Quo vadis
Henryk Sienkiewicz
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/543732/bmid_quo-vadis.jpg
5
2801
2801
Příběh o lásce a o morálce z období vznikajícího křesťanství.
Literatura světová Historické romány
Vydáno:
2018
,
Bookmedia
Originální název:
Quo vadis: Powieść z czasów Nerona, 1896
Interpreti: Jaromír Meduna
více info...
Přidat komentář
Román plný naděje a krásných vznešených myšlenek. Když hodnotím tuto stránku, moc se mi čtení líbilo. Co se týče uvěřitelnosti a pravosti příběhu, tam už je znát silné idealizování a fandění křesťanům. Vše je na křesťany až moc zaměřené, jiná dobová náboženství a vlivy nejsou moc zmíněny a tak mi dílo nepřineslo ucelenou ani realistickou představu. Nejde mi nesrovnávat s Nepřáteli lidstva od Waltariho, kterému se naopak podařilo obsáhnout celou problematiku - i když bylo těžší číst knihu bez perfektních hrdinů, jako tomu bylo v Quo vadis.
Žít jako Petronius, taky nepochopím základní myšlenky křesťanství.
Sienkiewicz zachytil prakticky úplnou neslučitelnost římského státního polyteismu s novou monoteistickou sektou, a to na té základní úrovni. Pravda, je prokřesťanský, záměrně vynechává nepříjemné otázky o tom, co Ježíš (ne)říká o otroctví a naopak nešťastně zapomíná na jednu z nejdůležitějších tezí Pavla z Tarsu o naprosté rovnosti mezi všemi křesťany (Gal 3:28).
Jde o jeden z nejlepších románů, které si může člověk přečíst, pokud má i jen malý zájem o starý Řím, rané křesťanství, etiku a epes rádes lovestory, napínák jak kšandy.
Když uvážím, kdy byla kniha napsána, tak paradoxně disponuje ohromnou měrou současné čtivosti.
Konflikt totálního úpadku arogantní Římské "morálky" a jejího opovržlivého a necitlivého vztahu k lidem a otrokům s nastupujícím křesťanstvím, jehož myšlenky byly pro tehdejší společnost něco nesmírně nepochopitelného, zde vykřesávají velice poutavou a lákavou jiskru pro osudy neméně zdatně napsaných a vykreslených postav.
Romantická linka Lygie a Vinicia nejede podle klišovitého schématu, kličkování kolem psychopatického Nera a snaha vlichotit se mu a tím se vyhnout smrti - to jsou místa, která dovedou způsobit tuhnutí krve v žilách. Zejména Petronius, který je mistrem intrik a diplomacie a který nejlépe dovede díky svému řečnickému umění kroužit, je sice postavou kladnou, ale opět ne nudnou a předvídatelnou.
Na to, jak rozsáhlý je to román, jsem se u něj nenudil. Postav je tak akorát, člověk se ve všem vždy při čtení vyzná (případně napomůže slovník cizích pojmů na konci knihy) a neustále se zde něco děje. Nadto přidává uměleckou hodnotu i vytříbený a originální spisovatelský styl, prošpikovaný dobovými pojmy a slovíčky.
Jediné, co mi trochu kazilo požitek a plynulost četby, bylo občasné natahování některých pasáží a pořád dokola stejné omílání jednou řečených skutečností, někdy až na ploše pěti či deseti stran, což působilo jako hodně zbytečná brzda.
Jinak za mě skvělý zážitek, kdy klasická literatura pojednou opět nezklamala a připoutala mě k sobě silou mocnou.
,,Dobro je pouze tam, kde je místo pro rozum."
Seneca
Z mého pohledu to je velice kvalitní a nadčasová literatura - kniha. Přečetla jsem jí několikrát a pokaždé jsem v ní objevila něco nového, hodnotného...
Kniha není jen o zhýralosti občanů Říma, nebo o bezpráví, které se provozovalo na křesťanech... Ne, nejde zde pouze o příčiny a jejich důsledky... Jde o nás, o lidstvo jako takové.
Tento příběh, knihu beru jako ,,pomyslné okno," kterým lze nahlížet do nitra člověka. Do jeho snů, slabostí, bolestí, strachů, vášní, odhodlaní, či odevzdání... Do všech neřestí a ctností, které v sobě máme.
Náročná, ale krásná kniha. Tentokrát se přikládám k názoru, že film je lepší než kniha.
Jeden z mála příběhů, kde se mi více líbil film, ale přesto všechno platí, že ve filmu není ani zdaleka vše jako v knize. Mně se líbilo!
