Projekt Gilgameš
Štěpán Kučera
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/406001/mid_projekt-gilgames-Agy-406001.jpg
4
59
59
Projekt Gilgameš se s nadsázkou, nikoli však nevážně, dotýká smyslu vyprávění příběhů, lidského života i odvěké touhy po nesmrtelnosti. Žánr sci-fi se tu protíná s historickým, bájným vyprávěním. Hlavním hrdinou je převozník Uršanábi, lodivod z pradávného eposu, obdařený nesmrtelností namísto krále Gilgameše. Uršanábi proplouvá světovými moři do našich dnů, a dokonce i do blízké budoucnosti. Během svého putování potkává historické i literární postavy, například Kryštofa Kolumba či doktora Moreaua, a pokouší se vykonat pro lidstvo něco dobrého. Do jeho příběhu vstupuje rozhovor „robopsychologa“ se superinteligentním počítačem, jehož úkolem je najít smysl lidské existence. Superpočítač však nenabízí žádnou exaktní operaci, ale… vyprávění o převozníkovi Uršanábim.... celý text
Přidat komentář
Narcistní, pubertální, Kučera je okouzlený především sám sebou. Jinak si to nedovedu vysvětlit.
Antropologie náboženství posypaná drobky z Ibn Tufajla - všechno, co víte a znáte (nebo můžete vědět a znát, stačí si vzít k ruce třeba, dejme tomu, Eliadeho) poskládané trošku jinak a prolnuté s blízkou přítomností.
Některé autorovy vize se nám začínají krapet děsivě plnit se zdřívěním (román napsaný AI), jiných se, snad, nedočkáme.
Zázrak se nekoná, whow efekt se nedostavil. Snad příště.
(SPOILER) Ne, tak tohle mi vůbec nesedlo. Po knize jsem sáhl poté, co mě schopností vyprávět exotické příběhy oslovila autorova druhotina. Ano, vyprávět umí skvěle, ale tady vyloženě tahá svým vypravěčstvím čtenáře na vařené nudli, podobně jako Sl svého robopsychologa. Z toho košatého proudu vyprávění totiž nic neplyne, žádného smyslu existence se nedoberete. Vždyť "Lidský smysl života je příběh, a čím lépe se vypráví, tím se stává skutečnější... Příběhy jsou algoritmy a matematické vzorce a vy si jimi dopřáváte dočasné uspokojení, iluzi poznání vlastního já." Nesedlo mi to ani koncepčně, protože ani jako sci-fi to nefunguje. Ten rozhovor robopsychologa s umělou inteligencí je nepřirozený a dost hloupý, ten vědec s ní mluví spíš jako arogantní blbec. Žádný obohacující dialog člověka se svým inteligentnějším výtvorem, jenž nakonec převezme vládu, se nekoná. Všechno to ústí do dost cynické vize nesmyslu lidského života. To člověka dost často napadne, byť si to nechce přiznat, ale je nutné k tomu dospívat formou barvitého vyprávění, které vlastně nemá žádný smysl? Odnáším si z knihy nepříjemný pocit promarněného času.
Mám rád chytré autory a ještě radši mám autory, kteří dají chytré knize chytrou konstrukci. Na prvních 20ti stranách uzavřou se čtenářem "smlouvu", něco mu slíbí a závaží se k tomu, že pokud čtenář vydrží až do konce, tak bude slib dodržen. Toto je jedna z těch knih. Je chytrá, vtipná, s hlubokým záběrem a přitom velmi čtivá. Opravdu jsem si to užil. Velmi erudované hodnocení lidstva a smyslu existence.
Trochu předvídatelné, ani ne strhující ani rozvláčné. V ideálním případě autor směřuje k nějakému pětisetstránkovému románu ve stylu Ajvaze nebo Rushdieho. Jeho dosavadní knihy jsou zatím jen jakýmsi tréninkem.
Knihu hodnotím se smíšenými pocity: na jedné straně kvituji autorovu snahu popasovat se s otázkou smyslu lidské existence a nesmrtelnosti. K dobru dávám i místy humorné pasáže probleskující celu knihou.
Na druhé straně pokládám toto dílko za nevyvážené. Jednoznačně dominuje příběh vyprávěný "superinteligencí", za nímž silně pokulhávají vsuvky ze života "robopsychologa". Tyto slouží pouze jako "oslí můstek", aby celé vyprávění drželo jakž takž pokupě. Někdy mi připadalo, že autor chce čtenáře ohromit rozsahem svých vědomostí z různých oblastí, zejména pak mytologie (tak trochu to vyznívá jako exhibicionismus).
Všechno počínání je marné a nemá valný smysl. To je mé poučení z této knihy. Ovšem k tomuto poznatku mě dovedl milý příběh lemovaný bohy s lidskými vlastnostmi, kteří stejně nic nezmohli.
Příběh jako lidem nejpřístupnější forma poznání a pochopení. Pohled na mýty a dějiny lidských kultur, náboženství, filozofií, slepený jako velké vlaštovčí hnízdo do příběhu o příbězích, letem světem dle autorova subjektivního výběru, kde nechybí ani literární postavy ... symbolicky od toho prvního dochovaného, eposu o Gilgamešovi až do dob současných mýtů o umělé superinteligenci. Subjektivita, bezohlednost a pomíjivost jednotlivých civilizací, stejně jako prchavost individuálního života i věčné otázky po smyslu nebo touha po nesmrtelnosti ... i Kučerův Uršanabi, průvodce ze starého Sumeru, dochází k obvyklým závěrům jako postavy podobně stavěných knih. Ale Kučerovo utopické SI řešení je vlastně docela humánní:)
Projekt Gilgameš je opravdu originální variací na mytický příběh z počátku civilizace, výklad dějin i sci-fi blízké budoucnosti. Cesta za smyslem lidského bytí, nesmrtelností a budoucností lidstva, která začíná jak jinak než na začátku - nejstarším dochovaným dílem světové literatury. Série epizod s rafinovanými narážkami a odkazy na literární i filozofické texty. Ale i kritika lidství, která nutí k zamyšlení nad neudržitelností současného způsobu života. Skvělé čtení, více takových knih.
