden jako druhý.‘ ‚To je pravda,‘ řekl duchovní, ‚ale tak obvykle mluví viníci.‘“
Ta nepřehlédnutelná podobnost soudní anabáze Josefa K. a bezohledné odlidštěnosti komunistické režimu je něco, z čeho běhá mráz po zádech. Tak přesně popsat to, co se zatím v realitě zdánlivě ani neklube, to si muselo vyžadovat výjimečnou citlivost pro spodní prameny ve společnosti, nebo snad dokonce nějaký impuls z ne-pozemských inspiračních sfér? Nebo jak jinak mohl Kafka popsat, co ještě nemohl zažívat?!
Ale! Zároveň mám pocit, jako by nás právě tahle paralela při čtení svazovala! Alespoň to tak cítím při vzpomínání na má předchozí čtení Procesu: zaměřil jsem se na boj Josefa proti procesní mašinérii a vnímal ji normalizační optikou jako střet nevinného jedince se zvůlí všemocné a všudypřítomné politické moci. Takové čtení je jistě možné a jistě obohacuje, jen se mi, po mém právě skončeném dalším setkání s románem, zdálo zbytečně redukující.
Při svém aktuálním čtení (přesněji: poslechu na vlnách Vltavy) jsem se nepokoušel Kafku dešifrovat, hledat vysvětlení různých jinotajů a alegorií. Stejně by to nemělo smysl. A nejspíš by ani taková snaha nebyla v souladu s autorským záměrem – Kafka nebyl hloupý a musel si být vědom, že čtenář nebude rozumět „logickému“ významu jednotlivých scén, takže pokud jednotlivé situace „nechápeme“, není to ani chyba naše (že nejsme dost chytří, abychom to rozklíčovali) ani autora (že nebyl dost literárně zručný, aby to bylo vysvětlitelné). Naše neporozumění není chybou komunikace, naše neporozumění a náš neklid je autorský záměr, řekl bych.
A tak jsem se při poslechu soustředil na Josefa, na jeho pocity a reakce. A co jsem subjektivně viděl? Podobně jako u Zámku jsem viděl člověka nedostatečně zakotveného v sobě, který vlastně na soud neustále doráží a krouží kolem něj jako můra kolem plamene, protože si je někde v sobě vědom své nedostatečnosti a svých provinění, které ovšem v sobě není sám schopen dobře ohledat a pojmenovat a tím pádem ani léčit – a když není sám v sobě ukotven, potřebuje vnější autoritu, aby mu řekla, kdo vlastně je. Od ní se pravdu nedozví, a snad i ví, že nedozví, ale stejně si nemůže pomoct. Že je to zneklidňující, skličující a bezútěšné, je jasné – nemůže to být jiné. („‚Ne,‘ řekl duchovní, ‚není třeba, abychom pokládali všechno za pravdivé, je jen třeba, abychom to pokládali za nutné.‘ ‚Bezútěšné mínění,‘ řekl K. ‚Lež se nastoluje jako světový řád.‘“)
Nejsilněji a nejvíc znepokojivě na mě působilo – stejně jako u Zámku, ale zde ještě silněji! - téma absence soukromí. A to nejen vnějšího, kdy mu cizí lidi stojí přímo u postele při probuzení, ale i vnitřního prostoru, který Josef vlastně nemá: různí lidé, které viděl třeba poprvé v životě, o něm vědí věci, které on sám za vynaložení ohromného úsilí bezúspěšně zkouší zjistit!! Vyvolávalo to ve mně značnou úzkost, téměř hmatatelnou. Zároveň se tím Kafka ovšem opět trefuje do citlivého bodu společnosti (mám teď na mysli stírání soukromého a veřejného v našem virtuálním prostoru) daleko za hranicemi světa, ve kterém žil!
