Prostor k rozlišení

21.10.2023

"To nejpodivnější, co nás na počátku každého vyprávění nejvíc zaráží, je dokonalá prázdnota, rozprostírající se před námi. Ještě okamžik dříve, než jsme začali psát, nebylo nic." (s. 41) ..."Až potud má naše vyprávění přirozený spád. Nyní jej porušíme tím, že uvedeme na scénu novou postavukterá zde nebude mít jiný úkol než promlouvat Marine do svědomí." (s. 45) ... "Mohlo by se zdát, že jsme nyní chyceni, že, zatímco doposud jsme osudy svých postav pracně vršili před sebe, nyní jsme s nimi splynuli a ony, vázány už jen svou minulostí a tím, co o nich bylo řečeno, dokončí saym svůj příběh jediným nevyhnutelným možným způsobem...."(s. 59)
To jsou tři ukázky z jedné části souboru textů, které byly prvotinou autorky, s názvem Povídka nesouvislá. Nesouvislost je daleko podstatnější vlastnost, než povídkovost textu a je to vlastně princip. Věra Linhartová je pronikavá v jednotlivých myšlenkách a situacích, ale úmyslně nevypráví, je to permanentní zcizování postav, jejich jednání, směs autorčiných úvah nad možným dějem, občas ji napadne nějaká souvislost, pak se vrátí k jakémusi ději....Lihnartová touto knihou zlikvidovala příběh jako vyprávění odněkud někam, nutí se k tomu, a na proud slov a myšlenek navěšuje různé úvahy a esejistické odbočky. Je to originální, souhlasím, ale jedním dechem dodávám, je to nesnesitelné.
Původně jsem byl nadšený, že někdo k textu přistupuje jinak. Ale pak následoval pocit, že jsem oklamán, až podveden. Je to denarativizace jako intelektuální hra, jako póza, která sice umožní autorce cokoliv, ale nevím, jestli tím autorka podvádí čtenáře, slovo, nebo text. Možná všechno. A nebo jestli se mi vlastně nesměje přímo do obličeje. A přitom ji nemohu upřít upřímnou snahu myslet textem, ale sebezajímavější myšlenky se tu rozplývají v proudu nesouvislostí, zcela mimo jakékoliv žánry a zůstává chumel na hranici srozumitelnosti.
Ano, možná nejsem ten správný čtenář a intelektuálně nedostačuji. To uznávám. A také uznávám, že Povídky o čemkoliv (zejména Skladatelé, Pokoj, Cesta do hor, Zápas s andělem) nebo kafkovská Povídka k obrazu a ještě kafkovštější Pan Lancelot neboli Východ z nouze v sobě mají zajímavou atmosféru, jsou to definované stavy nebo absurdní situace, s nimiž si autorka před čtenářovýma očima prostě pohrává a že to má určitou přitažlivost. Nezajímavější pro mne bylo Rekviem za W. A. Mozarta, které má různé vrstvy, ačkoliv končí opět poznamenáno jakýmsi netečným nezájmem autorky o své postavy a vlastně i o čtenáře.
Zkrátka a dobře, potýkal jsem se permanentně s tím, jestli čtu geniální autorku, kterou všude opěvují (na internetu i v doslovu), a nebo potměšilou intelektuální hráčku literárního pokru, jíž žádný čtěnář nemůže být rovnocenným partnerem. A protože mi to nakonec přišlo jako povýšená hra, odkládám paní Linhartovou a už se k ní nebudu nikdy vracet. Nakonec ona sama můj pocit definovala přesně na straně 69: "Tak dlouho jsme marně bušili na vrata slov, až najednou, když se nám pootevřela, se nám zdá, že nemáme proč do nich vstoupit. Vystoupili jsme s námahou na vrchol hory v domění, že se nám odtud naskytne nezapomenutelný pohled, ale kolem nás je mlha a každý krok hrozí zřícením." To se právě stalo mně a paní Linhartové.