Proměny
Publius Ovidius Naso
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/355281/bmid_promeny-kRk-355281.jpg
4
195
195
Proměny (jsou shrnuty do 15 knih) se staly jedním z nejvlivnějších antických spisů a teprve v době osvícenství se rozvíjejí do českých básní. Krátké příběhy, eposy řeckých dějin ve zkrácené formě (chronologické vyprávění), v nichž se autor snaží hledat společné téma proměny. Často se jedná o přeměnu nymfy v přírodninu, člověka v přírodninu apod. Veršovaný text je psaný formou hexametru. Často se v textu vyskytuje přímá řeč. Bohyně zahoří hněvem a na strmém vrcholku Kynthu takto k oběma zrozencům svým se promlouvat jala: „O mně, vaší matce, tak pyšné, že dala vám život, o mně, jež z bohyň žádné krom Júnóny ustoupit nechci, šíří se pochyby, zda jsem bohyní, s oltářů budu vyhnána po věky ctěných, když vy mi nepřispějete. To však není jen jediná urážka: rouhavou řečí zvětšila Niobé mrzký svůj čin a stavěla drze nad vás potomky své, a mne – ať na ni to padne! – bezdětnou zvala, ta hříšná, v níž otcův jazyk se ozval!“... celý text
Literatura světová Poezie Mytologie
Vydáno: 1956 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Metamorphoses
více info...
Přidat komentář
Och, ako som len rada, že som Premeny boli vydané aj v slovenčine v novom šate, aj keď so starým prekladom (vydavateľstvo Thetis- na DK mi knihu nezobrazuje). Pretože síce mám tú češtinu, ale tu mi bola slovenčina bližšia (viac prízemná- v tom najlepšom slova zmysle). Premeny nie sú kniha, ktorú čítate ako Kinga, že na rýchlosť- tu príbeh, tam príbeh, medzitým čas vyplňujete inými knihami. Pre mňa, ktorú klasická literatúra až tak nebaví a starorímske dejiny už vôbec, to bolo veľlmi príjemné spestrenie čitateľských okruhov!
Za opakované vyrušování v hodině na střední škole jsem dostala Proměny jako trest. Přečíst a vypracovat esej. A jelikož jsem tvrdohlavá osoba, pustila jsem se poctivě do louskání téhle bichle. Esej byla spíše kritická, ve svých mladých letech jsem totiž v knize našla témata jako "porušování lidských práv" a další podobné zdroje vzdoru, které jsem mohla písemně vyjádřit :D. Ale mám na ni krásné vzpomínky. Dnes v dospělosti má své čestné místo v mé knihovně a je mým trestem i nadále.
Drsný předobraz „Starých řeckých (+něco římských) bájí a pověstí“. (už se nemůžu dočkat, až nově projde uchem jehly ideové policie a po přeškrtání z něj, v rámci honu za co pokud možno nejsterilnější vyvážeností, zbudou jen spojky a citoslovce...hmm, a když už jsem nakousl jazyk, tak sice dost dobře nemohu posoudit kvality slovní hry originálu, co ale mohu, je říct, že se na tuto hru, je-li jaká, neomezuje, neboť i skrz tak násilnou konverzi, jakou v sobě přebásnění {zde se jej zhostil Ivan Bureš} vždy nevyhnutelně nese, prozařuje Ovidiova pečlivá volba významů; dvěma třemi slovy ostře nasvítí scénu i s její náladou a švenkuje dál) Zároveň jde o poměrně základní pramen; o ucelenějším a řekněme stále ještě „dobovém“ (ve smyslu od lidí, kterým byly tyto mýty živými kulisami dní; mýtus jim byl tkanivem samotného světa, svět byl pointou mýtu!) souhrnu antické mytologie nevím.
