Procitnutí jara
Frank Wedekind
Tuto kdysi skandální tragedii dětství a dospívání věnoval autor rodičům a učitelům, které označil za skupinu lidí totálně netečných a lhostejných k potřebám mladé generace.
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1923 , Zátiší, knihy srdce i duchaOriginální název:
Frühlings Erwachen, 1891
více info...
Přidat komentář
Hra - manifest, zoufalý čin, s jehož vyústěním si sám spisovatel nevěděl rady (viz konec s mrtvým Mořicem). Přesto je dojemné tuto hru po více než stu letech od vydání číst.
Devatenácté století plné přísné morálky, silného vlivu církve, tvrdé sebedisciplíny a do toho hrstka dospívajících studentů z buržoazní společnosti, u kterých se probouzí puberta, vzdor proti autoritám a sexuální pudy. Když k tomu připočteme nedostatek podpory a pochopení jak ze strany rodičů, tak ze strany školy, nemohlo to snad ani dopadnout jinak. Nedivím se, že byla hra patnáct let zakázaná, určitě v té době musela šlápnout na kuří oko celé společnosti. Rozhodně stojí za přečtení i dnes, vřele doporučuji.
Moc pěkný, ale smutný příběh o dospívání, sexu, erotických snech...atd...odehrávající se na konci 19.stoleti
psát v prudérní a pokrytecké měšťácké společnosti konce 19. století o problémech dospívání, o tělesnosti, pohlaví, sexu, masturbaci, erotických představách, ale i o rychlých proměnách pubertálních nálad, o naivních touhách, snech o nekonečné budoucnosti, o adolescentní posedlosti smrtí atd., to se dobové cenzuře ani veřejnému mínění nemohlo líbit
téma je a ostatně vždycky bude aktuální, jen se proměňují kulisy a propriety, člověk - v procesu dospívání - nikoliv
dal bych ruku do ohně za to, že se Wedekindovým Probuzením jara inspiroval Fráňa Šrámek, když psal Stříbrný vítr
Frank Wedekind a jeho Probuzení jara je něco tak neskutečného, málo která divadelní hra dokáže člověka tak zasáhnout. Jednoaktovka, která navzdory své úspornosti (nebo právě díky ní) ve vás uvízne a nezapomenete na ni. Tématem mi vzdáleně připomíná film Bílá stuha od Michaela Haneke.
Probuzení jara jsem četla v němčině, která zde dokáže být ještě syrovější než český překlad.
Asi nejlepší hra, kterou jsem četla. Výjevy se mi velmi dobře tvořily ve fantazii a tu atmošku, která byla jiná s každou scénou, jsem žrala. Příběh byl příjemným osvěžením dramatu.
tuhle knížku jsem si přečetl, protože prý patří ke "klasice" která se má znát. I když jinak mám divadelní dramata rád, protože umožňují zapojit fantazii, v tomto případě to nebylo to "pravé ořechové", a knížku jsem dočetl jen ze setrvačnosti (a díky útlosti). I když odborníci na ní nesporně hodnotu najít dokáží.
Neuvěřitelný! Kniha je laděna do doby, kdy bylo jakékoliv sexuální téma naprosté tabu. Nicméně to nemění na faktu, že kniha je i přes svůj pesimistický realismus opravdu dobrá!
Jen pro jasnou věc :) Maturovala jsem z dramatické výchovy a z této knihy jsem měla maturitní text praktické zkoušky.. opravdu hluboký a pro zamyšlení!
DOPORUČUJU!
Štítky knihy
německá literaturaAutorovy další knížky
2011 | Probuzení jara |
1990 | Flirt a jiné povídky |
1914 | Lulu |
1905 | Mladý svět |
1921 | Zámek Wetterstein |
Opravdu mě překvapilo, že takto explicitní hra je už víc než sto let stará. to chtělo fakt kuráž, to takhle napsat! Napětí mezi pravidly maloměšťácké autocenzury a touhou prozkoumávat vše zakázané tak neprobíhá jen mezi starými a mladými a starými ve hře samé, ale také mezi autorem a kulturními institucemi jeho doby. Právě tahle otevřenost byla asi to, co mě zaujalo nejvíc – žádné náznaky a jinotaje, ale vše velmi natvrdo popsáno! Mohlo to skončit jinak než cenzurou? Jistě ne, problémy by takto pojatá hra měla zřejmě ještě i o mnoho desetiletí později.
Wedekind to cenzorům svojí otevřeností usnadnil, označit dílo za pornografii bylo přirozené, vysvětlit tím zákaz hraní stejně tak. Ale … občas se mi zdálo, že ještě víc podvratné bylo, jak autor kriticky nahlíží na svět dospělých (rodičů i učitelů). Jasně, mladí také nejsou zdaleka žádné vzory ctností, spíš jsou jak Adam s Evou v ráji, jen s tím rozdílem, že nepotřebují žádného hada, aby je přemlouval. A třeba Melchior je i docela sociopat, řekl bych. Ale omlouvá je jejich věk a absence zkušeností, Wedekind jim zjevně straní (nebo se mi to aspoň zdá), snad jsou pro něj zdrojem naděje. Naděje, která by se mohla rozvíjet a růst, pokud by nebyla deformována prostředím.
Samotná hra byla jaksi zvláštní, nějak neuspořádaná. Jako by Wedekind nedokázal všechna svá témata a charaktery vtěsnat do srozumitelné dramatické struktury. Jako by předběhl dobu nejen v obsahu, ale i ve formě – byla to jakási (chtěná nebo nechtěná?) postmoderna dlouho před postmodernou. Přesto jsem se cítil zasažen, jako vždy, když ze stránek nějakého příběhu cítím upřímně vyprávěné svědectví o lidské křehkostí.