Psohlavci
Alois Jirásek
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/51757/bmid_psohlavci-e3p-51757.jpg
4
479
479
Psohlavci byli a jsou jedním z nejčtenějších Jiráskových děl. Je to román o boji Chodů za svá práva a za svou svobodu. Hlavní postavou je chodský sedlák Jan Sladký – Kozina. Jeho předkové vždy střežili česko – německé hranice a žili v míru a spokojenosti, dokud nepřišla bitva na Bílé hoře a třicetiletá válka. Nový správce Laminger totiž nechtěl uznat práva a výsady Chodů, který měli potvrzeny od českých králů takzvanými majestáty. To se Chodům samozřejmě nelíbí, nejdříve si stěžují ve Vídni u císaře, poté se odvolají k apelačnímu soudu v Praze, ale všechno je marné. Jejich majestáty prý už dávno neplatí. Chodové se vzbouří, ale jejich povstání je potlačeno. Všichni Chodové nakonec přísahají oddanost a poslušnost Lamingerovi, odmítne pouze Kozina a jeho starý strýc. Oba stráví několik let ve vězení, Kozinův strýc ovšem nepřežije. Kozina je pro výstrahu popraven, ale ještě než zemře, pozve Lamingera do roka a do dne na boží soud. Po roce skutečně Laminger umírá. Román je psán částečně i starým chodským nářečím a vyskytují se v něm často lidové výrazy. Alois Jirásek psal Psohlavce na konci devatenáctého století – tedy v době, která byla pro český lid obzvláště těžká a krutá. Ve své době toto dílo vzbudilo neobyčejný rozruch a silně pozvedlo vlastenecké cítění a hrdost českého lidu. V současné době bohužel tyto hodnoty upadají v zapomnění nebo bývají zaměňovány za nacionalismus, případně národnostní nesnášenlivost, což zanechává hluboké a nesmazatelné stopy na svědomí českého národa. Pravděpodobně jedno z nejvýznamnějších děl Aloise Jiráska popisující lidský boj proti bezpráví a nespravedlnosti. zdroj:http://pohodaveskole.net... celý text
Přidat komentář
Kniha se samozřejmě čte značně složitě kvůli těžkému nářečí, ale po chvíli si jde zvyknout i na to a poté jde o zajímavou četbu. Legendu o Kozinovi a Lomikarovi zná v Česku snad každý, Jirásek zde poskytuje kontext celého příběhu a podává svědectví o odvážných a nezávislých Chodech. Historická přesnost je na pováženou, ovšem je zajímavé se dozvědět o této okrajové části naší národní kultury - a v tom je Jirásek skutečně dobrý, že zvládne čtivým způsobem podat rozličné fragmenty naší historie.
No, marná sláva, tohle my, Češi, umíme asi nejlíp. Zarputile bojovat jeden proti druhému. Kdybysme tak uměli říci NE i ostatním národům, jako aktuálně třeba odmítnout tu ukrajinskou invazi, kterou na nás páchají:(. To se musí Chodové obracet v hrobě. Taková novodobá robota, akorát že hlavně po finanční stránce.
Nicméně, kniha je pěkně napsaná, i když, samozřejmě, to nářečí bylo zvlášť ze začátku dost obtížné. Ale člověk si zvykne a už mu to ani moc nepřijde.
V –Psohlavcích– se sem tam najdou od Jiráska prvky středověké legendy, k nimž snad Jiráska podnítily řeči oné stařeny na statku Kozinově: Já jen vím tulik, že Kozina bul nevinně hutracenej ha že je svatým.
Lamminger je zlomyslný a úkazem toho je, jak moc ho dráždí Kozina než třeba Přibek nebo Čtverák. Vždyť tito byli nejvzpurnější a nejbojechtivější. Tito přece rozdmýchali krveprolití a bouři odporu, kdežto Jan Kozina hájil práv chodských svým slovem. Ale právě proto byl Kozina o to více hořký pro Lammingera než bojechtivci. Vzpouru tělesnou je totiž snadné přemoci, ale pravdomluvného nelze ubít, neboť podstata Kozinova odporu nebyla tělesná, nýbrž mravní. A to je tak krásně vyvedeno v Lammingerově smrti, kterou si sám přivolal a které nemohl uniknout, protože ji vlastně nikdy neporazil.
Kdyby první polovina knihy byla vyvedana trochu záživněji, nezdržel bych se dát pět hvězdiček.
