Purity
Jonathan Franzen
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/330429/bmid_purity-ylD-330429.jpg
4
64
64
Pip Tylerová má neuspokojivou, špatně placenou práci, bydlí v anarchistickém squatu, splácí obrovskou studentskou půjčku a nemá tušení, kdo vlastně je. Ví, že se ve skutečnosti jmenuje Purity, ale matka jí odmítá prozradit totožnost jejího otce i své vlastní pravé jméno, dokonce jí nechce ani říct, kdy se narodila. Andreas Wolf je charismatický provokatér původem z bývalého východního Německa, který založil v Bolívii organizaci podobnou WikiLeaks. Leila Helouová je americká novinářka libanonského původu provdaná za stárnoucího invalidního spisovatele. Pracuje pro internetový deník, jehož provozovatelem a majitelem je Tom Aberant – Leilin milenec. Vztahy mezi hlavními postavami jsou zastřené nesčetnými tajemstvími a odkrývají se jen nesmírně pomalu. Mladistvý idealismus, nevinnost a věrnost se střetávají se složitým předivem lží, manipulací, špionáží a vraždou.... celý text
Přidat komentář
Ne zcela typický současný americký román. Bylo to moje první setkání s autorem, který nemá problém s epickou šíří několika set stran a s desítkami postav. Některé pasáže jsou velmi silné, jiné už tolik ne, jiné mi přišly i trochu zbytečné. Aktuální téma i díky využitým odkazům na WikiLeaks, Juliana Assange, na život v komunitách, zneužívání žen ad.
Dramatická zápletka v závěru knihy mi přišla poněkud násilná. Nicméně za schopnost propojení časových rovin, osudů jednotlivých postav a za vypravěčskou suverenitu dávám 4 hvězdy.
Po předchozích Franzenových románech jsem měl nutně veliká očekávání. Opět je to realistický román ze současnosti, na jehož stovkách stran se pomalu spřádají životní příběhy postav s propracovanou psychologií. Má lepší a horší pasáže, za nejsilnější považuji Andreasovu etapu v NDR a drásavě syrové líčení Tomova toxického vztahu s povýšenou manipulátorkou Anabel, který připodobňuje ke lpění na drogách, které už dlouho neposkytují sebemenší požitek. Tato část je čisté psycho, ze kterého se svírají útroby. Jako by ale Franzen chtěl pochytat moc zajíců najednou, ve složité konstrukci s mnoha dějovými liniemi a časovými rovinami poněkud zapadá ústřední příběh Pip, jež je spíše pasivní loutkou v divokých životech a spletitých vztazích Andrease, Toma, Leily, Annagret nebo Anabel. Jako stéblo ve větru se ohýbá kamkoliv, kde by mohla přijít na stopu svého neznámého otce. Co si z toho lze odnést? Snad to, že ať si člověk svá tajemství střeží sebelíp, osud si ho stejně najde. Pip tak svým pravým jménem naznačuje, že je lepší žít v čisté a průzračné pravdě než v síti zamlčování, konspirací a lží. (8/10)
ne, že by to bylo špatné, Franzen je mistr řemesla a tak ani jedna věta, stránka, zápletka, neuráží vkus čtenáře...
...ale...
čeho je moc, toho je příliš. z toho, co narval autor do této jediné knihy, by mnohý z našich „veleplodných“ autorů dokázal žít několik životů.
pro mě to – kromě toho, že je to knížka o Pip a jejím hledání sebe sama – byla spíš kniha plná knížek. několik románů a novel.
přesto všechno se to číst oplatilo a na slabší stránky lze rychle zapomenout.
Jonathan Franzen je zaslouženě považován za nástupce velkých autorů amerických společenských románů. Purity je mnohovrstevný román, děj je rozvětvený, je tu velké množství zápletek se spoustou menších osobních příběhů. Postav je hodně a každá je detailně popsaná a rozebraná. Kapitoly sledujeme vždy z pohledu jiné postavy, časová rovina je tady dost zpřeházená. Hlavní zápletku čtenář pochopí daleko za polovinou knihy.
Kniha Purity je sice přirovnávána k románům jaké psali autoři devatenáctého století, nicméně je to dílo současné, takže by mohlo být napsáno přece jen trochu poutavěji. Tempo je pomalé se spoustou nezáživných pasáží, najít nějakou hlavní linii vyprávění není zrovna jednoduché.
Přečíst tuto knihu mi dalo pořádně zabrat, pro mne to byl boj téměř od začátku, ale rozhodla jsem se to nevzdat. Během četby této knihy jsem sice utíkala k jiným a přečetla nebo poslechla jsem tři další knihy, což běžně nedělám, ale dočetla jsem.
Tento román zkrátka není pro každého, musí si ho najít ti správní cíloví čtenáři, kteří ho dokáží pořádně ocenit :-).
