Prsatý muž a zloděj příběhů
Josef Formánek
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/104447/bmid_prsaty-muz-a-zlodej-pribehu-657c393546e10.jpg
4
735
735
Prsatý muž série
1. díl >
Josef Formánek (* 1969) spoluzaložil geografický magazín KOKTEJL, jako jeho reportér procestoval více než třicet zemí světa. V roce 2003 debutoval románem Prsatý muž a zloděj příběhů, který se stal nejúspěšnějším debutem, po velké čtenářské odezvě nyní vychází již v 10. vydání. v roce 2004 napsal knihu Létající jaguár. Na podzim 2009 vyšel jeho dlouho očekávaný román Mluviti pravdu – Brutální román o lásce k životu, který se již několik týdnů po vydání stal bestsellerem, dosud se jej prodalo přes 25 000 výtisků. 10. vydání... celý text
Přidat komentář
Tak tohle ne. Formánka jsem zkusila poprvé a nejsem si jistá, že mu dám znovu šanci, protože tenhle ten styl psaní mě teda nebere. Nemám pocit, že by mě knížka čímkoliv obohatila, že by mě bavila taky říct nemůžu.
Po dvou knížkách (téhle a Mluviti pravdu) už to vím. Josef Formánek je mi blízký věkem, ale naprosto cizí vším ostatním. Především poetikou: není mi příjemný kontrast přehnané vulgárnosti a velkých myšlenek. Vadí mi způsob, jakým se chce dobrat odpovědi na hledání smyslu života, i to, že filozofování z knížek tak čouhá. S postavami se nemůžu ztotožnit a u četby cítím nepohodu. Zato název „Prsatý muž a zloděj příběhů“ je bezvadný.
V tomto období na mě byla kniha trochu ,,těžká,, a po dočtení mám v hlavě tisíc myšlenek, které víří, jako prach ve slunečním světle, a asi ještě nějakou dobu ve mě budou usazeny..
Tahle kniha má neskutečnou sílu, která je ukrytá mezi řádky.. není to jen povrchní příběh o nějakých lidech, co dělají to, či ono.. Je to příběh ve kterém se přemýšlí o životě, o jeho smyslu, o štěstí, o tom co si přejeme a co dostáváme..o hledání...a o dalších a dalších věcech..
Trochu mi trvalo, než jsem se začetla. Ze začátku má člověk pocit, že knihu ani nedotčte, jelikož hlavní postava je typ muže, kterého byste nejraději nakopali a zakopali, ale postupem času si buď zvyknete a nebo jeho chování ignorujete..
Velmi silná byla kapitola Dopis dceři - brečela jsem jako želva, to přiznávám..
Bylo to celkem obohacující, ale myslím, že ne každý tuto knihu ocení. Pan Formánek má dost osobitý styl psaní, který ne každému sedne..
Mě se kniha líbila..
Pro mě neznámý autor, po knize bych asi nesáhla - vybrala jsem si ji kvůli výzvě. A jsem nadšená. Žádný "pouze" cestopis.... překvapily mě zajímavé úvahy a ač jsem žena, dokázala jsem se vciťovat do mužského uvažování i vnímání světa - rodinných, pracovních i jiných situací.
Moc pěkná knížka a nutila mě i k zamyšlení. Další plus je, že se ve vyprávění objevuje i moje rodné město.
Mam tuhle knihu moc rada. Pokud je ctenar pozorny, da se v ni najit spousta zajimavych myslenek a skrytych vzkazu. A hlavne Franta Stesti, ten je TOP.
Četla jsem ihned po Úsměvech a Umřel jsem v sobotu, musím říct, že ty předchozí mě nadchly. Proto asi je mé hodnocení v porovnání s těmito romány nižší, než by si kniha třeba objektivně zasloužila.
Sympatie k hlavní postavě (k hlavním postavám) si budete hledat asi těžko, ale já Davida Zajíce bral jako takový prototyp současného muže, který, i když má všechno, všechno podstatné, stejně pořád hledá a loví. A hlavně ho tíží ta nejtěžší otázka- jaký je vlastně ten smysl života? A jak už to tak bývá, přes to hledání nemá čas na to, co je opravdu podstatné. Protože hledat smysl života je naprosto zbytečné, smyslem života je sám smysl- narození, radování se z dneška a smrt. Zajímavá knížka, u které se člověk i nejednou zamyslí, jaké je na této planetě vlastně to jeho místo. Formánka si budu muset načíst víc.
Kniha se mi celkem dobře četla, líbilo se mi vypravěčství i hledání priorit v životě a uvědomění si nutnosti změny. Na Siberutu hlavní hrdina zjistí , které hodnoty přehlížel. Hlavní myšlenkou knihy je hledání smyslu života a čerpá z mnoha moudrostí kmene Mentawaj.
V závěru můžu shrnout, že se mi kniha líbila.
Tohle bylo hodně špatné. Nuda po většinu knihy a o hlavní postavě škoda mluvit. Pro mě obrovské zklamání..