„‚Patřím k soudu,‘ řekl duchovní. ‚Proč bych něco od tebe chtěl. Soud od tebe nechce nic. Přijme tě, když přijdeš, a propustí tě, když odcházíš.“
Příběh prokuristy banky Josefa K., který je v den svých třicátých narozenin náhle zatčen, aniž mu kdokoliv oznámí důvod. Je však ponechán na svobodě a čas od času je povolán k vyšetřování , které probíhá na nezvyklých místech např. půda činžovního domu. Josef podstupuje absurdní situace než se ocitne před anonymním soudem. Ten však nezkoumá vinu, jelikož obžalovaný je vinen od okamžiku, kdy soud obvinění vyřknul. Josef K. pochopil marnost obhajoby a postupně i když není vinen, rezignuje. V předvečer jeho jednatřicátých narozenin přicházejí dva muži, kteří ho odvádějí do opuštěného lomu, kde vykonávají rozsudek.
Z knihy na mě dýchla beznaděj, připomíná u nás soudy a procesy v padesátých letech. Moc bych si přála, aby Kafkova kniha nebyla nadčasová a aktuální.
Z Procesu na mě dýchala sklíčenost a deprese. Pan K. běhal slepě v kruhu a už od začátku byl předem určený konec, který si uvědomí jen minutu před ním. Proces obsahuje spoustu myšlenek. Po sto stránkách jsem se musela do čtení nutit, ale i přesto to za to stojí.
Bohužel nejsem nadšenec Kafky, a tak pro mě jeho knihy byly spíše utrpením. Proces ještě celkem ušel.
Pecka a všechny tyhle pochvalný nálepky, bylo o tom napsáno už všude mnoho. Tak jenom pár poznámek.
Styl: strohý, lakonický, přímý, ale zároveň plný velmi znepokojující detailů, zejména když se K. pohybuje na městské periferii. Ze začátku matoucí konstruování přímé řeči (promluvy nemají samostatný řádek), ale vlastně to k celé té stísněné atmosféře celkem pasuje. Občas jsem kvůli tomu ztrácel ponětí o tom, kdo zrovna promlouvá – ale opět, to pěkně sedí k sršící nejistotě.
Další věci k tomu: nejvíce frustrující je na tom vlastně to, jak se postupně ta absurdní mašinérie procesu rozrůstá do všech možných sfér života K., jak systém pohltí i nejbližší okolí, a to i přes to, že se vůči tomu K. snaží stavět racionálně. Ale jak se postupně ukazuje, "vina" nakonec dorazí i K., který v poslední kapitole již rezignovaně následuje své katy... Soukromé a veřejné zde nemá jasné hranice – mnoho scén u postelí (což je samo o sobě velmi intimní prostor), informace o vedeném procesu se ventilují různě po městě, osoby spolupracující s K. se jeví spíš absurdně a jejich rady se čím dál víc rozpouští v nemožnosti procesu uniknout...
Dílo nelze redukovat na to, že Kafka nastínil podobu totalitních režimů. Může jít o jakýkoliv systém, z nějž se vytratila lidskost – a prostý individualismus na něj zkrátka nestačí.
Kráčeli několika stoupajícími ulicemi, kde tu a tam stáli nebo obcházeli strážníci; hned v dálce, hned docela blízko. Jeden s hustými kníry, s rukou na rukojeti šavle, přistoupil jako s nějakým záměrem ke skupině, která mu připadala poněkud podezřelá. Pánové se zarazili, strážník jako by užuž otvíral ústa, tu K. pány mocně popostrčil. Několikrát se opatrně obrátil, zda jim strážník není v patách; když však měli mezi sebou a strážníkem nároží, dal se K. do běhu a pánové museli běžet rovněž, ačkoli sotva popadali dech.
(s. 195)
Těžké čtení o osudu pana Josefa K., který je souzen bez důvodu a trestán bez soudu. Kniha je plná bezmoci, hořkosti vůči byrokracii a ukazuje, jak funguje labelling a stigmatizace a mnohé další. Úžasné dílo, které má pokaždé co nabídnout.
Knížka s mi nečetla snadno, ale když jsem si zvykla na pro mě dost neobvyklý styl psaní, nemohla jsem přestat číst. Kafka mistrně popsal depresivní pocity, strach z neznámého, úzkost, absurdní soudní systém jako všudypřítomné monstrum, z kterého až mrazí. Dokonalé dílo.
Nevím, co jsem čekala a vlastně ani nevím, co jsem dostala. Absurdnost procesu, o kterém neví nikdo nic a přitom každý něco. Náhodná setkání, zmatené rozhovory...