Určitě se jedná o důležité dílo naší literatury, které pojednává o historických událostech (ač historii dle Jiráska musíme brát s rezervou). Nemohl jsem se do toho však pořádně začíst, není to ani tak tou staročeštinou, naopak ta se mi dokonce i líbila, ale půlka knihy je vlastně o ničem, jelikož neustále se tam opakuje to, že se objeví nějaká postava, něco pronese a pak jde zase pryč, styl není vůbec poutavě napsaný. Kniha je však působivá hlavně ke konci, kde se blíží poprava Koziny a teprve v tu chvíli se atmosféra knihy obrátí o několik stupňů a působí velmi silně, což mi však do této chvíle celou dobu v knize chybělo. Jsem schopen si knihu přečíst ještě jednou, abych v ní třeba někdy později objevil něco, co jsem dosud neobjevil, avšak v tuto chvíli jsem od ní čekal trochu víc.
,,Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás - "
Notoricky známá, památná věta..., kterou jistě zná, mnohý čtenář historických děl od Aloise Jiráska.
I když Psohlavci nejsou úplně mou oblíbenou knihou, jedno musím uznat. Ten autorův popis - zápal chodských vesničanů za svou věc, své právo...!
Toto byl pro mě boj, horší jak ten Lomikarův a Kozinův...... ovšem, co bych pro to maturitní vysvědčení před lety neudělala, že? Vydržela jsem do konce i přes těžkopádnost jak příběhu, tak i celkového Jiráskova stylu vyprávění, který mi asi moc nesedí.
"Lomikare, lomikare! Do roka ha do dna vyzývám tě na boží súd! Hyn se hukáže,
Česká literární klasika, kterou se není nutné obávat přečíst i v současnosti. Dnes se koneckonců květnatý složitý jazyk opět vrací do módy a Jiráskova staročeština se dá nejen poměrně lehce číst, ale v určitých momentech přímo lahodí zraku. Zachycení hraničářského nářečí starých Chodů je příjemně živelné a přestože dialogy občas postrádají dynamiku, kniha jako celek příjemně ubíhá a dá se říct že se pořád něco děje. Příběh Koziny a hraničářské vzpoury je velmi vrstevnatý a obsahuje mnoho motivů i postav, které autor víceméně pečlivě dotáhl do konce a uzavřel. Psohlavci mají mnohé atributy novodobé legendy, ale udržují si realistické kulisy, zvraty i vyvrcholení; historii podávají věrně, byť značne romanticky přibarvenou. Ale pořád je to hezké čtení, které sice není napínavé (jak to s Kozinou skončí ví každý školák), ale i tak má co nabídnout a v člověku může probudit zdravé vlastenectví. Však i Jan Kozina vojnu s císařem nechtíl, vědíc, že te blbost.
Moc hezky zpracovaná legenda o vůdci Chodů Janu Kozinovi. Jirásek vycházel ze skutečných událostí, ale byl také i velký pohádkář. Ovšem, proč ne. Takové skloubení mi vyhovuje. Jirásek byl výborný spisovatel. Na jeho styl psaní je potřeba si trochu přivyknout. V každé době jsou lidská práva pošlapávána.
Jiráskova klasika. A ať se podívám, kam se podívám, Lomikarů je na světě stále dost...
Knihu z dědovy půdy jsem nakousnul snad díky nostalgie z školních let. První polovina mne nudila a zvykal jsem si na staročeštinu. Druhá polovina a závěr je už živější, ale nepředpokládám, že bych v dohlednu rozcetl další Jiráskův počin.
Knihu jsem poslechl, abych smyl hříchy mládí, kdy jsem povinné četbě moc nedal. Dnes už legendární příběh o povstání Chodů byl zajímavý a nepřísluší mi hodnotit, jestli byl 100% věrně zrekonstruovaný. Ono o to vlastně ani tolik nejde. Ale kamarád historik mi jednou říkal, že Jirásek provedl české historii medvědí službu, protože styl, jakým psal, mnoho lidí odradí. Musím mu dát za pravdu, bude to chtít spoustu přemáhání, abych se pustil do něčeho dalšího. A ne, není to tím, že bych "nerozuměl" dobové češtině, takový Klostermann nebo Baar dokázali psát normálně (stylisticky jednoduše) a přitom krásně a barvitě.
