První člověk
Albert Camus
Hlas Alberta Camuse zní ze všech jeho románů nejosobněji právě v této knize. Autor putuje ke kořenům, hledá sám sebe, odkrývá myšlenková východiska svých knih. Podněcuje čtenáře, aby důsledně promysleli jejich poselství. Opravdu jsou Camusovi vlastní všechny pojmy běžně spojované s jeho jménem – existencialismus, absurdita, společenské vyloučení, revolta? Autor vyjadřuje hluboký vztah k Alžírsku jako k svému prvnímu domovu, zatímco Francie pro něj navždy zůstala druhým, nikoli však vlastním domovem. Camusova přimknutost k zemi jeho dětství je stejného rodu jako láskyplný vztah k hluché, jen ze rtů odezírající negramotné matce, v jejíž chudé domácnosti na předměstí Alžíru vyrostl. Sebevýchova „prvního člověka“ Camuse se musela obejít bez autority otce, bez jeho předaných zkušeností a pravd. Je věrný sám sobě, vědomý si svých chyb, nelítostně poctivý… a přitom se nevzdává naděje. Revoltuje proti utrpení, učí (se) milovat, co je nedokonalé. Jeho vnitřní, skutečná, žitá úcta k lidské práci ho rozdělila od pařížských intelektuálů, kteří o proletariátu jen vedli řeči. Kvůli tomu všemu je právě dnes namístě číst Camuse pozorně! Albert Camus zamýšlel tímto dílem vytvořit tolstojovsky velký román své doby. Paradoxně znejistělý udělením Nobelovy ceny bolestně s psaním zápasil, když ho ve třetině zamýšleného celku zastihla tragická smrt.... celý text
Přidat komentář
Nevím čím to bylo, ale nečetlo se mi to zrovna nejsnáz, louskala jsem to asi týden. Ale je to moc krásný, takový mystický.
Lehkost vzpomínek.Záchvěvy radosti a štěstí z pouhé existence.
Ulice zalité spalujícím sluncem.Prach zvířený větrem.I tady žijí velké příběhy.
Alžír té doby.Nelehký sever Afriky.Zbavený romantiky.
Chudé a přesto skromně pokorné prostředí.
Přísná babička,ale tak boží ve vší podstatě.
Neurotický svérázný strýček.Ztracený unikající otec někde v té daleké Francii,nikdy nepoznaný.
Hluchá maminka,obyčejná,ale tak láskyplně chápající,tu nejde nemilovat.
Učitel.Spravedlivý občas přísný (jinak by to nešlo) hlavně však opravdový přítel.
Škola,kamarádi a spousty věcí k prozkoumání a hlavně bezstarostného blbnutí.
Cítíte to.Jste tam s nimi.Představivost je skvělá.Tady to jde samo.
To co ho formovalo.Jaký byl.Jak to viděl.Kdo byl cizincem.Podal nám zprávu.
Byl jsem tady.
Camusovský amarcord,líčený lidsky,bez příkras.Autenticky živý.
Opravdový nedokončený osudový Camus.At už s nobelovkou,nebo bez ní.
S nečitelnými slovy nalezené v textu originálu.
Vadí-nevadí.I tak je to ohromně znamenitá záležitost.
“A jejich synové a vnuci se ocitli na této zemi, jako se tu ocitl on, bez minulosti, bez morálky, bez ponaučení, bez náboženství, ale šťastní, že to tak je a že žijí na světle, vystrašení ze tmy a ze smrti.”
Torzo autorského rukopisu, bylo nalezeno na místě autonehody, která v roce 1960 ukončila život Alberta Camuse. Velmi krásné čtení plné lásky k matce i nepoznanému otci, k místům, kde vyrůstal, k moudrému učiteli a přísné babičce.
To vše navzdory chudobě, kterou popisuje velmi syrově, autenticky a čtenář se tak snadno, díky překrásné stylizaci textu, ocitá v Alžíru, v zemi, kam přišli lidé z tolika různých zemí.