Jinak je fascinující, jak přijetí předpokladu změny, coby nejzákladnějšího a ustanovujícího principu, ve svém důsledku hranice různosti stírá; vše co je, už bylo, nebo bude vším jiným; bohem, vzduchem, světlem, trusem, kamenem...v časovém plánu věčnosti má každé „zrnko“ rovnocennou potenci a váhu (i v souvislosti s „osvíceneckým“ vyzněním závěrečné knihy IV. mám dojem, že se snaha o legitimizaci téhle myšlenky stala Ovidiovi hlavní pohnutkou prosévání mýtů; v „náboženské“ tradici hledal opakující se motiv proměn) To jen my, lnoucí k pomlčce mezi letopočty na náhrobcích, jsme ve svém úzkém výzoru schopni něčím pohrdat a obdobně i něco uctívat, aniž bychom tušili, že tak ve věčnosti činíme sami na sobě. Vše je doslova jedno; až příště uzříte (třeba při holení) dementa, tak si uvědomte, že je vaší součástí a buďte vlídní...
Krom takto obecného (možná ještě jeden postřeh; zdejší božstva nevidí do lidských srdcí; vyžadují důkazy, chystají zkoušky) v sobě většina proměn nese velmi konkrétní zjevení (Athéna byla zrzka:) a snad i kvůli nim, mimo kvalitu slovně-obsažnou, jsem necítil potřebu „mít dočteno“, naopak jsem si každý příběh v klidu zažil a vstřebal (o to se mi starala minihra, jejíž cíl spočíval v smrštění jednotlivých příběhů na banální „rčení“; podnětná, k zastavení nutící praktika s leckdy překvapivými, místy i vtipnými výstupy, kupříkladu hned Stvoření světa dopadlo jako „ukliď si“ {komplet seznam v recenzích}...což ovšem neznamená, že by jim jakákoli jemnější nuance chyběla; re-read rozhodně bude a už teď jsem zvědav, jakými vrstvami mě osloví) nechal doznít a dle chuti otočil list. Vzdor dosti znepokojivému ladění jde o...důvěrnou četbu, všechno „tak nějak“ znáte; je to černohumorné, ale nejde nevidět styčnost mýtických námětů (pohromy, války, vraždy, mučení, znásilnění, lži, podvody, vášně, milostné pletky...) a bulváru, který dnes dost možná supluje významou část role mýtů tím, že skrz své médium nechává (ve snaze o sebereplikaci) bezděčně promlouvat nejnižší společné jmenovatele, obnažuje základní vzory, stejně jako i vymezuje okruhy přípustnosti, vynáší soudy a trestá.
Nutno ovšem dodat, že „morálka“ Proměn je od té naší poněkud vzdálena; vycítila to asi i paní Paříková, která se tklivým epilogem (za vše vypíchnu triumf „lásky, jež vše přemůže“) snažila dát Proměnám náplast, přičemž jakoby vůbec nerespektovala, že láskou je zde míněna takřka výhradně touha, pudová přitažlivost. Nejde mi o nějaké pohoršené moralizování (koneckonců „chtíč života vše přemůže“ ničím plytkým není) spíš chci naznačit, že Proměny jsou jinde a že tu cítím autorskou snahu o jejich ne úplně citlivé napasování do současného, novozákonně(?) mentálního světa...a to jak v doslovu, tak v Burešově překladu primárního textu; slovo „amor“, jenž sice navykle ztotožňujeme s láskou, zde má spíš blíže k významům, jež ve mě evokují slovní konotace Erós a Kupido. V rámci jinakosti bych také mohl poukázat na absenci konceptu osobního svědomí a tomu odpovídající posun významu „viny“, která zde spíše nabývá formy vnějšího trestu...(eh, není to ani úplně takhle; ono je těžké najít správná slova, když je jejich význam zastřen a změněn kontextem současným) Obecně vzato chci říct, že oním „tak nějak známým“ jsou pohnutky. Zacházení s nimi, přístup k nim je jiný...dravější, přímočařejší...pravdivější? Tady si nikdo servítky nebere. Pro bohy platí; Co chceš si vem, slabost je chyba - vydařená lest, konexe a hrubá síla, svrchovaně spravedlivá. Pro lidi to samé + ne*er bohy.
