Prodané vítězství: Poslední válka za osvobození Itálie 1866
Luboš Taraba
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/288303/mid_prodane-vitezstvi-posledni-valka-za-E9j-288303.jpg
4
11
11
Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. „třetí svatá válka za italské sjednocení“ v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, „zbytky“ bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez silného spojence na takový podnik nemohl ani pomyslet. A právě s tím kalkuloval pruský první ministr Bismarck, toužící pro změnu konečně sjednotit Německo. V tomto střetu vyhradil Bismarck své místo i Itálii snící nejen o vyhnání Rakušanů z Benátek, ale i stát se po vzoru starého Říma vládkyní ve Středozemním moři. Italové zaměstnají část rakouské armády, což Prusům umožní vyřídit její druhou část. Italové chtěli válku a vítězství, aby konečně vstoupili do první řady evropských mocností. Jenže by to nesměli být Italové. A tak přišla série porážek, u Custozy, v Dolomitech i na moři u ostrova Vis (Lissa). Ale nakonec Viktor Emanuel dosáhl svého, protože František Josef přenechal Benátky prostřednictvím francouzského imperátora Itálii už předem, ať válka dopadne jakkoli.... celý text
Přidat komentář
Bohužel musím knihu v hodnocení "odpálit". Líčit bitvy v literatuře faktu bez map, to je "na hlavu". V kapitole o bitvě u Custozy není vůbec žádná mapa, ve zbylých kapitolách jsou kvůli černobílému provedení a realizované velikosti pro orientaci v textu zcela nepoužitelné dobové mapy, které vypadají jako černobílá beztvará klubka čar. Takže není vůbec možné získat konkrétnější představu o pohybu vojenských oddílů. Přitom téma zajímavé a pro českého čtenáře neotřelé.
Pan Taraba mi další skvělou knihou dal jemnou ťafku, proč nepřijímat "obecné" a "všeobecně známé" pravdy. V "dějepise" se totiž píše, učí a běžně se uvádí, že Franz Josef byl omezenec, který nechtěl svoje soustátí připravit o "dědičná" území a odmítal bez boje vydat byt jen piď země, ačkoliv tím projevoval svoje "reakcionářství" a neochotu podrobit se "pokrokovým" trendům, které vedly mimo jiné k vytváření "národních" států. Císař byl ochoten Benátsko vrátit nebo spíše předat onomu Viktorovi Emanuelovi II, jenže byl to on, kdo strašlivě toužil se proslavit na poli "válečném" a to i za cenu naprosto nesmyslné a zbytečné války, která jako vždy stála životy nebohých vojáků a kupodivu, zraněn v ní byl i jeho syn Amadeo, pozdější španělský král. Desetitisíce mrtvých a zraněných na obou stranách a obrovské materiální škody byly ukázkou hlouposti italského krále a jeho ministrů, příkladem dynastického "náckovství" a ti zabití, zranění, zmrzačení a zemřelí v důsledku válečných operací byli zbytečnou a marnou cenou za "sebe léčbu" komplexu méněcennosti "osvoboditele a sjednotitele" Itálie, který sám dostal od Rakušanů vždycky napráskáno, pokud to za něj nevybojovali tu Francouzi, tu Prusové. A nestačila mu Custozza, musel ještě nahnat italskou válečnou marínu do stejně nesmyslné bitvy u Visu, kde se neschopnost jeho "válečníků" projevila snad ještě víc. Italové žádní válečníci nejsou a nezaslouží si, aby se jim za to někdo poškleboval. Ale všichni ti, kdo z nich válečnický národ chtěli udělat, a je jedno jestli to byl tenhle král, jeho vnuk stejného jména v pořadí třetí nebo Mussolini, si zaslouží nejhlubší opovržení. Z popisů akcí, které podává Luboš Taraba se stejnou suverenitou jako s uměřeně prezentovanými širšími souvislostmi vyplývá, že velitel rakouské armády arcivévoda Albrecht Rakousko - Těšínský byl asi nejlepší vojevůdce tehdejšího mocnářství, byl obklopen řadou kvalitních polních velitelů a je asi jenom škoda, že na podstatně důležitější, severní frontě velel průměrný Benedek s řadou zcela neschopných generálů typu Clam-Gallase. No, že se sjednotila Itálie (která ale není jednotná dodnes) zas takové neštěstí není a nebylo, ale sjednocení Německa pod vládou Hohenzollernů s pruskou mentalitou, která zválcovala různost Německa (která je zřejmá dodnes a naopak je stále zřejmější) bylo tragédií. Tragédií, která se znásobila díky další nesmyslné válce, kterou vedl proti Severoněmeckému spolku Napoleon III. a která definitivně spláchla samostatné a odlišné jižní německé státy, aby je zglajchšaltovala a zavlekla do děsivých konfliktů XX. století. Ale o tom už je jiná skvělá kniha Luboše Taraby Podivná válka.
Štítky knihy
Itálie války risorgimento (sjednocení Itálie, 1815-1870) historie a fakta
Poslední kniha z volné trilogie zabývající se Italskými válkami za nezávislost, se opět velice dobře čte. V knize jsou podrobně popsány příčiny konfliktu i nejvýznamější bitvy: u Custozy a námořní střet u Visu. Bohužel přehlednost bitev a pohybů vojsk sráží absence map - v knize je jich jen pár a ještě v originále (němčině).