I když Rozhřešení se mi přece jen více zadřelo pod kůži, i tahle knížka je brilantní a svědčí o neobyčejné citlivosti a empatii autora. Jeho postavy jdou sice z psychologického hlediska až do extrémních poloh, i v těchto polohách jsou však zcela uvěřitelné. Jediné, co mi připadlo trochu přitažené za vlasy, byl čin Andrease a Annagret. Kniha je mistrovskou přehlídkou složitých a svérázných postav, přičemž na každé z nich se zásadním způsobem podepsaly vzory a výchova jejich rodičů (popřípadě absence některého z nich). Současně však dává naději, že i z těchto "okovů" se dá uniknout a nedopadnout stejně mizerně.
Pěkně se to odvíjelo, ani mi nevadilo, ze jsem to četla mnohem pomalejš než většinu jinejch knížek, ale posledních 50 stran bylo za mě úplně zbytečných, jenom mi zkazily celkový dojem.
Dlouho jsem nečetla knihu s hrdinkou, která by mi pila krev tak jako Pip. Přitom příběh sám o sobě byl zajímavý (byť možná místy přitažený za vlasy), ale Pip, která v téměř celých 540 stran neví, kam se vrtnout a dělá jednu botu za druhou, to zabila. Ostatně "její" kapitoly byly ty nejnudnější a bohužel to nedokázal vyvážit Wolfův život ve východním Německu ani zběsilé mládí Toma a Anabell.
Purity jsem četl po Svobodě - a v obou případech se po obrovském nadšení dostavilo zklamání ze závěru, ale příběh sám o sobě vskutku výborný;
v pasážích, v nichž se autor soustředí na kritiku systému, ideologie, politiky vůbec, je - domnívám se - nejsilnější; jeho popis individuálních intimních vztahů mne už tak nebere
Uff ...tak tohle byl ořech ....kokosovy ořech ....hutný ,těžký,psycho ....plný životních myšlenek.... ale skvělý ...až tak,že podruhé bych to už číst nezvládla :)
Váhala jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Nakonec jsem se rozhodla pro čtyři, protože se přece jen jedná o úctyhodné dílo. Zpočátku jsem byla nadšená, zvláště kapitola z východního Berlína byla skvěla. Čtivá, autentická, zajímavý pohled k našim socialistickým sousedům. Pak mě ale příběh dvou hlavních protagonistů přestal bavit. Kapitola jejich setkání mě zklamala a po dočtení jsem vlastně zjistila, že jsem zřejmě nepochopila autorův záměr, co chtěl tak rozsáhlým románem říci. Teď, měsíc po dočtení, už si jej vybavuji jen matně. Na druhou stranu musím přiznat, že je román napsaný živě, má několik opravdu silných momentů a Franzen má talent vtáhnout čtenáře do příběhu. Celkově mi to ale prostě nějak nestačilo.
S Purity jsem strávila hezkých pár dní, není to román, který bych spolkla rychle, musela jsem se občas zastavit, nadechnout, případně ohlédnout se zpět. Je vrstevnatý, žije ústy několika představitelů, valí se několika kontinenty a napříč poměrně dlouhým obdobím. Neběží jednoduše linerárně, klikatí se a občas odbíhá vedlejšími uličkami. A proplést se jím stojí za to. Ve chvíli, kdy už se vše sbíhá ke kašně na domluveném náměstí, může cestovatel po Franzenových slovech, větách, odstavcích shodit ten zdánlivě halabala zabalený batoh a vylovit z něj věci přesně v tom pořadí, v jakém potřebuje.
Základem knížky jsou mnohdy náhodné vztahy, které pohnou životy postav kolikrát dosti razantně. Pak jsou tu vztahy, které si člověk nevybírá, ale jsou mu dány rodinnými konstelacemi. Kam jednotlivými osobami ty které vztahy mrskly, hlavně o tom je Purity. A co zač jsou ty osoby? Některé bych propleskla rovnou na místě, jen málo z nich je takových, že bych k nim s radostí a okamžitě přilnula. Zároveň mě ale popoháněla zvědavost, jestli byly v některých případech mrštěny pořádně, v jiných aspoň trochu něžně. Některá místa v Purity byla tak trochu hluchá, místy moc popisná, místy i nudná, ale nahrazovala to ta většina, která byla skvělá, čtivá, zajímavá. Rozhodně bych doporučila pozornosti.
Bylo by to fajn, kdyby autor v závěru knihy nedostal chuť popisovat, kdo, co, jak, kdy a proč.
Příběh Pip (Purity) Tylerové,její matky a otce. Hezké a dobře napsané. Hrdinové jsou barvitě vykreslení a jejich životní osudy jsou odkrývány jen velmi pomalu. Něco mi tam ale drhlo,například ty sexuální a masturbační scény mi připadaly místy nadbytečně zdůrazňované.
