Původ poezie – Proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách
Jiří Starý , Sylva Fischerová , kolektiv autorů
https://www.databazeknih.cz/img/books/64_/64909/puvod-poezie-promeny-64909.jpg
5
3
3
Sborník studií z pera předních českých badatelů (Král, Petříček, Čermák, Putna, Kalivoda a další) se pokouší o zmapování zdrojů básnické inspirace v jednotlivých evropských i mimoevropských kulturách. Pozornost je věnována i úzce souvisejícím otázkám společenského postavení a funkce básníka a poezie ve starých i novějších kulturách: čínské, indické, řecko-římské, v rabínském judaismu, v evropském středověku, osvícenství, romantismu i v době moderní a postmoderní. Knihu uzavírá pokus o syntetický pohled na dané téma z pera básnířky Sylvy Fischerové.... celý text
Přidat komentář
Nejvíce mě zaujala (opět) stať Daniela Samka o irské poezii. Je až s podivem, jaký statut měl kdysi básník, co vše musel umět a jaké vážnosti ve starém Irsku požíval. Dokonce to byl samotný 12 letý obor studia. Získáváni inspirace při pobytu v potemnělých místnostech nebo ve tmě připomene dunkelterapii Holgera Kalweita, jejíž původ nacházíme již v dávnověku u starých Keltů. Také některé techniky, které "objevilo" až 20. století jsou u těchto básníků běžně přítomny. Zlatá doba poezie se zlatou nebo stříbrnou ratolestí nad hlavou. Doporučuji.
Souhlasím s Mirkem, že většina dobré poezie má v sobě něco z bláznovství a snad i šaškovství. Ale přeci jen se najde i pár těch, takříkajíc rozumových básníků, kteří svá díla opírali o pečlivé studie dějin a jejichž poezie byla učená a přesto si zachovala svěžest až do dnešních dnů. Básníci, kteří své básně neustále přepisovali, než se propsali k té "definitvní" verzi. Básně vydřené po dlouhém úsilí. Mám na mysli básníky, jakým byl například Konstantinos Kavafis.
Na záložce píše Nietzsche o tom, že na konci devatenáctého století sotva kdo má ještě ponětí o tom, co básníci velkých dob nazývali inspirací: totiž že inspirovaný je náústkem a médiem silou překypujících mocností. „Celou věc lze jednoduše popsat jako zjevení: s nevyslovitelnou jistotou a jemností se náhle stává viditelným a slyšitelným něco, co člověkem do hlubin duše otřásá a převrací ho. Člověk naslouchá a nehledá, neptá se, kdo dává. Jako blesk zazáří myšlenka, zformovaná s nutností, jež nepřipouští váhání: nikdy jsem neměl na vybranou." – – Sókratés ne nadarmo v dialogu Faidros říká „Kdokoli však přijde ke dveřím básnickým bez šílení od Mús, jsa přesvědčen, že bude dobrým básníkem již pouhou znalostí umění, je sám nedokonalý, a také básnické dílo rozumného zanikne před dílem šílících." A je to tak. Věřte mi, něco málo o tom vím: díky Bohu!
Inspirující kniha!
Tato kniha je pro mě doslova intelektuálním zjevením, dávám 120%. Je to velmi hluboká, skvěle sestavená a po všech stranách inspirativní sonda do jedné z vrstev (nejen) evropské kultury (skrze detailní vhledy do jednotlivých a tolik rozmanitých tradic), která v sobě spojovala roli a poslání básníka, ale i zákonodárce a soudce, věštce, proroka, čaroděje, kouzelníka, učence a znalce tradice, kněze a vizionáře... a to vše přes mocné a divotvorné, privilegované a inspirované (i inspirující) slovo. Je svým způsobem tragické vidět, jak se v moderní evropské společnosti založené na pragmatismu a racionalitě všechny tyto úlohy devalvovaly na to úplně poslední, svým způsobem bizarní a trochu bláznivé, v každém případě to nejméně podstatné a naslouchání hodné. Básník Ivan Wernisch v jednom z rozhovorů přiznal, že vždy, když ho někdo označí za básníka, jako by tom slově cítil význam "blbec"... Tato kniha právě ukazuje, že básník, který je dnes spíš jen směšným podivínem, byl od počátků tvůrcem lidské kultury, rybářem její hloubky a vizionářem jejího rozletu. Kam jsme to jen upadli a kam bez naslouchání básníkům asi tak dospějeme..? Na druhou stranu, právě čtu ve zprávách, že k měsíci Jupiteru Europě poletí se sondou i lidská báseň. Tak třeba se rozpomínáme.