Pygmalión
George Bernard Shaw
Pygmalion (1912) je pravděpodobně nejslavnější komedie anglického dramatika irského původu Georga Bernarda Shawa, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925. Tato satira představy společenských tříd byla hrána nejprve roku 1913 ve Vídni, v Berlíně a v Praze, tiskem vyšla roku 1915. Když byla uvedena roku 1914 v Londýně, šokovala tehdejší diváky šťavnatým zaklením bloody arse z úst hlavní hrdinky (doslova zatracená prdel), dosud na anglickém jevišti neslýchaným. Vydání k příležitosti uvedení hry v Národním divadle. Obsahuje i biografii autora.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2005 , Národní divadlo (Praha)Originální název:
Pygmalion
více info...
Přidat komentář
Velká škoda, že se původní dílo nejmenuje "My fair lady", a nebo že se film/divadelní hra nejmenuje Pygmalion, takhle si to bohužel přečte méně lidí, protože neví, že je to jedno a to samé. Mě to moc bavilo, Líza byla skvělá a moc jsem jí fandila. Její výslovnost mě kolikrát rozesmála, a kdybych nevěděla z divadla, jak to dopadne, myslela bych, že to dopadne jinak. Objevuje se zde i téma emancipace, když si Líza uvědomí, že nechce být jen Higginsovou loutkou.
Divadelní hry nejsou od toho, aby se četly, ale aby se hrály. Tato byla inspirací k mnoha představením i k několika filmům a to vypovídá o její kvalitě víc než dostatečně. Mě ze všeho nejvíc zaujal Shawův doslov. Ten je úžasný. V něm nám teprve popsal pohnutky jednotlivých postav, jejich charakter a vysvětlil tak trochu otevřený závěr.
Vybrala jsem tuto knihu k četbě k maturitě. Nelituji byla zábavná, poučná, krásné se četla prostě bomba.
Pygmalión je velmi dobře napsaná hra a já jsem si její čtení velmi užila. Líbí se mi velmi dobrý vývoj zápletky a postav. Autor velmi dobře popsal rozdíly mezi společenskými vrstvami na počátku 20. století.
Rozhodně kniha kterou bych si nejraději vytáhla u maturity! Kniha se dobře čte a dá se o ní dobře vyprávět. Příběh je zajímavý, sice jsem čekala, že se Líza provdá za někoho jiného ale i tak je kniha moc pěkná:)
Úžasná divadelní hra. Nejvíc se mi tak líbil Higgins, i když právě proti němu byla zaměřena satira v této knize. Avšak původní antický Pygmalión je stejně dobrý.
Kniha kritizuje a zesměšňuje rozdělení do vrstev v Londýně na počátku dvacátého století. Kritizuje konkrétně vyšší vrstvu a ukazuje, že i dívka z nejnižší vrstvy by mohla do této vyšší vrstvy patřit. Kniha dále ukazuje i vzájemný pohled těchto vrstev na sebe a priority každé vrstvy. V knize se objevuje jak spisovný tak nespisovný jazyk a to přispívá k autentičnosti díla.
Kniha vede k zamyšlení, jak moc vlastně předsudky používáme a ani se nenamáháme zkoumat pravou podstatu člověka. Když byla Líza obyčejná pouliční prodavačka, každý u vyšší vrstvy s výjimkou Pickeringa jí opovrhoval. Jakmile se naučila správně mluvit a chovat, považovali ji automaticky za vysoce postavenou dívku, která si zaslouží úctu. Pan Higgins je zcela opačný případ. Vystupuje elegantně a vznešeně, uvnitř je to však hruboun, který nikdy nedokázal k Líze chovat patřičnou úctu. Všichni jsou si rovni a neměli bychom mezi lidmi dělat rozdíly kvůli jejich postavení. Líza chovala k Higginsovi určité city, které jí Higgins nikdy nemohl opětovat. Čekala jsem, že i přesto si ho vezme. Fredy byl sice nevýrazný, ale měl Lízu opravdu rád a ona si to zasloužila, pomohl jí alespoň k rozvoji své osobnosti, splnění svého snu o vlastním obchodu, i když to po finanční stránce neměli lehké. S Higginsem by sice o peníze nouzi neměla, ale jeho kamenné srdce se těžko dobývá.
Knížku jsem si vybrala k maturitní četbě a nelitovala jsem. Příběh se mi celkově líbil, je to prostě klasika :)
Z nějakého blíže neurčitelného důvodu celkem zklamání. My Fair Lady mám velice ráda, ale tohle jsem si měla přečíst buď před tím, než jsem se s muzikálem poprvé potkala, a nebo předlohu úplně vynechat. Nedá se říct, že by to bylo nudné.. i vtip to má... prostě zůstanu u MFL s Audrey :)
Obsahuje spoilery!
Hra se mi celkově docela líbila, je vtipná, ale zároveň nutí k zamyšlení. Četla se rychle, jazyk je poměrně současný. Autor řeší problematiku rozvrstvení společnosti, které vidí jako problém. Poukazuje na to, že všichni lidé by si měli být rovni, chovat se k sobě stejně (to, že je člověk v té nižší vrstvě, neznamená, že si nezaslouží chovat se s respektem). Na postavě Lízy je vidět, že člověk z nižší vrstvy se dokáže vyrovnat lidem z té vyšší. Všichni jsou si svým způsobem rovni a je hloupé mezi nimi vytvářet rozdíly.
Bavilo mě sledovat ty společenské konverzace – bylo dáno, co je přijatelné, jaký slovník používat a jak se vybraně chovat. Člověk nemohl vybočovat z řady, jinak byl odsuzován. Přišlo mi to moc kýčovité a trochu to vypadalo jako přetvářka, protože lidi nemohli být úplně sami sebou a chovat se tak, jak by jim to bylo nejpříjemnější.