Ale ohrádku morálky směle překročme; Proměny jsou archetypem slapově mocně působící symboliky (pod jejímž probuzeným vlivem se mi začly zdát dost divoké sny) a jakmile po dvou třech doušcích přijmete jejich rytmus, ústa z misky dlaní jen tak neodtrhnete (resp. mě se do nich nikdy vyloženě „hurá“ nechtělo, ale pak jsme vždy seznal, že mě sytí) Pomyslnou třešínkou je kumulativní efekt jednotlivých textů, kdy se dlouho zdá, že vás tyto „jen“ chtějí obeznámit se vší tvářností krutosti (což by i jen samo o sobě nebylo bez užitku; je vždy útěšné mít v neštěstí příklad jiných družný) aby vás ve svém celku tiše zpravily o tvrdé a nevyzpytatelné křivolakosti bytí, jež je jeho jedinou jistotou. Nechval, ni nehaň dne před večerem...a raděj ani pak.
Téhle knížce dejte klid a čas, respektujte jí a ona se vám odmění.
5 (žel{vo)(sa}{lama}n{dr)ozd}ích *****
PS: Úroveň detailu tohohle Metamorfózami inspirovaného sousoší je dechberoucí https://de.wikipedia.org/wiki/Apollo_und_Daphne ...po polknutí prvotního dávícího reflexu jsem nakonec přišel na chuť i Picassovu zdánlivě odbytému, avšak princip zaměnitelnosti tvaru pěkně ztělesňujícímu vyjádření (viz. edice Odeon)...jinak mnou vlastněné, ilustrací prosté a graficky důstojné řešení obydlí Proměn (čistě černý textilní potah s jednoduchým, zlatě vlisovaným nápisem na čele a hřbetě + supr font uvnitř) od Avataru má pihu na kráse; obsáhlý abecední seznam (s charakteristikou účinkujících) je opatřen neadekvátním systémem odkazů :(
Po Homérovi a Vergilovi je Ovidius dalším velikánem, který zpracoval řeckořímskou mytologii do obrovského díla. Skrze Proměny proletí čtenář více i méně známé příběhy od těch nejstarších s hrdiny jako Herkules nebo Orfeus, až se přes Trojské války, Odyssea a Aenea přesouvá k založení Říma. Kromě samotného motivu metamorfózy toho Ovidiovo dílo nabízí neskutečně hodně a nebojím se říct, že mě to bavilo více než díla prvních dvou jmenovaných.
(SPOILER) Náročné a fascinující. Je to v podstatě kompilace - Ovidius vybral ze všech možných mýtů motiv proměny a tu více, tu méně obratně je provázal do zprávy o světě, v němž všechno vzniklo z vůle bohů, přírodu (faunu i floru, ale také třeba vodní toky či kameny) tvoří zejména metamorfovaní smrtelníci a v němž se všechno mění a zlepšuje - včetně vlády věcí lidských, již převzal po božském Caesarovi superbožský Augustus. Některé mýty jsou obecně známé - Jupiterovy proměny v rámci milostných eskapád, nymfa Sýrinx proměněná v rákos a následně v píšťalu, tragičtí milenci Pýramos a Thisbé zapříčiňující změnu barvy morušových plodů, proměna Atlanta Medúzou v horu podpírající nebesa; Arachné se transformuje do pavouka a Perdix v koroptev; Filémón a Baukis se stávají ve stejném smrtelném okamžiku propletenými stromy, Pygmalionova socha v milostném okamžiku pak ženou a Bakchantky z trestu za Orfeův lynč stromy; Kyknos se změní v labuť, Aniovy dcery Bakchovou milostí v holubice a Odysseovi muži zásahem Kirké v prasata; řeč je o pádu