První láska, poslední pomazání

McEwanovy romány mám ráda, tudíž jsem se i na povídky těšila.
První povídka byla velmi vyvedená a vzbudila ve mně vlnu nadšeného očekávání. Druhá byla příšerná. Třetí byla skvělá... a na konci mi opět vrazila kudlu do zad.
Asi jsem s věkem vyměkla, ale tohle už nemám zapotřebí. Odkládám, protože se jednoduše bojím, co na mě číhá na dalších stránkách.

Ideální brána do vesmíru autorovy literární tvorby. McEwan již ve svém debutu nezapře formální brilanci, i přirozenou inklinaci k temnějším stránkám života lidského, smysl pro břitký humor, vtahující hypnotickou atmosféru, i ostré pointy. Mistrovská kolekce vybroušených miniatur, korunovaná skvostným překladem Ladislava Šenkeříka. Jedna z nejlepších knih, se kterou jsem se v poslední době setkal. Děkuji!

Jak se nad tou knížkou tolik lidí pohoršuje, moje reakce tak přehnaná nebyla. Některé z povídek se mi dokonce dost líbily. Nesmí vás odradit druhá povídka, která je i pro mě trochu za hranicí snesitelnosti. Ale že by to byla špatná knížka, to teda opravdu není. Za mě 70%.

Bez plýtvání hvězdami podepisuji geniální komentář lil_monster a bez dočtení odkládám.
Obsah mi nevoní, ale ani forma tentokrát mimořádně nezaujala. Snad Motýly, lze ocenit.
Vlastního duševního zdraví si cením více než autora.
V doslovu k Sobotě jsem se dočetla, že: "Ostýchavý mladíček, který se s rodinou skotského oficíra harcoval po kasárenských štacích ...... se stal svědkem i terčem otcova lpění na kiplingovském pojetí "mužnosti" a vyvěšeném denním rozkazu jako ve filmu Pelíšky. Tento způsob citové výchovy si Ian léčil vnitřním vyhnanstvím a vzpurnými školními kompozicemi i příležitostnými šolichy metaře a dobrovolného kurátora mezi spodinou ulice. :o)

Opravdu bych nechtěla být lékařem nebo potenciálním psychoterapeutem Iana McEwana. I jako laik se podvědomě bráním úvahám o tom, jaké podněty a úmysly se prohánějí jeho myslí. Ale nedá se mu upřít, že píše bravurně. Některé ze zdejších povídek jsou skutečně brutální, ale nečekejte potoky krve – jen esenci odpudivého, nejběžnějšího zla, které můžete potkat na každém rohu, bez vysvětlení, proč tomu tak je.

Překvapující až šokující příběhy to skutečně jsou. Mám s hodnocením ale trochu problém. Neoslovil mne smysl těch příběhů. Je to sonda do duší zvrácených či úchylných lidí? Co nám to ale chce říci? Že takoví jsou? Máme je nějak soudit či se jim stranit? Kniha ve mně zanechala spíše otazníky než nějaký závěr či dojem.

Tak já vám teda nevím. První povídka knihy mě nalákala velmi zvláští pointou a konec mě vlastně i pobavil. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se v tomto duchu nesla celá kniha. Pak tu byly povídky jako Motýly a Doma je doma. Tak rychlá změna pocitů! Sice svým způsobem drsné povídky, ale rozhodně zajímavé. A pak je tu zbytek knihy, který byl prostě takový nijaký. Tahle sbírka ve mně nechává rozporuplné pocity a já se nemůžu rozhodnout, jestli za přečtení stála a nebo ne.

Brilantní styl, těžká témata. Četla jsem ji jedním dechem, ale nikdy se k ní už nevrátím.

Z celé knížky se mi líbily akorát povídky Motýli a Převleky. Jinak to bylo pro mě dost zklamání.

Bez příkras a možná i bez naděje. Kvůli té citlivosti, která vyvažuje zvrácenost a neúprosnost, je knížka neodložitelná bez dočtení. Prostorová geometrie mě na začátku trochu ukolébala; zazdálo se mi na chvilku, že ve svém prvním díle autor ještě nebyl tak roz(u)jetý...leč, bylo to klamné zdání... patrně jen takové vylákání holčičky za Motýly:)).

Přečteno jedním dechem.
Jako první jsem od McEwana četla Betonovou zahradu a hledala jsem podobný styl knihy a sáhla jsem právě po této. Autor nezklamal. Povídky na témata která jsou ve společnosti tak trochu tabu jsou napsány s úžasnou atmosférou. Tak nějak vás "znechutí" možná svým způsobem "pohorší". Občas jsem musela knihu po přečtení povídky zavřít a říct si: "Co jsem to sakra právě přečetla?!". Kniha mi nedala spát, nutí vás se zamyslet.
Skvělé, doporučuji.

jako ostatní knihy McEwana ,trošku těžší čtení,ale právě to mne na něm baví

Těžko uvěřit, že kniha je více než 40 let stará. McEwan mistrně ovládá jazyk, obraznost, vyvolávání nálad, napětí, atmosféry, tušení obrysů v mlze. Kdyby to neuměl, nemohl by psát o perverzitách a dětech. Umí to, ale pořád mi zůstává záhadou, proč to dělá. Proč jsem to vlastně dočetl? Budu se k tomu vracet? Spíše ne.

Neopakovatelná knížka, na kterou se nezapomíná. Silné čtení, všechny povídky mě skutečně zasáhly.

otevírá většinu autorových témat a motivů

nejraději mám McEwanovu nedořečenost

Starý známý McEwan. Syrový, balancující na hranici "normálního". Chladný a přitom vyvolávající celou škálu pocitů. McEwanovy hrdiny nemůžete mít rádi, a přesto vás facinují. Zmítáte se mezi zavržením a současnou snahou "pochopit", protože za každým příběhem je nějaké skryté trauma, hluboká osamělost, dysfunkční zázemí, sexuální anomálie. Jeho svět je plný podivínů, deviantů a outsiderů, skrze něž autor otevírá třináctou komnatu a dává nahlížet na lidský život z jiných úhlů. Nejsilnější příběhy jsou bezesporu Motýli, Rozhovor s mužem ze skříně, Převleky, Doma je doma (předzvěst Betonové zahrady). Velký čtenářský zážitek.

Rozhodně si přečtěte předmluvu, než se pustíte do jednotlivých povídek, abyste nebyli překvapeni jako já, po přečtení první povídky.

Je to zvrácený, pravdivý a čtivé čtivo :)

Šokující - trochu jsem se bála, co přijde v další povídce. Přirovnala bych k Palahniukovi - v trochu jemnějším, poetičtějším, míň ironickém podání. McEwana čtu ráda, ani tohle mě nezklamalo.

Povím vám to takhle.
Ian je ve srovnání s mnohým pre i postmoderními autory čajíček, chcete-li porovnávat škály zvrácenosti a obscenit v literatuře.
Je to ale čajíček anglický, vskutku kvalitní, plný chuti, černý jako hlubiny Temže.
Odkud jinud než právě z hlubin Temže byste tyhle povídky vyhrabali?
Jsou skvělé. Plynou samozřejmě a sebejistě, pomalu, s rozvahou. Pokouší se vás rozesmát i rozbrečet, znechutit a rozněžnit. I když trochu páchnou, zůstane Vám z nich v mysli otisknutý hořkosladký dojem.
No jak říkám. Temže.