Prózy II

Vešli jsme do pokoje nerozžíhajíce světlo. Já a Poezie. Byl jsem oslněn, neboť jsem ji přese všechno miloval.
Měla ustavičně vlhká ústa, jež se otvírala při polibku. Říkala mi, že trpí komplexem méněcennosti. Že mívá splín, jehož se hrozí. Dovedla vášnivě diskutovat, ale hned byla přesvědčena, ač si to nepřiznávala. Dovedla užívat nejnaivnějších a nejdemagogičtějších argumentů. Náhle jsem učinil velký objev, jenž mne polekal.

Kamenný oheň mé malé víry, jak jinak nazvati sám sebe dnes, kdy odpočívám?
Tolik jsem toho slyšel. Slyšel jsem o modrých a černých čarách Šaldových, jenž tě nazval cestou do hlubin noci. Nazývám tě cestou do hlubin okamžiku. Jsem šílený touhou vzít tě do sebe jedním dechem, ale ustávám unaven po třetím slově a žiji nadějí, že se mé srdce rozevře později, aby tě mohlo přijmout za svou. Polykám jedové pilulky vyražení a rozptýlení věda dobře, že ti neujdu, hrozná kniho, a že mne spolkneš, že se tebou udávím, nepřerostu-li tě svou bolestí, jež se z náklonnosti nemůže vymotat. Vím, že jsi vše. A cítím-li, vše mi uniká.