Silná kniha.
Líbilo se mi, že si díky té fragmentánnosti může člověk leccos domýšlet a stát se tak spolutvůrcem.
Silnější a kompaktnější než leckterý dokončený román. Vůně, obrazy a temné kouzlo dětství, důležité živé a důležitý mrtvý, cesta zpět a dál, kontrast drsného rodinného a intelektuálního lycejního života... A náznaky, co by ještě mohlo být. Veliká krása.
Srdeční záležitost. Kniha s velkou láskou a pokorou líčí autorovo hledání otce a jeho vzpomínky na dětství. Některé pasáže jsou tak prodchnuty láskou a vroucností, až mrazí. Camusovo pochopení Alžírska, jeho tragédie, neudržitelnosti francouzského panství - to vše je dokonalé. Jenomže v autorovi je i láska k této zemi a lidem, kteří přinesli tolik obětí, proto jej ztráta Alžírska tolik bolí. A pak je zde matka s takřka vykupitelskými rysy. Krásná, mlčenlivá, nechápající, milovaná. A učitel - ten jedinečný muž, který svým žákům věří. Kniha je torzem, ovšem šťastným torzem, protože co by bylo dopsáno, setřelo by pel nevinnosti, jež dětské scény naplňují kouzlem. Ve skutečnosti to torzo není, protože vše důležité je zde řečeno. Camus nechal nahlédnout do svého nitra jako málokdo - a my nacházíme velkého muže, skvělého spisovatele a inspirativního myslitele.
Albert Camus je Francouz. Albert Camus je cool. Ano, doopravdy jsem to napsal, ale rád to osvětlím. Cizinec je kniha, která patří do mých top 5, ale nikdy sem si nedal práci se podívat jak Camus vlastně vypadá.
Až teď, když jsem vzal do ruky jeho autografii jsem si vším, že je to sympaťák jak čáp (T9 pro "cyp" -LOL- typu Ben Frost, Ryan Gosling nebo já). I když je to Francouz, tak určitě neříká věci jako "dneska si uvařím kuře žpmplé" a "cette baguette est fantastique! Chochocho!" a netváří se u toho jako píčus, protože tak si představuju francouzský spisovatele. Houellebecq je například takovejdle typ od pohledu - samozřejmě to nemá vliv na jeho kvalitu psaní, ale podvědomě si člověk spojuje sympatie k tvurcovi se sympatiema k jeho dílu. Proto je každá deska, kterou vydá Richard Krajčo předem odsouzená k záhubě.
První člověk je jak řečeno autobiografie, kdy Camus popisuje své dětstvi bez otce, kterej upad ve válce, s matkou, která neuměla číst, v rodině, která žila u babky, která byla chudá. Mladej kamýk vyrůstal v Alžíru spolu s ostatníma franťákama a tak se tam v tom vedru pořád handrkovali a i když byla rodina chudá, tak mladej byl tak hustej, že se dostal přes stipendium na gympl. Pak Nobelova cena a tak dále a tak dále.
Celej problém týdle knihy tkví v tom, ze Camus ji nestih před svoji smrtí dopsat a nechal tak jen svoje zápisky, který jeho dcera vzala a zveřejnila spolu s dílem. Protože peníze. V určitých kapitolách tak jsou v zápatí poznámky, že autor hodlá něco rozvést, jinde zase něco škrtnout a celkově mi vlastně bylo líto, že to tam je, protože finální dílo by určitě vypadalo jinak. Ale chápu, že z hrobečku se blbě něco dopisuje. Krom toho neni příběh nikterak zábavnej a celkově teda za tři.
Strana 29 a já věděla, že to bude prostě dobré. Miluju jeho myšlenky, jeho styl. Jeho popis domova, chvílemi mi byl blíž než bratr. Chvílemi jsem mu rozuměla a chvílemi jsem se ztrácela ve víru horkého prachu. Tu pachuť prašného života ze sebe chvilku nedostanu...a to je dobře...