Pustina zvaná mír
Arkady Martine (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534658/bmid_pustina-zvana-mir-65fac1eabf0ab.jpg
4
26
26
Teixcalaan série
< 2. díl
Pokračování oceňované space opery Vzpomínka zvaná říše z diplomatických kruhů daleké galaxie. Na hranicích mocného Teikskalánu se vesmírná flotila potýká s tajemnými mimozemšťany v prstencových lodích, které se objevují neznámo odkud. Velitelka Devaterá Ibiška se obrací na ministerstvo informací, aby z centra říše poslalo vyjednavače. Na vlajkovou loď tak přilétá vyslankyně Trojí Posidonie a o pomoc požádá také svou přítelkyni Mahit Dzmarovou. Mahit, která se po krátké době ve funkci lselské velvyslankyně vrátila z Teikskalánu, se obává, že ji strážci odkazu potrestají za její chování ve Městě. Přijímá tedy nabídku Trojí Posidonie a před nebezpečím uteče přímo na válečnou frontu. Jak má ale najít společnou řeč s mimozemšťany, když už jen komunikace s přítelkyní, k níž chová poněkud rozporuplné city, je pro ni těžký oříšek? A je vůbec možné domluvit se s civilizací, která používá jazyk tak odporný, že se lidem při pouhém poslechu krátké nahrávky dělá špatně od žaludku? Zdá se, že kulturní střet mezi staničníky a Teikskalánci je proti tomu, k čemu se schyluje, učiněnou procházkou hydroponickým sadem.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2023
,
OneHotBook
Originální název:
A Desolation Called Peace, 2021
Interpreti: Tereza Dočkalová , Igor Bareš
více info...
Přidat komentář
Pro mě stejně dobré jako první díl. Tentokrát se dění i intriky rozšíří do větši oblasti vesmíru.
3.5
Máme to s Mahit komplikovanější. Celou dvojku jsem měla pocit, že se neustále musím krotit, že musím zůstat v hranicích space opery, protože překračovat svůj stín se nebude. Ale pak přišla autorka a na několika místech nabídla víc. Víc omáčky, víc zákoutích, no zkrátka a dobře nabídla víc věcí k prozkoumání. Ale nakonec vždy jen zůstalo u řečnické otázky. Takže jsem nakonec dostala politickou vztahovku, přesně to, čím má kniha být ALE, ale! Ta pobídka tam pro mě navždy zůstane a já budu asi pořád přemýšlet nad tím co by kdyby, protože jinak bych z toho všeho měla za chvíli rozmazanou šmouhu.
Po Vzpomínce zvaná říše přichází Pustina zvaná mír, pokračování série Teixcalaan. Doufala jsem v lepší druhý díl, ale nakonec jsme se, bohužel, nikam neposunuli, ale ani jsme úplně nepropadli, což je alespoň ta světlá stránka.
Opět se setkáváme s Mahit, která přijala nabídku Trojí Posidonie a před nebezpečím utíká na válečnou frontu. Objevuje se nová civilizace, která používá jazyk tak odporný, že se lidem při poslechu krátké nahrávky dělá špatně od žaludku. Jak je možné se s takovou mimozemskou rasou vůbec domluvit?
Jak mě v první knize příjemně překvapila jména postav, tady nebylo nic, z čeho bych byla odvařená. Kvůli čemu bych musela dočíst kapitolu a neodložit ji třeba i uprostřed věty. Občas mi přišlo, že se tu neřeší nic jiného než politika. Na můj vkus se to příliš táhlo. Do čtení jsem se tak musela nutit a těšila se na konec.
2. diel príliš spomalil. Sú tu už len dialógy a politika. Možno je toto budúcnosť sci-fi, ale môj šialok to nie je. Myceliu, ktoré to chvíľami pripomína, to nesiaha ani po kolená.
Aj Tesco pizza má viac šunky ako táto séria sci-fi. A nie že by tam neboli svetlé okamžiky, ale sú rozpustené v obrovskom množstve balastu, a pseudo vzťahových problémov trans gender hrdinky..
Jeden proporčný problém, na jednej strane máme Ríšu, s desiatkami planét a miliardami obyvateľov a na strane druhej vesmírnu stanicu s počtom obyvateľov menším od Komárna... asi akú armádu postavili, keď im denne zomrie nejaký pilot ale pri tom stíhajú riešiť prenos vedomia ktorý zaberie niekoľko mesiacov a z podstaty veci by sa mala aspoň časť pilotov dožiť dôchodku....
Myslím že jedného dňa z toho bude fajn vesmírna telenovela, zameraná na svoje publikum, ale obávam sa že skalných fanúšikov sci-fi to neosloví.
,,Tvá zářnost mi zanechala celý svět, a přece si připadám oloupena; nevadilo by mi být posedlá Tvými hvězdami prokletým duchem, , jen kdyby mne naučil, kterak se obejít beze spánku.
Pustina zvaná mír je ještě lepši, hlubší, krásnější a dojemnější než Vzpomínka zvaná Říše.
Mahit Dzmarová, Trojí Posidonie a nově i Devaterá Ibiška se zařadily mezi mé nejoblíbenější ženské postavy. Kdo si však získal mé srdce je Osmerý Protijed, jak já jen doufám, že vznikne další kniha z pera Arkady Martine!
Ke skvěle vybudovanému světu ze Vzpomínky zvané Říše se přidává téma prvního kontaktu. Kniha je akčnější, postavy jsou neskutečně dobře napsané a vztahy mezi nimi se prohlubují s každou otočenou stránkou.
Pro mě je to kniha o hledání sama sebe, o hledání místa na světě. O morálních hodnotách a důležitosti morálního kompasu, zásadovosti, ale také jisté tvrdohlavosti a držení se svých ideálů. Hloubka a krása této knihy mi vzala dech.
Zde na konci svých let / též složím tělo své / a nechám paměť odletět / v končiny neznámé?
Kde naši stanici / ukotví piloti, / kraj mrtvých ve tmě zářící, / kraj živé paměti?
Až tělo odložím, / co se mnou bude dál? / svou věčnou paměť propůjčím, / abych ji zachoval.
Až se zas probudím, / stanicí povolán, / nástupce svého slávu zřím / a vůkol hvězdný lán!
To je takové těžké.
+ Skvělé vymodelovaný a strašně zajímavý svět. Je vidět, že autorka čerpala inspiraci ve fungování Byzantské a pravděpodobně Aztécké (nebo podobné) říše. Zvláště bych zmínil roli a využití poezie.
+ Skvělá filosofická debata týkající se střetu kultur, kolonizace a konceptu první osoby, která se táhne oběma díly. Tohle mě bavilo.
+ Několik neotřelých nápadů, které jsem zatím moc jinde neviděl.
- infantilní vztahové rozhovory a pubertální chování hlavních postav. Chápu, že ten věk je asi cílovka, ale dělá to z výjimečné knížky prostě jen fajn knížku.
- nic nemám proti vztahům stejnopohlavních párů, proč ne.. ale proč v téhle knížce v zásadě každý vztah je stejnopohlavní a snad všichni, u kterých známe jejích preferenci jsou gay, to fakt nevím. Působí to.. nedůvěryhodně a ničí to imerzi.
- občas banální řešení problémů, které připomíná detektivní romány pro 12. leté děti. Prostě dostáváte cringe, protože víte, že tohle rozhodně, ale rozhodně nemůže fungovat. Občas jsem měl pocit, že autorka skvělé nastolí situaci, rozvine myšlenky, popíše svět, a pak neví, co s tím má udělat, tak tam hodí nějakou blbost. Škoda.