Pryč z jejich myslí

31.08.2024

Taková horrorová pohádka. Co by se stalo, kdyby se všechny naše pohádky, výmysly a představy naštvaly, že jsme na ně přestali věřit?

29.01.2024

Vlastně jsem z toho zmatený - Simak napsal novelu, která jakoby kombinovala Bondyho filosofii o tom, co nebo kdo nahradí člověka, s bratry Strugackymi (Pondělí začíná v sobotu, vážně míněný svět pohádek a bylin) a J. Velinským (jak se zastavily stroje). Asi došli všichni jmenovaní ve svém myšlení do stejného stadia. Takže vlastně ta kniha není vůbec marná. Co teprve dnes, kdy je svět v ještě větším nepořádku než v roce 1970.

05.06.2023

Po rozpačitém začátku se kniha rozjela a když jsem příliš neuvažoval nad její logikou, chvílemi jsem se velmi příjemně bavil. Škoda toho konce, který mi přišel uspěchaný a nedokončený.

30.01.2023

V životě Hortona Smitha se od jisté doby dějí podivné věci. Jen vyvázne z jednoho nebezpečí, už se zaplétá do dalšího. A to vše kvůli evoluční teorii starého přítele, která předpokládá, že dalším vývojovým stupněm civilizace po lidech jsou bytosti stvořené jejich fantazií. Co s tím vším dokáže Clifford D. Simak udělat je veskrze bláznivé, obskurní a šílené. Zprvu se novela ještě tváří jako vážný vědecko-filozofický traktát s dobrodružnými prvky, ale minimálně od poloviny se to celé zvrhává do bizardní směsice Disneyworldu, pohádek z tisíce a jedné noci, propastí pekla, americké občanské války a světové dopravní apokalypsy. Člověk při čtení nejednou zapochybuje o své i autorově příčetnosti. Je to bizardní příběh s plejádou podivuhodných hrdinů a postaviček, jako vystřižených z dětských říkánek. Zlovolných dějových zákrut a zápletek je tak akorát, aby nehrozila nuda, na druhou stranu dílko připomíná spíše autorskou hříčku, blbnutí s nápady a skládání pátého přes deváté, než vážně míněnou práci s nějakým poselstvím. Kdo má podobné cirkusácké taškařice rád, může si k hodnocení připočíst jednu hvězdu.

20.01.2022

Mírně nadprůměrný scifi román v kombinaci s fantasy. Dějově vyvážená stará klasika. Autor psát umí a má mnoho kvalitních knih. Tato je lehce nad jeho průměrem, ale přesto nenudí a docela ubíhá.

23.05.2018

Klasika od klasika. Ze všech "hrdinů" Zlatého věku Sf je mi nejsympatičtější Simak a Asimov. A pro svoji lidskost možná Simak ještě více.

01.06.2017

„Začalo to už tehdy, kdy jeskynní člověk seděl na bobku vedle svého ohně a zíral do temnoty noci, která ležela před jeskyní. Představoval si, co by tam mohlo být. Věděl pochopitelně, co tam asi je, protože byl tím, kdo to vědět musel – lovcem, sběračem a tulákem. Měl oči, které viděly, a uši, které slyšely, jeho smysly byly se vší pravděpodobností mnohem citlivější, než ty naše. ... Věděl to, ale nevěřil si, nevěřil svým smyslům.“

Myšlení je vlastně výměna elektrických impulsů, a jestliže platí zákon o zachování energie, v co se přemění? ...aneb, v co se přemění naše myšlenky? ... vítejte v alternativním světě našich myšlenek a představ ...nezbývá Vám nic jiného, než uvěřit v nadpřirozeno :-) ...

Už od prvních řádků mě pan Simak opět okouzlil :-) ... po druhé přečtené knize si tohoto autora řadím do oblíbených a můžu říct, že určitě není poslední. Sci-fi v pojetí Simaka je trochu jiná, a jeho „jinakost“ se rozvíjí přesně tím směrem, který mně naprosto vyhovuje, sedí mi a dělá jeho příběhy pro mě tak zajímavými. Je to sci-fi ve které nenajdete moc techniky, ani válek nebo jiných forem násilí, bojů apod., ale jsou to příběhy lidí, ... o lidech, ... hodně se dozvíte o jejich myšlenkách, v co věří, co si myslí, ... Simak nás vede po cestě, která mi naprosto vyhovuje ... je to cesta návratu k lidské přirozenosti ... ke světu, který není poháněn stále se zrychlující průmyslovou /technickou revolucí, kde nejsou stále další a další technické vymoženosti cílem (ale jen prostředkem? :-)) ... no každopádně je to zajímavá představa :-) ... představa stvořená v našich myslích ... a hlavně o nich je tenhle příběh ... nebudu ho prozrazovat ... jen Vás do něj mohu pozvat a věřit, že Vás zaujme alespoň tak, jako mně :-).

