Prométheova játra
Jiří Kolář
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/109617/bmid_prometheova-jatra-q43-109617.jpeg
4
138
138
Dílo, které vzniklo v r. 1950 a patří k základním knihám soudobé české literatury. Pravdivé svědectví formou deníkových zápisů v oddílu Jásající hřbitov je vrcholem Kolářovy systematické snahy o nalezení nového jazyka poezie pro vyjádření apokalyptické povahy doby, kterou určila především 2. světová válka a pak nelidská 50. léta. V básnických skladbách Skutečná událost a Každodenní komedie Kolář dovedl k dokonalosti princip variací a básnické koláže, aby vyjádřil své poznání o nepostižitelnosti lidského osudu z jediného hlediska. První, exilové vydání s doslovem Emanuela Frynty. Doplněno fotografiemi autorových koláží. Obálku s použitím koláže J. Koláře navrhla Barbora Munzarová. První pokus o vydání tohoto textu proběhl v r. 1969, sazba však byla zničena v průběhu korektur, ještě před tiskem.... celý text
Přidat komentář
Já jsem se snažila. Opravdu to místy i vypadalo, že jsem konečně našla poezii, která nebude velkým utrpením. No bohužel jsem se zmýlila. Asi spolu nikdy nenajdeme společnou řeč, a tak zřejmě budu poezii číst jen kvůli čtenářským výzvám. Ale třeba jednou najdu tu pravou ...
„Ó která žena
tisíckrát za den neucítí že by v ní
mohly kotvit lodě
táhnout ledovce růst zemětřesení
která žena tisíckrát
za den neuléhá naznak s prokletím
na rtech a nevyzývá
slunce aby do ní vstoupilo která
žena v sobě necítí
víc prostoru než jehož je třeba
aby se otočil vesmír
která žena není schopna vysmát se
větru a bouřím
vysmát se moři kdyby vstalo a chtělo
do ní vtéci která žena
denně nemávne rukou za nejpustší
pouští promluví-li jí
o žízni a necítí se spoutána
řetězem Himalájí
která žena by za noc nedokázala
umlčet kteroukoli
válku?“
Síla!
Ano, byla to hodně silná poezie v konkrétních básních, ale ještě víc v celkovém dojmu, který tohle setkání s Jiřím Kolářem ve mě vyvolalo po dočtení – tedy s nějakým časovým odstupem, když se to ve mě konečně nějak všechno sešlo, našlo, docvaklo a vybuchlo!
Vlastně jsem měl pocit ne nepodobný tohu, co jsem vnímal při setkáních s Kolářovým grafickým dílem (nakolik si to pamatuji a pokud si to pamatuji správně), tedy že to vše vypadá tak neuspořádaně a nepromyšleně, ale přitom je v tom hluboký řád a koncepce. Jo, všechno to sebe nějak zapadá: lyrické verše, hospodské zápisky, dopisy, deníkové zápisky... Všechno je to v Kolářově podání umělecké vyjádření, všechno je to poezie. A to poezie burcující, mířící do černého!
„Přečkat toto zlo, nelačni dobra.
A kdybych trpěl jako Job, dej mi moc tichého
úsměvu stromu na jaře, moc útěchy noci
rozmlouvající k ránu, na ústupu, s odsouzencem;
víc nic, snad už jen ode mne odvrať jazyk a slzu
chamtivce nebo sobce, lásku a čest udavače,
odvrať ode mne jezuitu víry, fanatika
ideologie, muže noži bodající
vodu, štváče i mrvu, ty jalové, o nichž víš
lépe než já, zbav mě hrdinů
rukou i slova.“
Oddělit umělecké dílo od kontextu jejího vzniku a osudu jejího tvůrce je někdy užitečné, jindy ne. V případě Prométheových jater je to nemožné. Nejen proto, že za jejich napsání si autor na devět měsíců vyzkoušel peklo komunistické vazby, ale hlavně proto, že atmosféra začínajících padesátých let je přítomná neustále – snad z každé strany nějak trčí ten obrovský vnitřní nesouhlas s tím, v jakém světě chtě-nechtě musí Jiří Kolář žít. Aby ne, doba byla brutálně totalitní a činila si nárok na celého člověka, na člověka v každém aspektu jeho života. Jakýkoli vnímavý umělec chtějící žít pravdu nemohl nebýt v konfliktu, nemohl ani utéct do vnitřní emigrace (to by možná šlo později v normalizaci, ale společnost v padesátých letech pasivní rezistenci těžko umožňovala).