Také se s knihou setkávám podruhé, tentokrát v podobě audioknihy. Obdivuji mistrné zachycení atmosféry Říma v době prvních křesťanů, snahu zachytit přerod "pohanů" ve vyznavače Ježíše, pokus zachytit velké množství historických postav v dobových reáliích dokládající hlubokou znalost historie, smekám před autorem.
Náročná, ale krásná kniha. Jedna z mála, kterou čtu už poněkolikáté a vždy najdu něco, co jsem předtím neviděla...
Dnes, v den svátku Petra a Pavla, je dobrá příležitost vzpomenout nejznámějšího díla velkého polského spisovatele Henrika Sienkiewicze. Quo vadis je čistý a vznešený příběh, trochu černobílý, jak se na apokryfní text sluší a patří. Při čtení je lepší nepřemýšlet o excesech katolické církve v dalších staletích, ale pouze naslouchat vyprávění o lásce římského patricije a krásné křesťanky, a utrpení lidí, kteří za víru ve svého Boha dokázali položit život.
Překvapilo mě, jaká je to nudná četba. Kniha zobrazuje morálku křesťanů, bohužel v té nejsluníčkářštější podobě, z které občas drhnou zuby.
Období starověkého Říma mám moc rád a není divu, že mi Quo Vadis sedlo. Příběh je možná historicky nepřesný a pro křesťany až moc jednostranný, ale jde o ty myšlenky, které dílo a hlavně tedy křesťanství přináší. Dílo pracuje s tématikou křesťanství v jeho počátcích, kdy byl již Kristus po smrti a v římské říši se pomalu šířil okruh jeho následovníků volajících po nenásilí a boží milosti. Nero je k nim v postaven do přímého kontrastu, aby měli křesťané proti komu stát. Jsem ale rád, že jsme tu dostali více perspektiv a nesledovali jsme jenom jednu postavu, čímž jsme si o dané době mohli udělat širší obraz.
Zvláštní, že tato kniha se mi víc líbila, když jsem ji četla na základce. Byla jsem pohnutá a dojatá a větu Quo vadis domine jsem si čmárala do všech sešitů. Teď, s odstupem času, mi přijde trochu naivní a patetická, poplatná své době. Ale i tak dávám 4 * kvůli hezké vzpomínce.
Sienkiewicz umí psát a kniha se čte dobře, takže mu skoro i odpustím, že je to tak trochu černobílé, jakoby morálka bez křesťanství snad ani neexistovala. Kdysi jsem tu knihu doslova milovala, což jí v současnosti přidalo jednu hvězdu. :)
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Hned první stránky starořímského opusu vás přesunou o několik set let zpět v čase a několik set stran vpřed knihou. Skvěle vykreslené prostředí starověkého Říma totiž oplývá grécismy a latinismy v takové míře, že jsem měl pocit, že čtu odborné pojednání o lázních a kastovním systému otroků od Senecy. Začátkem čtení tedy počítejte s tím, že budete neustále listovat na konec knihy k poznámkám.
Hlavní motiv knihy je láska dvou mladých lidí; střet přichází kvůli rozdílné víře a okolním vlivům dekadentního Neronova Říma. Roztáčí se kola pletichaření a na pozadí se rozprostírá hlavní téma knihy – rozmach vlivu křesťanství a osudy křesťanů v srdci boty starého kontinentu během vlády narcistického Nerona. Poměrně jednoduchá zápletka má atmosféru seriálové Hry o trůny (knihy jsem nečetl), kdy zradit může i váš pes, i stěny mají uši a spory se vyhrávají přednostně politikou nebo dýkou. Jen tu chybí draci. A sex. A ledové zombie...
Středobodem díla se pro mě stala postava hedonistického milovníka umění Petronia, neustále balancujícího na ostří nože v podobě Neronových nálad, sledujícího především své zájmy a cíle, přesto se následně rozhodne milencům pomoci. Od začátku knihy jsem doufal, že nepodlehne vlivům nové víry a zůstane věrný svému přesvědčení. Spolu s jeho božskou Euniké si pro sebe ukradl i vyvrcholení celého románu, neb osud Lygie a Vinicia (zmíněná dvojice milenců) mi byl po pateticky heroickém finále v aréně ukradený.
Obecně mám k části knihy pojednávající o průběhu her nejvíce výhrad. Nebyl jsem schopen zbavit se pocitu, že je rušivá a jaksi nezapadá do konceptu zbytku narativu. Lépe to bohužel nejsem schopný konkretizovat. U počátku her jsem při četbě nervózně klepal nohou jako účastníci čekající na hrůzy pro ně nachystané; během pár kapitol jsem však otupěl stejně jako římský plebs v ochozech.
