Quo vadis
Grigorij Jakovlevič Fridman
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/357151/bmid_quo-vadis-GEJ-357151.JPG
5
2821
2821
Historický román významného polského prozaika, v němž na pozadí Neronova a Petroniova Říma vylíčil podstatu moci, kterou člověku dává mravní čistota a láska. Bohatství a pompézní sofistikovanost Říma se postarala o věčnou slávu svých obětí. Nejen Petr i Pavel vykoupili Ježíšovo učení, i nekonečné zástupy umučených prvotních křesťanů se staly nesmazatelným poselstvím víry, že je to láska, která vítězí.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1948 , Spolok svätého Vojtecha (SSV)Originální název:
Quo vadis: Powieść z czasów Nerona, 1896
více info...
Přidat komentář
Neuvěřitelně silné, autenticky působící vyprávění o utrpení prvních křesťanů. Dočista jsem vděčná za dobu, ve které žiju.
Někdy si říkám, že klasiky by měl člověk číst na škole, když je ještě mladý a hloupý (rozuměj důvěřivý) a nemá vycvičené kritické oko. Quo Vadis je výborně napsaná kniha, z pohledu moderního čtenáře však plná nešvarů.
Nejvíc mi vadil naprosto zřetelný antisemitismus. Chápu, že v roce 1896, kdy byla kniha vydána, patřil k bontonu. Vzhledem k tomu, že ji ve školách velebíme dodnes, myslím, že by
to neškodilo zmínit. Další dobový nešvar by šel nazvat "cherchez la femme". Je dobře vidět např. také u A. Dumase (Tři mušketýři). Je-li v knize hlavním negativním pólem muž (Nero, kardinál Richelieu), je jeho spojencem žena, která je charakterem horší než on (Poppea Sabina, Milady). Do třetice je to nekritický obdiv ke křesťanství a mučednictví.
Pozitivní na knize je čtivost, velmi dobrá znalost římských reálií, silné ženské postavy ( což na konci 19. století není samozřejmost) a vícevrstevnost. Jako každý dobrý autor se Sienkiewicz neomezuje pouze na vyprávění příběhu, ale jednotlivé postavy je možné chápat i v symbolické rovině.
Závěrem: Určitě stojí za přečtení. Je ale potřeba neztrácet ze zřetele, že je to dílo, které odráží dobu a místo vzniku. Zároveň se jedná o historický román, takže se nemusí stavět ( a taky nestaví) k historii objektivně.
Nevím jak to napsat. Křesťanství přisuzuji zánik pohanů, bylinkářů, bohyní, všech jejich zvyků a tradic. Zde je popsán záčátek křesťanství, krásné víry v lásku. Jsou zde popsaní čistí láskyplní křesťané. Ale bohužel i tato kniha mě nejen nepřivedla k víře v boha, ale ještě umocnila můj negativní postoj k náboženství. Jen manipulace s lidmi. Protože pak ve jménu boha a prý lásky vyvraždí ty kteří, mají jinou víru, vědomosti a znalosti. Kniha je napsána pěkně a čtivě, jen můj postoj k náboženství pokazil mé hodnocení.
Quo vadis? Po přečtení této knihy asi znovu do Říma. Vzhledem k recenzím a doporučením kamarádů jsem od knihy raději nic nečekala, abych nebyla zklamaná. Teď jsem za to velmi ráda, jelikož mne kniha ohromně překvapila a zařadila se mezi nejlepší knihy, co jsem kdy přečetla. Pan Sienkiewicz mistrně dokázal zaujmout a popsat utrpení prvních křesťanů. Při četbě jsem doslova zírala na skvěle vybraná slova a hltala stránku za stránkou. Jsem vděčná, že jsem si knihu mohla přečíst až poté, co jsem navštívila Řím, jelikož jsem si dokázala lépe představit ten původní, Neronův. Nedovedu ani popsat, jak moc mne kniha zasáhla, byť mne Neronova hloupost a krutost drásala nervy. Upevnila mi mé znalosti a jako zázrakem rozpustila mou averzi k učivu dějepisu prvního ročníku gymnázia. Knize opravdu nemám co vytknout, jak po stránce obsahové, tak po té formální. Vřele doporučuji dalším čtenářům.