Básník tak musel žít v těžko snášené zásadní nekompatibilitě. S vědomím, že vina za tu postojovou disonancí není na něm. Že i kdyby se všechny sjezdy a stranické i uliční výbory shodly na tom, že 2+2=5 a že černá je bílá (nebo že válka je mír a svoboda otroctví, kdybych si chtěl pomoct klasikem), tak že se to pravdou nestane. Měl jsem také pocit, že zásadnější hněv a vnitřní odpor nemá ani tak vůči vykonavatelům komunistické represe, ale proti tiché většině, která se tak snadno naučila s vlky výt. Ale možná se pletu, nevím. Tak či onak jsou Prométheova játra mimořádně silným hlasem křičícím do světa, že pravdu a svobodu v nás není možné umlčet.
„Řekni tupci
že život je něco jiného
než pohodlí
že je to neustálý boj
tím plnější čím těžší
že radost
je podmíněna námahou
láska čistotou
pravda samozřejmostí
smutek opravdovostí
že ptá-li se na člověka
musí se ptát na tajemství
že hledí-li na sebe
nevidí nic
nechá-li duši stranou
— — — — — — — — — — — —
Pane zachraň mne!“
Svého čtenáře si toto dílo jistě najde, ale já k nim nepatřím. Pro mě to bylo čiré utrpení. Poezie není můj oblíbený žánr a nikdy nebude. Zkusila jsem po delší době a to v rámci Čtenářské výzvy, ale opět ve mě četba nezanechala nic. Nebo i zanechala, ale jen to opětovné poznání, že to není pro mě.
Myslím, že Prométheova játra vyšla na prahu normalizace a byla provázena několika barevnými muchlážemi autora. Pokud vím, celý náklad šel do stoupy - jestlipak se někdy dovíme, kolik a kdy toho do "sběru" šlo?
Tu knihu jsem měl, než mi ji kdosi zapomněl vrátit...
Zajímavá u první části knihy je pro mě i forma, pokud pamatuju jde o tři básně, přičemž ta třetí je složená z obou předchozích a každá báseň je o něčem jiném.
Nic podobného jsem před tím nečetl.
Když jsem se po letech seznámil s výtvarnými pracemi Kolářovými, došlo mi hned, že ono experimentování s formou mu bylo vlastní a možná v poezii bylo nejdřív.
“Jaké slunce vysuší náš žal, jaké vody omyjí naši píseň, jaké skutky vynesou z našich srdcí pokrytých střepy zalitými cementem dřiny naši modlitbu?”
Jiří Kolář používá demonstračně protibásnický text vzhledem k tradiční poetice, nejprostším způsobem dává vidět sám fakt, text zbavuje všeho konvenčně básnického a formuluje jej záměrně nepoeticky. Vědomě chce neumět, chce nechat bezprostředně vystoupit sdělovanou skutečnost v její plné tragické osudovosti.
Kniha mne naprosto ohromila jak stylem psaní, tak i obsahem. Doporučuji (pro ty, kdo se s jeho tvorbou dosud nesetkali-jako jsem já) nejdříve přečíst vysvětlení na konci knihy, eventuelně doplnit znalosti o době a podmínkách vzniku tohoto pozoruhodného díla. Teprve pak se stane čtení rukopisu, kdysi zabaveného při domovní prohlídce a posléze zakázaného, skutečnou lahůdkou.
Čtení ale vyžaduje naprosté soustředění a klid.
Vynikající, nejednoznačné, jen pro chvíle maximálního soustředění. Tři části, každá úplně jiná (pozor, spoiler pro vlastní potřebu!). Skutečná událost: variace na Ladislava Klímu - muž v hospodě odkazuje na neviditelnou partnerku; variace na Žofii Nalkowskou - zraněná žena, která unikla z transportu, umírá na náspu, lidé chodí kolem a bojí se jí pomoci; výsledný dojem je otřesný. Jásající hřbitov (výbor z deníku od ledna do prosince 1950): otec alkoholik, Nezvalova obhajoba, překlad T. S. Eliota, noční fronta na kabáty, hra dětí na transport a rozprava v hospodě o výhře ve stasce, šachobal, Majakovského smrt a absurdita přeživšího světa, vyhlazování duchovních Lidic; stylizovaně zachycovaná každodennost, její různé tváře skrze různost formy a metra; slova zůstávají, význam se mění, skutečnost uniká... Každodenní komedie (téhož roku): "zbav mne hrdinů rukou i slova", pečlivě aranžované nasazení masky, kariéra toho, "co mluvil se Stalinem", drbna či udavačka, co nelže v ničem, život stísněný ve 24 hodinách, "přijď, bezkrálovství Tvé!" - nejrealističtější zachycení hnusného všedního dne, padesátky v kostce. - První setkání s básníkem, který mě zamlada minul (a zjevně to byla moje velká blbost!), je omračující. Snad bude "příště" podobné...