Libilo a moc.
Trochu jsem se bála že to bude nezáživné a nudné čtení,ale to jako fakt není.
Pokusím se být stručná. Souhlasím s Godgifu níže. Za mě nejlepší na knížce jsou ilustrace. Kdysi jsem četla Mluviti pravdu, toto je jako od někoho jiného. Hlavní hrdina David - neuvěřitelný sobec, alkoholik, kterému neuvěřitelně dlouho trvá cokoliv pochopit. Velmi lituji Alenku. Urputná snaha natáhnout děj. A tak se na straně 362 z 369 dozvíme, jak hrdina cestou na chalupu vykoná v přírodě velkou potřebu a filozofuje o tom, co tomu říká brouček. Tato kniha byla pro mě ztráta času a jsem z ní stejně otrávená, jako ti krabi z Davidových zvratků.
Usmívám se u komentářů. Např;
„Neorientovala jsem se v čase a místech konání jednotlivých situací. Autor skákal z pralesa do města a naopak a to mě dost mátlo. Sem tam se objevilo nějaké to životní moudro…”
Usmívám se, protože přesně v tomhle je ta kniha skvělá. Nic všedního, nic příliš povrchního. Stejně jako život ve své podstatě.
Nehodnotím. Knížku jsem dostala jako dárek , ale nedokázala jsem se začíst.
Ale v popelnici neskončila, odložila jsem ji do krabice ve Školské.
Naprosto mě uchvátil tento příběh. Musela jsem dočíst během 2 dnů a taky se mi často vracely obrazy pralesa...Velmi čtivé a naprosto dodala chuť podniknout cesty do neznámých krajů (samozřejmě, kde prales je- v mém případě Bali)
Mně se kniha celkem líbila, bylo to zajímavý čtení. Jen jsem se nedokázala vžít do hlavní postavy. Hrdina mi byl nesympatický a měla jsem pocit, že na vzdory všem podniknutým cestám za šamany se vlastně nikam moc neposunul. Nedávno jsem viděla jeden rozhovor s panem Formánkem a ten pán má jiskru, která v té knížce nějak zanikla. Je to rozporuplná osobnost plná vlastních běsů. Ale co je na něm sympatické je to, že hlavní hrdina, byť není asi do detailu napsaný podle autora, se nebojí nepřikrášlovat vlastní nedostatky a tím přistupuje ke čtenáři až nezvykle upřímně.
Přízemní antihrdina, notorický děvkař a nenapravitelný sobec, se pokouší o nějaké vzletné myšlenky. Co z toho asi tak může vzejít? Klišé a nízkost. Žádná hlubší sebereflexe se nekoná, jen lítost nad sebou samým a strach ze smrti. Jejda, jak já nerada čtu o lidech, kteří se plácají v problémech, které si sami způsobují, viní z toho všechny okolo a hledají Boha způsobem "musíš se mi ukázat hned tady a teď, jinak na tebe seru". Svatá prostoto...
Trvalo mně, než jsem se ke knize konečně dostal. A když už se stalo, musím říct, stejně tak trvalo, než jsem příběhu přišel na kloub. Co se mi líbilo je Formánkův hrdina. Mám pro tyhle negativní hrdiny slabost. Chybující, občas arogantní chlápek s dluhy, protloukající se mezi malými dočasnými úspěchy a následnými pády, topící v alkoholu své problémy a ne příliš šťastné manželství, snažící se "nějak" prokličkovat život. Výše popsaný hrdina už tak nějak předurčuje, že nepůjde o slátaninu typu "americký sen jednoho neúspěšného, který díky své vůli zvítězí a stane se bohatým, krásným a úspěšným", ale spíš o knihu o plácání se životem. To mě jen těší, ale je pravdou, že když jsem si v polovině knihy kladl otázku "o čem to vlastně je?", už jsem pomalu ztrácel trpělivost, a chuť číst opadala. S příchodem "Toho" tedy už začne být patrné, že se asi konečně něco začne dít, ale ještě notnou hromadu stránek se pak pořád jen naznačuje a naznačuje, než konečně začne příběh generovat nějakou pointu. Budiž nicméně uznáno, že ve chvíli, kdy příběh dočtete, začne dávat smysl jako celek. Díky tomu hodnotím výše, a mohu říct, že jako celek se mi kniha líbila, a sáhnu i po druhém dílu.
Štítky knihy
prvotina muži Indonésie hledání smyslu života rodinné vztahy autobiografické prvky Bůh a člověk ďábel, satan domorodé kmeny stereotypy
Autorovy další knížky
| 2014 |  Úsměvy smutných mužů |
| 2008 |  Mluviti pravdu |
| 2008 | Prsatý muž a zloděj příběhů |
| 2016 | Dvě slova jako klíč |
| 2011 | Umřel jsem v sobotu |
Přišlo mi to trochu chaotické, chvílemi zajímavé, chvílemi hodně divné, ale i půvabné a plné fantazie - kniha ve mně vzbudila nečekaně rozporuplné pocity.