Promluvy o lásce

24.02.2024

„Je-li moje láska k Bohu silná, jestliže ho miluji horoucně a bláznivě, mohu pak milovat ještě jiné věci než jeho? Nebylo by nejlepší zůstávat v něm? 'Můj Bože, chci milovat jedině tebe, nikoho jiného!' Zdánlivě je v tom něco velice ušlechtilého, ale ve skutečnosti je to pobloudilé. Pokud miluji Boha, musím ho milovat takového, jaký je, ne takového, jakého si ho přeji mít. A protože on miluje všechno své stvoření, není možné, abych jej miloval a přitom nemiloval to, co miluje on.“

Čtu otce Journeta rád pro jeho schopnost podávat složitá témata jazykem, který je nejen srozumitelný, ale i v dobrém smyslu slova podmanivý. Chci říct, že ho čtu nejen proto, abych se něco dozvěděl, ale také proto, abych se potěšil a povzbudil.
Promluvy o lásce by se zdály být úplně ideálním materiálem pro tento typ „dvojí“ četby, protože láska je přece téma jak bytostně poetické a duchovní, tak teologické. No, bylo tomu tak i nebylo. Vzhledem k tomu, že výchozími body těchto promluv byly otázky a odpovědi Tomáše Akvinského, bylo zde těžiště tentokrát trochu víc posunuto směrem k systematické teologii. Ale snesitelně. :-) (Přesto je to trochu legrační paradox, byť možná jen zdánlivě: v nedávno čtené knize stejného autora věnující se posledním věcem člověka bylo víc rozněcujících pasáží než v této :-)
Vnímat texty Tomáše Akvinského pro mě není snadné, proto jsem uvítal vysvětlující a shrnující podání otce Journeta a byl za ně vděčný. Mohu to porovnat: někdy před dvěma lety jsem měl na stole knihu, ve které o lásce mluvil sv. Tomáš svými vlastními slovy z Teologické sumy a tohle je pro mě zkrátka schůdnější cesta k pochopení Tomášova vysoce strukturovaného myšlení. Navíc s rozšířením o myšlenky jiných, o vlastní úvahy, o přesah do životů křesťanů dnes.

Líbilo se mi, že kniha kladla důraz nejen na lásku jako dar druhým a žití pro druhé (v křesťanské knize o lásce by cokoli jiného bylo překvapením), ale nezbytnost propojení lásky k Bohu, k lidem, k sobě i ke všemu stvořenému do jednoho. Když se naruší jeden z těchto aspektů, je narušeno vše!
Jsme prostě propojeni. Stejně jako nebudeme spaseni sami, nemůžeme ani milovat sami. Není to náš soukromý projekt, ani to není uzavřená věc mezi mnou a Stvořitelem. Komunitní rozměr lásky je velmi důležitý, byť to vzhledem k tomu, jak je láska kulturně-společensky vnímána (jako vztah dvou a právě dvou) může znít na první pohled divně. Ale i Kateřina Sienská nám připomíná, že „Chceš-li růst v lásce, jedinou správnou cestou je modlit se, aby v lásce rostli tvoji bližní“.
Základem lásky křesťana je samozřejmě vztah k Bohu. Přerušení vztahu k Bohu znamená redukci lidské schopnosti být dobrem a darem druhým – pak už nešíříme dobro a světlo, ale jen nějakou vlastní, nutně deformovanou, představu o dobru a světlu. Není to žádná novinka (neměla by být :-), ale je dobré si to připomínat.

„Církev má srdce, a to srdce je láska. Bez lásky by se misionáři nevydali na cesty, kazatelé by nepromluvili a nic v církvi by se neuskutečnilo bez jejího hnutí."
(sv. Terezie z Lisieux)