(SPOILER)
Právě dočtená kniha ve mne bude ještě nějakou, předpokládám dlouhou dobu, doznívat. Je to velkolepé a působivé dílo, bezesporu. Dovolím si ale mít výhradu. Těžko jsem snášel tu nekonečnou křesťanskou agitaci. Chápu, že autor zřejmě projektoval svůj světonázor, ale pro mne to bylo zkrátka příliš. Autor se k vyložené propagaci křesťanské víry vrací tolikrát, až je to v zásadě obtížné, odhaduju, že toto zabírá cca 25% knihy? Je samozřejmé, že když je román o nástupu křesťanství a úpadku římského polyteismu, asi to v knize musí zaznít, ale těch plamenných pohledů bylo zkrátka moc. Předpokládám, že je tato skutečnost způsobená i dobou a prostředím, ve které dílo vzniklo. ..takové myšlenkové cvičení: co kdyby stejnou měrou autor velebil např. marxismus?
Jinak jsem si četbu užil: úžasný překlad, krásný jazyk, atmosféra, popisy reálií, bavilo mne i to, že je dílo pomalé a rozsáhlé, čtenáře vtáhne a nepustí.
Slovy se skoro nedá vyjádřit,jak strašně moc se mi kniha líbila a jak hluboce mě zasáhla.Je to příběh,ve kterém se vám přesně a bez předsudků vykreslí starodávný Řím,ve kterém vládl krutý Nero.Charaktery postav zde jsou velice působivé,přesné a věrohodné-ctnostná Ligie,měkosrdcatý Ursus,lhostejný Petronius,lstivý Chilón a konečně také nebojácný Vinicius.Ti všichni vás do děje přímo vtáhnou a vy hltáte stranu za stranou.Tehdejší pronásledování křesťanů bylo skutečně nespravedlivé,v této knize se dozvíte co za ním stálo a co vše museli vyznavači tohoto náboženství vytrpět za jiné a přesto se mukám stavěli statečně a s radostí.Příběh má i mnohem hlubší poselství a to na něm mám tak ráda.Kdyby to šlo,dala bych více než pět hvězdiček!
"Pak se tichem ozvala Petrova slova,trhaná vzlykotem:´Quo vadis,Domine?´
Nazarius odpověď neslyšel,ale starcův sluch zachytil smutný a mírný hlas,který pravil:´Když ty opouštíš můj lid,jdu do Říma,aby mě ukřižovali podruhé.´
Apoštol ležel na zemi,obličej v prachu,bez hnutí,beze slova.Nazariovi se užuž zdálo že omdlel nebo zemřel,ale Petr konečně vstal,zvedl roztřesenýma rukama poutnickou hůl a beze slova zamířil k sedmi pahorkům města.Když to chlapec uviděl,opakoval jako ozvěna:´Quo vadis,Domine?´
´Do Říma,´odpověděl tiše apoštol.
A vrátil se zpět."
Jedna z mých nejoblíbenějších knih i po dlouhé době. Přesto si myslím, že pokud bych se nezajímala o antický Řím, dílo bych asi po dvaceti stránkách ukončila. Delší popisy mi nevadí, ale chápu, že pro někoho, kdo se o toto období nezajímá, to nemusí být to pravé. Co pro mě ale udělalo knihu nezapomenutelnou, je styl, jakým je napsaná. Vše na sebe krásně navazuje v takových intervalech, že si čtenář ještě stále pamatuje náznaky z předchozích kapitol, které se odráží v právě čteném ději. Právě to pro mě z knihy udělalo neuvěřitelně příjemné čtení.
Takto krásne symbolicky som na Veľký piatok za pomoci corona vírusu dočítala Quo Vadis a pripomenula si vo veľmi živom opise ukrižovanie a iné muky kresťanov hádzaných do arén pre všeobecné potešenie Rimanov. To bola tá zábavnejšia časť... Inak to mohlo byť trošku kratšie (aj o 200 strán s prehľadom :D), skoro som to nestihla dnes dočítať. Nevadili mi ani tak siahodlhe historické opisy ako niekedy už vážne po miliónty raz spomínaná láska Vinícia k Lýdií a jeho súženie, lebo to nielenže už 300 strán dávno vie ja, Peter, Pavol, Ježíš a Boh, ale aj chudera moja mama, ktorá ma sledovala ako sa snažím v horúčkovitom záchvate dočítať ku koncu. Takmer človek kričí na knihu, nech ich už pre lásku božiu hodia tým levom, tak to ujo Henryk nekresťansky napínal ... Inak pekná knižka. Páčil sa mi rozpor medzi kresťanským učením a gréckou filozofiou a musím teda priznať, že Peter ma nepresvedčil tak ako Petronius. :D
Jedna z nejkrásnějších knih, jaké jsem kdy četla. Na pozadí lásky dvou lidí pocházejících ze zcela odlišných světů je vykreslen život zakladatele satiry Petronia, Neronovo šílenství a především počátky křesťanství v Římě s útrapami, jež museli jeho vyznavači denně snášet. Oceňuji mistrně propracované popisy, které se četly doslova jedním dechem. Díky nim se čtenáři nabízí nejen hluboký náhled do vnitřního světa hlavních aktérů, nýbrž má možnost nasát atmosféru tehdejšího Říma, města prohnilého svou bezuzdností do morku kostí, a jeho rušných ulic. A v neposlední řadě spousta moudrosti a zajímavých podnětů, které přinutí k hlubokému zamyšlení.