Sbírka se čte hodně špatně. Ale za ten pocit, když se dostanete až k poslední básni a zažijete všechny ty pocity déjà vu a to vyvrcholení... Tak to rozhodně stojí za to.
PS: Autora považuju za GÉNIA.
Monument. Není to jednoduché, není to snadno přístupné, ale je to fenomenální. Přečetl jsem třikrát, přečtu určitě ještě víckrát. U takových děl si člověk skoro říká, jak si já můžu troufat něco psát, když už před více jak šedesáti lety bylo řečeno vše a k tomu takovýmto způsobem. Ale podobné pocity tu jsou asi už od počátku existence literatury...
,,Jsme přinuceni mlčet, ale na druhé straně jsme nebezpeční svým mlčením.“
Kolář mi byl vždy blízký jako výtvarník, do jeho literárního já jsem se však trochu bála zabloudit. Zbytečně! Prométheova játra toho v sobě ukrývají víc než dost.
Našla bych i místa, která jsou pro mě osobně hluchá (těžko říct, jak to bylo myšleno...), ale je jich jen pár, zbytek jsem hltala.
Nejlepší část jednoznačně Jásající hřbitov.
Kniha má zajisté svou uměleckou hodnotu. Jinou otázkou však je, do jaké míry je stravitelná čtenářsky. Koláž coby tvůrčí metoda není špatná ve výtvarném umění, v próze však nutně vede k roztříštěnosti tématu a ztrátě čtenářské pozornosti. Bez okecávání přiznávám, že kniha mě nudila.
Nebudu si troufat jakkoli hodnotit poezii pana Koláře. Můj mladý, slepičí mozeček je příliš zakrnělý, než aby dokázal plně pochopit sdělení knihy. Tyto knihy mi připomínají, jak ubohé je samotný systém rozdělování hvězd ve jménu "práva na názor", jako by se mrtví básníci píšící o věcech, které já, Rozdavač hvězd, nemůžu nikdy pochopit,- třásli, aby moje hodnocení bylo co nejpříznivější. Velké verše, ale příliš, příliš mně vzdálené. Aspoň občas se člověk dokáže dotknout té velikosti.
"Byl ženat a měl dvě děti.
Ty děti, Bože, kdyby těch nebylo,
to by bylo hrdinů v národě,
odhodlaných, statečných,
nepoddajných, příkladných bojovníků!
Byl ženat a měl dvě děti."
Hrůza je zde vylíčena skutečně autenticky. Hlavně část Jásající hřbitov je skutečně geniální. O zbylých dvou mám silné pochybnosti, zda jsem je pochopila, zda je vůbec možné je správně pochopit... Tolik alegorií, až se člověk ztrácí, navíc má pocit, že čte neustále to samé dokola, jenže to nechápe lépe, ale ještě více se v tom topí... Možná za pár let to uvidím jinak, budu věřit, že za to může můj věk.
Autorovy další knížky
| 1992 |  Enšpígl |
| 1990 |  Prométheova játra |
| 1957 | Básnický almanach 1956 |
| 1959 | Kocourkov |
| 1994 | Básně ticha |
Vedle notoricky známých gnómických veršů:
"Všichni přemýšlejí o lidstvu a nikdo nemyslí na člověka / všichni mluví o knihách a nikdo neumí říci poctivé slovo / všichni volají po sbratření národů a nikdo neumí podat ruku / všichni budují a nikdo nevidí postavené / všichni si přejí vzkřísit svět a nikdo nevidí postavené / všichni bojují za práva svých otců a nikdo nevidí syna v otroctví / všichni horují pro mír a každý zapomněl co je to zemřít přirozenou smrtí ..." (str. 99).
Vedle notoricky známé nádherné a moudré lyriky:
"Napřed měla ústa jako každá jiná / napřed měla očí jako každá jiná / ... / napřed měla klín jako každá jiná / ale jednoho hloupého dne Bože potom / potom měla ústa jako žádná jiná / potom měla oči jako žádná jiná / ... / potom měla klín jako žádná jiná / ale jednoho hloupého dne Bože potom / potom měla ústa jako každá jiná / . . . . . . . . " (str. 130)
Vedle toho všeho na nás křičí básník, který je zděšen, zoufá básník, který je vystrašen, přemýšlí básník, který hledá. Silná poezie!