Při čtení Uršanábiho zábavných peripetií nemůžu nevzpomenout na Orlanda.
Naše jazykové interpretace světa, naše příběhy, jsou kruté a takto přiblíženy k sobě nakonec opravdu až do zarážející míry na jedno brdo. A právě v tom pro mě spočívá kouzlo Projektu Gilgameš.
Spíš než obsah a myšlenku oceňuji vypravěčský styl a lehký humor trefných hodnotících dovětků.
Mám k této skvělé knize jednu velkou výtku - měla potenciál na mnohem rozsáhlejší román. Takto působí trochu jako koncept témat a situací, o kterých bych si rád přečetl v obšírnější verzi.
Velmi netradiční novela využívající kombinaci mytologie, prvků fantasy a scifi, přestože nejde o žánrovou literaturu. Kučera vychází ze starých mýtů, respektive základ staví na části jedné z verzí Eposu o Gilgamešovi. Čerpá ovšem z enormního množství zdrojů - ohýbá a propojuje mýty, dějiny, literární i jiné příběhy do jednoho. Do toho, který vypráví umělá inteligence SI o Uršanábim. Myslím, že ze všech těch narážek a parafrází jsem chytil minimum, ale stejně jsem si tuhle knihu opravdu užil. Tohle je ryzí verze aktuální postmoderny. Samotný závěr románu byl tak nevyhnutelný, až není příliš originální, ale myslím, že ty poslední tři stránky nemohou téhle knize ubrat na působivosti. Možná některým bude vadit i to ekologické vyznění... Ale ono je stále víc a víc aktuální...
V krátké době druhá kniha s podobným tématem, podobného žánru a s podobným vyzněním (předchozí byly Praskliny Kláry Vlasákové) - ale nebudu srovnávat, za přečtení stojí obě. Štěpán Kučera píše lehce, s nadhledem, s humorem slovním i situačním, černým i trapným; žongluje se slovy i mýty, které spojuje do originálního celku a dává jim často nepříjemně aktuální vyznění, apeluje na osobní vzdělanost čtenáře (neb čím více předloh znáte, tím lépe se bavíte) a nutí ho převracet, co ví, a přemýšlet, co to či ono znamená v jiných souvislostech. Od bezstarostnosti na počátku k hlubokému smutku na konci vede jen sto padesát stran, které jsou ale skutečně nadupané informacemi, emocemi a příběhy. Protože všechno je příběh. Možná i ten úporně hledaný smysl je "jen" příběh...
Pane, dobrý. Nějak mě ta umělá inteligence, jak ji vidí spisovatelé, začíná nudit. Supervyspělá. To slovo by se mi líbilo v jiné asociaci.
Ve zkratce a zábavně podané dějiny civilizace s mnoha šťavnatými literárními výpůjčkami a filozofickými přesahy. Koho bavil román Věčník, ať neváhá a čte. :-)
doufám, že vyhraje Literu 2020!
velmi čtivé a originální vyprávění s nečekanou dávkou černého humoru a ironie tematicky čerpá z mýtů o stvoření a hledání smyslu lidského bytí ve střetu se současným vědeckým poznáním a s trendy transhumanismu; mrazivě dystopický závěr
Pro příznivce Kopřivy doby Asfaltu a Holomrázu, doby Rychlopalby a Křížové palby to musí být šok. Douška: až teď po třičtvrtě roce, zjišťuji, že jsou DVA Štěpánové Kopřivové a tento Štěpán Kopřiva nenapsal nic z předešlého. Douška 2: Navíc si plést jména Kopřiva a Kučera, to jsem fakt borec. Já jsem nadšen, kam jsem se záměnou autora posunul. Obávám se, že "natažení románu" by znamenalo, že nevyjde vloni, ale za deset let. Možná by se dalo v "námořních dějinách lidstva" najít ještě nějaké překvapení, mne potěšil Moreau s přesahem k Nemovi. A Darwinovi. Možná by se tam vešel ještě nějaký filosof. Ale i tak. Otázek na několik lidských životů "a odpovědi tý se nedočkáš". Možná že je, možná že není. Douglas Adams má jednu z odpovědí v návštěvě osamělého "vládce světa", o kterém říká Zafod, že je svět ve správných rukách. A kromě toho 42. Ano, možná v tomhle smyslu by mohl jít autor dál, ale bylo by to neupřímné. S jeho hledáním já jsem spokojen.Jsem zvědav, kam se vydá příště. A jásám nad každou do věty schovanou hlubokou myšlenkou doplněnou o vtipné rozuzlení. Při příštím čtení si je asi začnu vypisovat.
Štítky knihy
Egypt mýty a legendy umělá inteligence, AI objevitelské cesty Mezopotámie nesmrtelnost Gilgameš stvoření světa Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2019 |  Projekt Gilgameš |
| 2024 | Osiřelo dítě |
| 2016 |  Jidáš byl Ufon...a jiné příběhy |
| 2021 | Největší lekce dona Quijota |
| 2022 | Gablonz / Jablonec |
Líbí se mi autorova žánrová pestrost. Opět zajímavé čtení.