Faethóna či Íkara, o Aktaiónovi uštvaném v podobě jelena vlastní psí smečkou, o Midásově schopnosti měnit všechno ve zlato a následně o jeho uších, o Marsyově stažení z kůže... Spousta věcí už není v obecném povědomí; osobně mě z těch neznámých příběhů nadchlo vyprávění o Kéýkovi a Alkyoné, obsahující mimo jiné sugestivní popis cesty po moři a ztroskotání, popis jeskyně Spánku a podmanivý pláč za mrtvým (oddaní manželé byli proměněni v alkouny), proměna Ífidy z ženy v muže a Glauka z člověka v boha, omyl Sibylly, jež k prosbě o věčný život zapomněla přidat prosbu o věčné mládí, neštěstí Meleagra, jehož život shoří, nebo posedlost Byblidy vlastním bratrem... Větší události, od stvoření světa přes emancipaci Bakcha jako boha po dobývání Tróje či založení Říma, tvoří jen kulisu věčné proměny. Příčinou všeho jsou bohové, jejich vztahovačnost (rouháním se může stát prakticky cokoliv) nebo jejich častá erotická posedlost smrtelníky (jsem zvědavá, od kdy budou Proměny vycházet v pouze tvrdě zcenzurované podobě - těch znásilnění žen i mužů, té bojové surovosti...). Pro mne fascinující Pythagorova promluva před závěrem.
odporucam prv citat illias, potom oddyseia a az nasledne ovidiove premeny. je to defacto v urcitom slede a clovek lepsie pochopi o com sa v premenach hovori. archaicka forma jazyka to trocha komplikuje ale citatel si zvykne.
Tak jsem to konečně po roce přečetl - uf, tedy tak s desetiměsíční přestávkou pravda. Dočítal jsem to teď na dovolené v Egyptě, což mělo svojí atmosféru (byť samozřejmě se kniha geograficky odehrává jinde, ale tak pro navození). Co k tomu dodat? Fascinuje mě komplexnost těch příběhů, jejich vzájemné provázání, jejich narativní rámec (někdo něco někomu vypráví) - božstva úplně všeho (třebas právě proměn, nebo pověsti) a také značná brutalita, jež ovšem samozřejmě není samoúčelná, ale má zřejmě vypíchnout nadlidskou sílu hrdinů a reků. Verše samotné jsou enormně hutné, někdy obtížněji čitelné (respektive Vergilius se mi čte mnohem lépe), ale vzhledem k postavení takovéto knihy v kontextu evropských literárních dějin, je de facto nezbytné si ji přečíst a jsem tomu rád.
Proměny jsou nejlepší Nasovo literární dílo a jedno z nejlepších děl antické literatury. Poslední báseň Caesarova apotheósa je podle mého vkusu nejlepší ze všech básní.
Nádherné básně,božský Ovidius ....i po letech mi připomínají krásná gymnaziální léta a úžasného pana profesora latiny...
Nějak je to na mně přepoetizované, nebo ja to napsat. Nebo přebásněné? těžko říci.
Ovídius dokázal pred 2015 rokmi na 300 stranách napísať históriu, počnúc stvorením sveta a zrodu človeka cez všetky veky až po éru Cézara. A to všetko z pohľadu vybraných desiatok starogréckych a latinských mýtov a povestí, z ktorých vytvára mozaiku sveta a človeka. Pospájal príbehy bohov, mýtických hrdinov a reálnych historických osôb do uceleného príbehu, ktorý má hlavu a pätu, a z ktorého sa dá pochopiť zmýšľanie ľudí tej doby a badať na ňom zárodky súčasnosti.