Za mě asi bohužel jedno z největších zklamání v historii mého čtení. Hodně očekávané historické dílo a první seznámení s významným Sienkiewiczem, které končí polo-katastrofou. Očekávání je svině. Jednoduše jsem dostal dlouhou knihu, která má jednoznačně zajímavý námět a příběh sám o sobě, nicméně se táhne jako projev prezidenta republiky a stejně tak vám polovina z toho nic nedá. Asi je možné, že je kniha v zajetí nějakého poloromantického stylu 19. století, kdy se hold takhle psalo, ale mě to nesedlo ani tak, že jsem se nepředklonil. Kdyby se v knize zredukovali pasáže, ve kterých se nic neděje a jenom se popisuje ne nijak extra zajímavé prostředí a ne tolik zajímavé a důležité charaktery a rasy postav, tak kniha má místo 400 až 500 stran tak 100 a byla by to příjemná novela. Takto je to román, kde můžete číst i čtyři stránky a v rámci děje se vůbec nic nestane. A to je něco, co jde silně proti mým preferencím. Myšlenka skvělá, forma je katastrofální.
Tak jsem se od Händelovy Agrippiny dostala až k Neronovi. Z pramenů – pokud nejdeme až ke zdrojům – se této době nejvíce přiblížilo Sienkiewiczovo Quo vadis. Sienkiewicz sám zdroje poctivě nastudoval a všichni, kdo tento román známe, nepochybujeme, že historické reálie jsou podchyceny autenticky a mrazivě. Quo vadis dokončil v roce 1896 a je chvályhodné, jak svůj román dokázal postavit. Dnes nám připadá tento způsob běžný, ale před více než stodvaceti lety ? Nerona, počátky křesťanství a příběh Lygie a Vinicia zabalil do kompaktního celku, nechybí gradace příběhu plného krutosti, násilí vrcholíci zmarem věčného města. A hodnoty, ke kterým se upínáme, krásné až snové myšlenky o tom … jak bychom si měli přát lásku a ne nenávist, dobro a ne zločin, věrnost a ne nevěru, soucit a ne pomstu … krásně se to četlo a taky si to přeji (přejeme), ale vývoj člověka v průběhu těch tisíců a tisíců let nabíral různý směr, je nabalen mnoha strašnými údobími, kterých otisk neseme sebou doposud. Ani křesťanství nezůstalo imunní. Možná se některým čtenářům nezdá míra té křesťanské linky. Mě ale nevadila, i když jsem ateista. Víra obecně zastávala v historii člověka vždy významné místo, vysvětlovala mu svět, kterému nerozuměl. My dnes máme vědu, jsme racionální a odklon od víry je součástí našeho dalšího vývoje. Přesto nemůžeme ani křesťanské nauce upírat její civilizační roli, kterou přiměla člověka k přijímání jiných hodnot. A v protikladu s dobou Nerona je to čitelné.
Poselství z Quo vadis je srozumitelné i po tolika letech : … svět n e m ů ž e stát na zločinu, neudrží se.
Podle mne jde skutečně o dílo par excellence, nevynechala bych z něho ani jediný řádek.
Jedna z nejkrásnějších a nejhlubších knih, které kdy byly napsány. Plná hluboké moudrosti a pochopení Kristova učení. Čtenář, který má blízko ke křesťanství či jinému náboženství oceňujícímu soucit a lásku, ji ocení více, ale má co říct i agnostikům. Pokud jsou ochotni naslouchat.
Knihu jsem četla jako povinnou četbu a nerada čtu z donucení. Byla pro mě trochu náročnější na pozornost, ale přes to se mi kniha celkem líbila a myslím že není na škodu si ji přečíst.
Quo Vadis? jsem přečetl, protože jsem se chtěl dozvědět o mocí opilém Neronovi, který pro svou inspiraci vypálil Řím. Arbitr elegancie Petronis mne jako postava zaujal svou svébytnou morálkou a jeho osud mne ve finále dojal. Na tomto poli kniha uspěla.