Nádherná část pozapomenuté české historie zpracovaná brilantní stylistikou našeho předního spisovatele.
Prostě ne. Vím, že je to slavná klasika, ale nuda nuda nuda. Dobrý byl konec, ale smutný.
Psohlavce jsem si vybrala ke čtení do čtenářského deníku na základce, kde jsme museli mít alespoň jednu knihu od Jiráska. V tu dobu jsem to přelouskala, a nichž bych to lépe chápala. Dnes na to pohlížím už jinak a Jiráska mám velice ráda.
Před Psohlavci jsem od Jiráska přečetl pouze vynikající trilogii Bratrstvo. Psohlavce napsal o nějakých dvacet let dřív a myslím, že prostě ještě nebyl vypsaný a nedokázal psát tak živě a poutavě jako v Bratrstvu. Ale poslední třetina Psohlavců svou čtivostí a naléhavostí výrazně převyšuje zbytek knihy a dává tušit, co se v Jiráskovi skrývá.
Psohlavce jsem četla někdy v 5 třídě a to je už hodně let. Tenkrát kniha na mně tak silně zapůsobila, že jsem s rodiči musela navštívit Chodsko a prohlédnout si vše co se Chodů týkalo. Za mně výborná kniha a čtení, ale dle mého názoru, není pro každého. Ale já jsem starý nostalgik, takže asi tak.
Mám rád díla A. Jiráska pro jeho styl psaní o české historii a lidech. A na boj o chodské výsady včele s Janem Kozinou můžeme být jenom hrdí.
Psohlavce a vůbec celého Aloise Jiráska mi znechutil bývalý univerzitní profesor a pozdější ministr školství Zdeněk Nejedlý. Abych velebnému kmetovi A.Jiráskovi nekřivdil, zkusil jsem si po létech přečíst tuto knihu se zaměřením na vše negativní, co se v ní líčí a získat více poznatků o zloduchovi.
Svobodný pán Wolf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu, zvaný Lomikar (23. listopadu 1634 – 2. listopadu 1696) byl český šlechtic a podnikatel německé národnosti, pocházející z rodu Lamingerů z Albenreuthu.
Byl nejmladší ze čtyř dětí Volfa Viléma Lamingena z Albenreuthu, který přestoupil ke katolické víře a v rámci pobělohorských konfiskací získal vládu nad Chodskem. V roce 1660 se Wolf po soudním procesu o dědictví stal pánem na domažlickém hradě, od roku 1676 sídlil na barokním zámku v Trhanově.
Za povšimnutí stojí věk nového pána, pouhých 26 roků ! Jan Sladký Kozina byl o 18 roků mladší (*1652).
Lamingen patřil k průkopníkům průmyslové výroby v Čechách, vlastnil sklářskou huť, železárnu a textilní manufakturu. Jako pracovní síly využíval také místní Chody, kteří mu však odpírali robotní povinnost s poukazem na stará královská privilegia. Nevoli vzbuzovalo také zabírání zemědělské půdy, kácení lesů, panský monopol na výčep piva, zvyšování daní a usazování německých kolonistů. Roku 1692 vypuklo proti Lamingenovi chodské povstání, po jeho potlačení byl Jan Kozina popraven 28. listopadu 1695 v Plzni. Necelý rok nato zemřel Lamingen při hostině na mrtvici, je pohřben v kryptě kostela svatého Martina v Klenčí pod Čerchovem.
Pokud zůstanu nezaujatý ke Kozinovi i Lamingenovi, mohu konstatovat i podezření, že Lamingen získal velký majetek až po soudním procesu. Dovedu si představit, jak soudní řízení ve feudální době probíhalo a kdo měl vždy onu jedinou pravdu.
Chápu Chody, že to vydrželi s Lamingenem hodně dlouho - považte 32 roků. Uff-uff ! A že se do boje o práva Chodů pustil právě Jan Sladký zvaný Kozina ve věku 40-ti roků ho ctí, ale muselo mu být jasné, že proti obrovské přesile nemůže mít se svými Chody šanci. Zvažme, že mu manželka Dorotka porodila 6 synů (bohužel 4 zemřeli) a v té době byl nejmladší Matěj pouze 3-letý ! O tři roky později již vnímal, kdo způsobil rodinnou tragédii.
Ano ! Jan Sladký Kozina byl hrdina (nebo slovy později narozených - frajer).
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
Klasika povinné četby.