„Myslím, že nás pronásledují,“ řekl, „všechny ty představy, fikce, ... které jsme si kdy my lidé vysnili. Proto si jeho pracovitý mozeček, díky své zvířeckosti, tak čile spřádal jiné formy a tvary, jiné druhy života i nebezpečí…“

„... je to, říkal jsem si, má představa, která mě nutí vidět to tak odlišně, mé přání vidět to tak, jak jsem se už předem těšil.... Připustil jsem si, že otázka není, zda se změnil Pilot Knob, ale jak dalece jsem se asi změnil já.“
„Existují stovky jiných míst (a dosažitelnějších), která jsem si mohl vybrat – míst, kde bych byl také osvobozen od rachocení telefonu, kde by nebyla žádná politická prohlášení, o kterých by se mělo psát, žádné termíny, žádné důležité osoby, které by měl člověk znát, žádná potřeba být průběžně dobře informován, žádná nutnost přizpůsobovat se. Stovky jiných míst, kde by měl člověk čas přemýšlet a psát, kde by se nemusel holit, pokud by sám nechtěl, kde by mohl chodit ve špinavých hadrech a nikdo by si toho nevšímal, kde by nemusel nic dělat, pokud by si to tak přál, nemusel by se o nic zajímat, o nic se starat, kde by nepotřeboval být chytrý, nepotřeboval by být vtipný a mohl by si jen tak tlachat, aniž by tomu někdo přikládal zvláštního významu.“

„Proč, říkal jsem si, člověk vůbec prahne po své minulosti, když navíc ještě ví, že žádný podzimní strom nemůže vzplanout tak jasně, jako tomu bylo jistého rána před třiceti lety, že žádná voda plynoucí v potoce nemůže být tak průzračná, chladná ani hluboká, jak si na ni pamatoval, a že ve skutečnosti většina toho, na co si pamatuje, jsou zážitky vyhrazené jen pro toho, komu není o moc víc než deset let?“
„...léta zkroutila moji paměť do žádoucího vysněného tvaru, kterým se lidé balamutí, když vzpomínají na své mládí ... jak večer padal, zdálo se mi, že můžu v mlžném oparu cítit vůni luk lemujících klikatící se potoky ... Léta jsem si říkal, že znám tuto krajinu, kterou teď projíždím, že mi zůstala vtisknuta v paměti z dob mého dětství tak, že bych dokázal neomylně dojet do Pilot Knobu, jakmile bych se jednou dostal na tuto silnici. Ale nyní jsem začínal tušit, že jsem se mýlil. ...zneklidňovalo mě to a trošku mě to pokořovalo ...“

„... lidé už dnes nemají čas na to si posedět. Neustále něco dělají, ženou se a myslí si, že se ženou za něčím, ale většinou utíkají sami sobě.“

„Večer se změnil. Několik hvězd, které svítily na obloze, zmizelo a z dálky jsem slyšel vzdálené hřmění bouřky valící se dolů trychtýřem hor.... nade mnou mezi kopci rachotila bouřka a ve vlhkém nočním vzduchu jsem cítil vůni jablečných květů.“
„Mé tělo na mě vřeštělo – každé svalové vlákno, každý nerv, celá má kůže – to všechno se domáhalo toho, abych se pohnul. Ale já jsem své tělo držel – já, má mysl, můj rozum, mé myšlení. Bylo to poprvé v mém životě, co mozek a tělo stály tak ostře proti sobě.“

A teď ... už „nebudeme dělat nic kromě toho, že budeme sedět, přátelsky popíjet, trochu si povídat a hlavně se nestarat o čas. Čas je totiž ten nejlepší přítel, pokud mu člověk slouží, a ten největší nepřítel, pokud se ho snaží předběhnout. Většina lidí žije podle hodin, a to je to nejhorší měřítko. Žít podle slunce, to je něco jiného.“

„Takováto místa tu bývala před dvaceti lety a jsou zde ještě dnes, časy se tu ve skutečnosti nezměnily. Uvědomil jsem si, že nezávisle na tom, co se přihodilo mimo tento svět, lidé tady žijí tak, jako žili vždycky.“

04.05.2016

Pěkná psýcha, co se týče děje.