Linka Vinicia a Lygie úzce spojená s křesťanstvím mne však moc nebavila. Uznávám však, že téma křesťanství musí mít v tomto příběhu své místo.
jenže Polák Sienkiewicz až moc omývá jednu a tu samou pohádku učení lásky a odpuštění, jehož sílu dokáži uznat v době vlády šíleného císaře Nera, ale chraň komplikovaný moderní svět před rigiditou náboženství. Pro moderního člověka to není dobré. Každý můj znamý, jenž má tendenci věřit v něco většího či vyloženě věří, je na určitých rovinách svého smýšlení omezený. není to dobré pro ducha - respektive né tak dobré ajko jiné alternativy: Kdokoliv chce hledat odpovědi a morálku, tak udělá líp, když bude vstřebávat umění a číst filosofie.
Kniha však rezonuje v mé představě o tom, že jeden extrém je půdou pro růst druhého.
Historický romám o úpadku římského impéria pod vládou císaře Nerona, krvavého básníka.
Román o počátcích křesťanství a jeho pronásledování.
Pro někoho román o lásce i nenávisti, podlosti i čestnosti, statečnosti i zbabělosti, utrpení, krutosti, pýše i pokoře. Romám o životě a smrti.
Pro mě osobně román o jedné otázce a jedné odpovědi.
,,Quo vadis, Domine?"
,,Do Říma," odpověděl apoštol.
A vrátil se zpět.
P.S: Ach Petronie, kam se poděla tvá elegance...
P.P.S: Láska se dává, láska se nebere.
P.P:P.S: Velmi dobře udělena Nobelova cena za literaturu (1905)
Neuvěřitelná kniha, s kterou jsem jako s jednou z mála prožíval celičký děj. Byl to užasný příběh, plný vášní, lásky, zloby, hněvu, pomsty a hlavně odpuštění.
Nejvíce se mi zalíbilo vykreslení Nerona, z převážně jemnocitného vladaře, který se nechal ovlivňovat vůli lidu, na bezcitné monstrum, jemuž osudy lidí byly lhostejné.
Docela zajímavá je také duchovní podtext. V ději narazíme na mnoho pohledů, jak chápat víru (zejména tu křesťanskou). Je zde až fanaticky nemilosrdný Crispus a na druhou stranu milosrdní apoštolové Petr a Pavel, kteří se nesnaží zastrašovat člověka krutostí Boha. V tomto spatřuji, jak vlastně sám Sienkiewicz chápe svoji víru...
Hlavním tématem knihy je krásný a silný příběh lásky Lygie a Vinicia, křesťanky z barbarského kmene Lygů a římského patricije. Láska tohoto páru nese řadu zvratů a má významný dopad na formování postav. Ukazuje nám, že když je cit velmi silný, člověk se může skutečně změnit, aby bojoval za svou lásku.
V románu jsme svědky pronásledování prvních stoupenců Ježíše Krista v nemilosrdném a zhýralém Římě za vlády krutého císaře Nerona. Bylo mi smutno, že takové monstrum je ,,v čele světa” a že se naplňují všechny rozmary jeho ,,tenké a zranitelné” duše. Přestože jsem se ze všech sil snažila neplakat, nezabránila jsem tomu, aby se mi oči zalily slzami nad hrůzami, které Neron spáchal na křesťanech, byla jsem otřesena scénami násilí.
V románu jsou chvíle, kdy jazyk použitý autorem do určité míry znesnadňuje porozumění obsahu, protože Sienkiewicz použil některé archaismy, které se odehrály ve starověku, aby plně odrážely atmosféru té doby.
Výjimečná kniha, která mě úplně pohltila.
Obrovský potlesk pro Henryka Sienkiewicze
Quo vadis je víra
Quo vadis je naděje
Quo vadis je láska
Quo vadis byl vrcholovým dílem Henryka Sienkiewicze, které mu přineslo mezinárodní slávu a za nějž získal v roce 1905 Nobelovu cenu za literaturu.
Kvalitni kniha. Hodne odpovida historicke realite. Nektere dobre myslenky. Nicmene se nemohu ubranit pocitu, ze kdyz jsem to cetl na stredni, nejakych 14 let zpatky, libilo se mi to vic. Ted mi prvni pulka knihy hrozne pomalu utikala, strasne zdlouhave vylevy.
Štítky knihy
křesťanství zfilmováno víra Řím mučednictví rané křesťanství pronásledování křesťanů Nero, římský císař historické romány klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1984 |  Píď země / ...neb mrtvi jsouce hanby nedojdeme |
| 1965 |  Tři novely |
| 1981 | Navždy jim bude devatenáct |
| 1963 | ...neb mrtvi jsouce hanby nedojdeme |
| 1978 |  Přátelé |
Ač ateista, chápu, že naděje, láska a odpuštění jsou mocné atributy lidství.