„Za toho dávneho veku, ktorý sme nazvali zlatým, človek bol spokojný s ovocím stromov a úrodou plodín dávaných pôdou a ústa si nikdy nešpinil krvou. Za toho času aj vtáky bezpečne lietali vzduchom, bez byľky strachu sa po šírych poliach preháňal zajac, slepá dôvera nikdy na háčik nezviedla rybu. Nikde sa nestrojil úklad, nič pred lesťou netŕplo strachom, všade bol súlad a pokoj. Ale keď nejaký oplan závidel bohom krvavú obeť a pahltné brucho napchal si mäsom, prekliesnil zločinu cestu (...) Preto nech vaša ľudskosť sa neskláňa pred túžbou brucha, šetrite, volám k vám, príbuzných duše, zločinnou vraždou nezbavujte ich sídla a svoju krv neživte krvou!“
Ore legar populi perque omnia saecula fama
si quid habent veri vatum praesagia vivam.
(...čten budu lidstvem vším, a dá-li se věřit věštbám,
co svět bude světem, svou slávou dál budu žít! )
Takhle si to tenkrát Ovidius maloval - a měl recht!
Zůstává mi záhadou, jak může antická literatura být tak blízká jednomu (mému) srdci tady ve třetím tisíciletí.
Bohatá je řecká tradice ... básník Ovidius z ní vybral báje a legendy, ve kterých se vypráví o proměně člověka ... bylo to krásné čtení.
Byl to na "počátku" krásný věk :-):
"Zlatý vzešel nejprve věk, kdy zákona, soudce
člověk byl prost a od sebe sám ctil věrnost a právo.
Nebylo trestu ni strachu, a hrozivá slova se nečtla...
od sebe sama vše též jim dávala svobodná země:
ještě se netkl jí rýč a pluh ji nezranil dosud;
člověk, spokojen jídlem, jež poskytla příroda sama, ...
… a pak to začalo:
"... Ne však obilí jen ... si člověk od půdy bohaté žádal: on pronikl do útrob země,
z nich pak kopat se jal též poklady, ...
ocel již zločinná vzešla a zločinnější než ocel zlato,
vzešla i válka, jež bojuje obojím kovem ...
Ihned vtrhl v ten věk, jenž z nejhorší rudy byl stvořen,
veškeren hřích, a stud a pravda i poctivost prchla,
na jejich místo pak nastoupil klam a podvod a šalba,
násilí, úklady, lest a zločinná k majetku láska…" (Čtvero věků)
… a tak už to bohužel zůstalo od dávných dob až dosud … a že se s tím dávní bozi snažili vypořádat :-):
„Dnes na celém světě, kde moře kol dokola šumí,
zahladit musím to plémě smrtelné! Přísahám slavně
při vodách podsvětní říše, jež plynou styžskými háji:
vše jsem vyzkoušel dřív! Leč úd, jejž nemožno zhojit,
nutno je odříznout, zdravá by část se nenakazila…" (Lykáón)
… a tak nezbývá než dodat, že :
"Rozkoše nezkalené není na světě:
vždycky k radosti nějaká starost se přimísí …" (Mínós)
Byl muž, jenž ze Samu pocházel, prchl však z něho
před pány,...
Ten muž postřehl duševním zrakem
všechno, co lidským očím kdy příroda vzala a skryla.
Když pak prozkoumal vše svou bdělou prací a duchem,
předkládal veřejně nauku svou a mlčícím žákům,
žasnoucím nad jeho slovy, rád vykládal velkého světa
počátky, příčiny všeho …" (Pýthagorás)
Ty příběhy jsou úžasné, ale styl psaní už přeci jenom po 2000 letech trošku zastaral... Moje nejoblíbenější proměny: Narcis, Hyacinthus, Ganymedes, Dafné.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Umění milovat |
| 1969 |  Proměny |
| 1964 | Listy heroin |
| 1969 | O lásce a milování |
| 1985 | Verše z vyhnanství |
Jsem na sebe hrdá, že jsem se tím prokousala. A místy mě to i bavilo.