Mé první setkání s Kafkou, nevím, jestli bude nějaké další. Nebylo to špatné, ale asi mi unikla ta správná pointa. Je tam ale vůbec nějaká?
A bude hůř. Nedovedu si představit, jaké to muselo být uvnitř Kafkovy hlavy.
Musela jsem se k textu několikrát vrátit, abych ho zcela pochopila. Aby na mě zapůsobil tak, jak nejspíš měl. Je to dokonalé.
Nemohu si pomoci, ale v absurdním příběhu se zhmotňuje absurdita naší doby. Zdá se, že jsem musel zažít diskriminaci a náznaky totality na vlastní kůži, abych plně pochopil a ocenil sílu tohoto díla. Velkolepé, nadčasové a děsivé zároveň.
Absurdistán, do něhož se dostal hlavní hrdina knihy, prokurista velké banky Josef K., skýtá nejednu paralelu s dnešní dobou. Hlavním dojmem z knihy je zoufalost, beznaděj, šílená depka a absurdní stav, dovedený až do maxima. Knihu jsem četla již na gymnáziu a neškodí si takovou klasiku připomenout i po letech.
Zmatek, absurdita a nesmyslnost
Čím jsem si ale naprosto jistý je to, že Proces zůstává z mé strany nepochopen. Zmatek. Absurdita. Nesmyslnost. To jsou slova, která mi při čtení knihy v hlavě naskakovala. Má snad kniha odrážet zmatek, absurditu a nesmyslnost života? Nevím. V knize se mi skutečně jakýkoli skrytý význam hledá velmi těžko. Možná tam ani není.
Ostatně, proč by nemohla stačit samotná absurdita, a nač pořád hledat nějaký hlubší smysl, že? To nemyslím špatně, naopak, činím toto prohlášení jako někdo, kdo si formát zdánlivých (geniálních) literárních slátanin velice užívá (co takhle Stopařův průvodce galaxií nebo Zeměplocha Terryho Pratchetta?). U Procesu to ale bylo přece jen trochu jiné. Při jeho čtení jsem si onu absurditu neužíval. Naopak mě na tom všem něco docela deptalo.
Metafora…ale na co?
Ve snaze přijít tomu všemu na kloub jsem si od začátku pohrával s myšlenkou, že to je možná celé metafora a odehrává se to jen v hlavě hlavní postavy, prokuristy Josefa K., který možná soudí sám sebe aniž by si připustil, za co. Konečně, mnoho popisovaných výjevů působilo přece jen dost snově (např. „odnos/únos“ mladé uklízečky studentem práv a poslíčkem vyšetřujícího soudce, nebo její výstup při prvním výslechu K., či výslechy, které připomínají klání v blázinci atd.). Děj je celkově vylíčen jako by to byl celé nějaký zlý a absurdní sen. To vše je ale možná jen ona pověstná kafkovina, že by?
Na druhou stranu z textu jsou některé věci naopak velmi zřejmé. Tak třeba filipika proti úředníkům a byrokracii, která se prolíná celým dílem, a také ona absurdita vykresleného soudního procesu jako soukolí, které se hýbe bez jakéhokoli ohledu na ty, kterých se týká.
Čeho, že se vlastně proces týkal? Dobrá otázka. Beru si z toho, že to není vlastně důležité. Slovy jedné z postav „[…] řízení přejde ponenáhlu v rozsudek […]“ tak jako tak.
Když se řekne Kafka, téměř každý koho znám, si vybaví Proměnu, lepší aspoň Proces jako věc o které slyšeli. Ti nejlepší pak tvrdí, že pokud jde o Proces, Proměna se může jít bodnout. A já s nimi spokojeně souhlasím. Jedna z nejpodmanivějších knih, která vás přesvědčí, že kdybyste šli do domů na kraji města a našli byste cestu na (v letním dusnu se topící) půdy, byly byste tam uviděli ...
... ale to už si přečtěte sami. Stojí to za to. Do posledního písmene. Mám Proces od letošních narozenin doma a je v krátké řadě "přečíst znovu dřív, než mnohé ještě nečtené knihy, které si chci přečíst"; a to úplně zaslouženě.