Pan Doolittle si nic nedělal z toho, že je asociál, jen kritizoval společnost a její systém, jak se k sobě lidi z různých tříd chovají. Byl spokojený sám se sebou a na svou situaci si nestěžoval. Pozastavila jsem se nad jeho výrokem, že by si měl jeho dceru Higgins vzít, dokud je mladá a neví, co dělá, protože je stejně "jen ženská" a ty neumí být šťastné a radši ať na to doplatí ona než Higgins. Přišlo mi to absurdní a hloupé, vždyť mají být ženy i muži na stejné úrovni. Tady autor poukazuje na emancipaci žen.
Bylo od Higginse sobecké, že se k Líze choval jako k předmětu nějakého experimentu, jako k panence bez duše, kterou chce jen předělat na dámu a je jen zvědav, zda se mu to povede nebo ne. Využíval ji k tomu, aby mu připomínala všechny možné schůzky apod. Nezajímalo ho, že má také nějaké city a ubližuje jí, když se k ní nechová jako k sobě rovnému člověku. Higgins chtěl, aby mu prokázala trochu úcty, kterou si však ani nezaslouží díky svému chování. Na postavě Higginse je vidět, že i když člověk má určité mravy, je mu to k ničemu, když se v praxi neumí chovat k lidem slušně a jednat s nimi tak, jak by se patřilo. Líbil se mi jeho názor, že by se k sobě lidé ze všelijakých vrstev měli chovat úplně stejně, že by se nikdo neměl nadřazovat či chovat povýšeně nad ostatními. Tady autor kritizoval rozvrstvení společnosti a viditelně dával najevo, že s tím nesouhlasí. Higgins je sobecký a nezajímá ho osud někoho jiného než sebe.
Čekala jsem, že se Líza zamiluje do Higginse a dost mě zarazilo, že si Líza nakonec vzala Freddyho, když v té hře na sebe sotva promluvili. Nicméně chápu, že si Líza odmítala vzít Higginse, jak jí to napovídal instinkt, kdyby ji o to požádal. Neměl vlastnosti, které by správný manžel měl mít. Higgins si zidealizoval svou dokonalou matku, které by se Líza nikdy nemohla vyrovnat.
Kniha se mi velmi líbila, četla se lehce. Viděla jsem i film My fair lady, kde mě velmi překvapil rozdílný konec oproti knize.
Zajímavý a realisticky popsaný příběh. Kniha byla tou, kterou jsem si zvolila do svého seznamu k maturitě a také jsem si ji vylosovala. Příběh se mi líbil ale dosud jsem neviděla ani neslyšela muzikálovou verzi.
Ze začátku se mi to moc číst nechtělo, ale příběh mě začal bavit. Taky bylo v celku zajímavé porovnávat rozdíly mezi knížkou a podle ní natočeným filmem My fair lady. Můžu jenom doporučit, je to v celku snadné a rychlé čtení.
Celé se to dobře četlo, Líza byla neuvěřitelným způsobem sympatická hrdinka - květinářka. A Higgins, co s ní neměl slitování, ale zároveň svatou trpělivost, s ní naprosto kontrastoval a skvěle se doplňovali. Akorát mě zklamal ten konec, ani to povídání jak co skončilo/mohlo skončit mě nebavilo. Ale My fair lady mám moc ráda.
Je to už delší dobu co jsem Pygmalion četla, a když o tom teď tak přemýšlím, asi se ke knížce brzo vrátím. Sice mě k přečtení donutila maturita, ale je to jeden z těch případů kdy jsem za to moc ráda. Určitě doporučuji i muzikálové zpracování.
Než jsem sáhla po knížce, viděla jsem divadelní zpracování, které bylo skvělé. Každopádně jsem se do této knihy zamilovala.
Štítky knihy
láska zfilmováno divadelní hry chudoba, bída vývojová psychologie rozhlasové zpracování dramata lidskost, lidství hláskování, fonetika klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2007 |  Pygmalión |
| 1956 | Svatá Jana |
| 2012 |  Pygmalion / Pygmalion (dvojjazyčná kniha) |
| 1973 | Nebeský fotbal a jiné povídky |
| 1979 | Divadelní moudrost G.B. Shawa |
Z počátku jsem byl k Pygmalionu poněkud skeptický. Nejsem žádný nadšenec do jazykovědy a i v předmluvě je kniha představená jako dílo s důrazem právě na tento obor, tudíž jsem začínal čtení až s nechutí. Brzy jsem však zjistil, že jsem se bál zcela zbytečně. Právě oba jazykovědci, lord Henry i plukovník Pickering dodávají příběhu notnou dávku humoru a kniha je díky nim dokonce čtivější. Velmi mě bavila výslovnost degradovaných vrstev. Myšlenku z plesu, že jen cizinec může mluvit zcela spisovně a gramaticky správě, považuji za veliké moudro, jelikož jen člověk, který se učí jazyk až v dospělosti, většinou nepochytí nejrůznější dialekty a další jazykové zvláštnosti rodilých mluvčích. Mě osobně kniha bavila ještě víc kvůli jisté drobnosti, kterou jsem si také brzy uvědomil. Lord Henry mi v mnoha ohledech připomíná Sheldona, z oblíbeného seriálu Teorie velkého třesku. Oba jsou stejně inteligentní, povýšení nad emoce a naprosto neinformovaní o životě obyčejných lidí. Vůbec bych se nedivil, kdyby si tvůrci tohoto seriálu našli inspiraci právě v Pygmalionu.