Můj největší problém je, že jsem Purity začala číst v den, kdy jsem skončila se Svobodou od stejného autora. Svoboda pro mě byla zjevením. Detailně prokreslené historie postav je dokázaly čtenáři pochopit.
Od Purity jsem už tušila, co dostanu. Bohužel se mi ale nenaservírovaly úplně nové zajímavé charaktery, ale u mnoha z nich jsem měla pocit, že autor zrecykloval ty z předešlé knihy i s jejich komplikovanými vztahy k rodičům. Ženy jsou většinou hysterické bytůstky, které neví, co se sebou, zatímco muži jsou zmítání pocitem viny, protože jsou neschopni je udělat šťastnými.
Přesto i v rámci těchto mantinelů Franzen představil širokou paletu mnoha postav, v nichž se ale čtenář neztratí.
Bohužel jsou stránky zase prokládané spoustou masturbace, zbytečným zdůrazněním sexu, i ve vztahu k rodičům a pasážemi, které se četly velmi těžce pro svou nezáživnost.
Měla jsem i problém s hlavní hrdinkou. Zatímco ostatním postavám se Franzen věnuje s velkou péči a snaží se je zachytit ve vší barvitosti, s Pip, jako kdyby nevěděl, co si počít. Byla jako nastrčený tmel, který spojuje osudy ostatních postav, ale ve skutečnosti na ni nezáleží.
Knihu doporučuji číst s větším odstupem od podobných knih (hlavně těch Franzenových), protože si vyžaduje hodně energie, ale stojí to zato.
Velmi náročná a místy vyčerpávající kniha, určitě bych ji ocenila víc, kdybych si na ní vyšetřila čas.
Hutný, náročný, čtivý román, na který je nutné vyhradit si čas a soustředit se. Hodně postav, hodně děje, hodně popisu a dlouhých souvětí. Pokud je máte, stejně jako já rádi, tak si je užijete. Bylo to pro mě první setkání s autorem, už se budu pídit po jeho dalších knihách.
Purity může znít v češtině jako zvláštní název. Román se česky jmenuje stejně jako anglicky - název je totiž zároveň jméno jeho hlavní hrdinky. Ano, v češtině se tím poněkud ztrácí jeho mnohovrstevnost: slovo PURITY znamená v angličtině čistota, nevinnost, neposkvrněnost. Románová Purity si svoje jméno svévolně zkrátila na Pip, což je další záměrný odkaz - k Dickensovým Nadějným vyhlídkám. Franzen bývá s Dickensem často srovnáván, což ho nepochybně velmi těší. Ztráta vnitřní nevinnosti, konfrontace se špinavostí světa, to je hlavní téma, kolem kterého se v Purity točí osudy víceméně všech postav: ať už je to sama Pip, dívka z lesní samoty, která netuší nic o svém původu, kdysi mladičký a idealistický novinář Tom, anebo nejvíc fascinující - a odpuzující - postava celé knihy, charismatický Andreas, který o nevinnost přišel tak dávno, že už si ani nepamatuje, jak vypadala.
Husákovy děti mohou rezonovat s výstižně popsanou dobou 80. let v někdejším východním Německu. Mladá generace se možná najde ve světě současných internetových neziskovek, virtuálního aktivismu, projektů jako wikiLeaks. Franzen toho, jako ostatně vždycky, naložil do Purity opravdu hodně. Naštěstí mu nechybí ani humor a sebeironie, s nimiž třeba vsunul do příběhu postavu Významného Spisovatele, léta se mořícího s Velkým Románem, který mu následně kritika nemilosrdně sestřelí.
Purity se čte velmi dobře, nicméně - podobně jako u všech předchozích Franzenových románů - je těžké najít si v knize postavu, se kterou by se čtenář mohl ztotožnit, kterou by mohl mít rád. Některé postavy jsou ve své excentričnosti až groteskní (Anabel), jiné působí na první pohled sympaticky, ale už vzápětí zjistíme, že v sobě mají cosi odpudivého. Samotná hlavní hrdinka Purity je přitom až zvláštně schematická a nečitelná, jako by Franzen jejím prostřednictvím chtěl čtenářům něco sdělit, ale nepovažoval už za nutné udělat z ní uvěřitelnou postavu z masa a kostí.
V knize najdeme některé opravdu krásné a fascinující pasáže, od kterých se nelze odtrhnout, a vzápětí chce člověk vzteky celou kapitolu přeskočit. Je to kniha plná rozporů, což je pro Franzena typické. Za přečtení ale nepochybně stojí.
Štítky knihy
nevěra americká literatura USA (Spojené státy americké) osudy lidí rodinné vztahy mezilidské vztahy osudy žen společenské romány Magnesia Litera hysterický realismus
Líbilo se mi to moc, spousta postav, takovej románovej kruhovej objezd, kde ve středu stojí zvláštní holka Pip a ve výjezdech jsou historie lidí s ní spojených. Trochu mě nudily psychologický blitky, kterejch tam bylo požehnaně.