Můj první Kafka. K mému údivu se kniha četla velmi dobře, ikdyž z počátku člověk trochu tápe a udiveně kroutí hlavou, cože se to zrovna odehrává před jeho očima. Absurdnost některých situací je až mrazivá a místy se mi skoro nechtělo věřit, že to bylo napsánu před více jak sto lety. Je škoda, že kniha není dokončená, jinak bych šel na plný počet. Rozhodně toto není poslední Kafka, kterého jsem četl.
Kniha bez začátku a snad bez konce. Přišlo mi, že kniha "nějak" začíná, plyne svým tempem, kdy jsem se jako čtenář pozastavil nad absurditou a jistou abstrakcí psaného textu, abych si vlastně na konci řekl, jak je kniha nadčasová a že je Kafka vlastně až brilantní autor. Byť se příběh může jevit jako těžkopádný, vlastně reflektuje jakoukoliv politickou dobu a že je vlastně každý z nás v pasti svého vlastního životního procesu.
Druhá četba:
Tak jsem si dal opáčko Procesu ve formě audioknihy od Českého Rozhlasu. A musím zvednout hodnocení o další hvězdu. Všechno co jsem psal předtím platí, ale čím víc se propadám do toho příběhu, tím více mám otázek. Proč K. hledá pomoc pouze u žen? Proč se více nebrání, co když je doopravdy vinen? Je to určitě alegorie na bezmocnost člověka před neprůhlednou byrokracií, ale je tam toho mnohem víc.
Já jsem si z toho teď vytáhnul trochu paranoidní teorii, ale myslím že jde o předchůdce Mužů v Černém, ne té komedie, ale originálních Man in Black (MIB). Všude kde se MIB vyskytli docházelo k podivným událostem. Nechovali se zrovna jako lidé, prokazovali se falešnými průkazy, a zastrašovali svědky. Co když K. byl zrovna pod vlivem takových MIB? Nikdo se mu ničím neprokázal, soudní sině byly magicky na všech půdách a nakonec ho unesli a zabili bez toho aby byl svědkem rozsudku. Taky ženy u kterých hledal pomoc se chovali trochu podivně. Nějaká roztodivná Lenny (Lenka, dle překladu) mu šplhala po klíně, jako by byla trpaslík a měla podivnou blány mezi prsty. Co se mě týče, jasný důkaz nadpřirozena.
Berte tenhle rant trochu s nadsázkou, každý si u Kafky najde něco trochu jiného. A proto je taky Kafka tak skvělej.
----------------------------------------------------------------
První četba:
Proces je hodně unikátní kniha. Je typicky Kafkovsky snová a absurdní. Protože kniha není úplně dokončená místy působí jako spíše souhrn absurdních scén, kde se hlavní hrdina více a více propadá do neskutečnosti a neuchopitelnosti režimu. Už od začátku není moc jasné co se vlastně děje. Hlavní hrdina K. je z něčeho obviněn a teď se ta jeho věc má řešit. Čím více se o tu svoji věc zajímavá tím více postrádá jakéhokoliv schopnosti fungovat a soustřeďuje se výhradně jenom na proces. A jaký proces to vlastně je – soudní kanceláře se nacházejí v půdě chudinských domů (kde si místní k tomu suší prádlo – nemůžou jim to přece zakázat), obvinění musí skoro bydlet u advokátů (kdyby se je náhodou zavolal aby projednal tu jejich věc) a vynesení rozsudku se podobá chladnokrevné, zločinné popravě.
Proces je taková mnohovrstevná cibule a každý čtenář si odnese něco trochu jiného – dle toho jak hluboko se zakousne. A moc chutné sousto to teda není, je to velmi depresivní dílo kde zmar a naschvál zastiňuje jakékoliv světlo na konci tunelu.
Pro mě osobně je to dílo a zbytečnosti boje s soudní byrokracií. Jakmile se jí jednou dostane do spáru nezbývá se mu než jenom modlit, protože kdykoliv bude hrát hru podle jejich pravidel tak prohraje.
Jo a ještě jednu zprávu jsem si z toho odnes – proboha nepouštějte Josefa K. k žádným ženským. Jakmile nějakou objeví hned se na sebe lepí, chce ji unášet a bít se pro její čest. Ignoruje snad jenom křivonohé a hrbaté.