Věřící nejsem a fanatická víra (a vlastně víra obecně) mi vždycky přišla směšná, navíc se mi dlouho nestalo, abych v knize s některou postavou tolik sympatizoval jako s Petroniem... Kdo uměl žít, musí umět i zemřít. Drahý estéte, děkuji.
„Mé oči budou vždycky se kochat růžemi a i vůně fialek bude mi vždycky milejší než pach špinavého ‚bližního‘ ze Subury.“
Největší nedostatek tohoto románu vidím v jeho příliš veliké neobjektivnosti. Všichni křesťané jsou příliš bezchybní a drtivá většina římských pohanů jsou zhýralí, bezcitní a úplatní parchanti. Ještě se kriticky vyjádřím k duchovní složce knihy. Na to, že se jedná o křesťanský román, je nějaká božská přítomnost jen velmi nepatrná. Křesťanská filosofie je v příběhu zastoupená dostatečně, ale toho božského je na takovouto knihu jako šafránu. A druhá strana? Římští pohané? Ti mi připadali spíše jako ateisté. Jako zajímavé hodnotím setkání s postavou apoštola Petra, s tím jsem se ještě knižně nesetkal. Jen mě překvapilo, že nebylo zmíněno jeho ukřižování hlavou dolů. Na závěr ještě musím zmínit utrpení křesťanů, které za Neronova pronásledování muselo být velmi kruté a v příběhu je popsáno velmi dobře. A samotný závěr byl také velmi povedený.
Citace: "Pověz mi upřímně: jaký jsem se ti zdál, když jsem zpíval?"
"Byl jsi hoden podívané, tak jako podívaná byla hodna tebe," odpověděl Petronius.
Pak se otočil k požáru.
"Ale dívejme se ještě," řekl, "a rozlučme se se starým Římem."
Cítím se trochu trapně, že tohle slavné dílo čtu až teď. Díky milostné zápletce a tomu jak to autor pojal, se mi to zdá ideální pro mladé křesťany a hledající, kteří rádi přemýšlí nad křesťanstvím a jeho historií.
Na začátku jsem furt listoval na konec kvůli vysvětlivkám. Jako naučná literatura je to dobré, ale jako próza bída. Čtivost nic moc a děj není poutavý. Je to hlavně o kontrastu křesťanského učení a kultury starověkého Říma.
Tohle všechno se střetává v postavách, které o tom zároveň diskutují. Střet kultur je tak popsán na více rovinách. A na všech se ukazuje, že křesťanství přináší lepší morálku a modernější společenské hodnoty.
Sice se nabízelo dát proti sobě první křesťany a dekadentní smetánku, ale výsledek je hrozně laciný. Prostí Římané nebo třeba Židé už tehdy žili jinak. To si autor zjednodušil stejně jako nedůvěryhodné jednání postav.
Z křesťanského poselství je cítit značná sebejistota. To je asi tím, kdy to psal. V době kdy si křesťanský Západ podmanil skoro celý svět. V době imperialismu a kolonialismu. Ale Řím byl také impérium a jak skončil...
A jak dopadlo „dlouhé 19. století“ už víme. To Waltari po druhé světové válce už psal jinak. Dnes tam můžeme vidět analogii s úpadkem současného Západu. Navíc v mém případě po přečtení Podivné smrti Evropy! :D
Škoda, že celá první půlka je tak nudná. Vzdychání hlavního hrdiny byla otrava. A nejhorší byly dopisy mezi Viniciem a Petroniem. Snaha zachytit jejich myšlenkové pochody, které byly příliš dnešní, mně přišla nepovedená a marná.
Nevíme jak přemýšleli lidé ve středověku natož ve starověku. O tom je Ostrov včerejšího dne od Eca. Má podobně slabý děj, protože tam je to o myšlenkovém paradigma vzdělaného šlechtice ze 17. století.
Druhá polovina je o mnoho lepší. Jsou tam skvělé okamžiky, které mne skutečně dojaly. Je to mnohem napínavější a stupňuje se to. Některé kapitoly jsou velmi výrazné, ale ztrácí to jako celek.
To je asi způsobené tím, že to dva roky vycházelo v časopise. Škoda. Jako beletrie je to slabé a nevyvážené. Závěr se mi nelíbil a epilog mi přišel zbytečný.
Je to hlavně pro čtenáře, které zajímá historický úspěch křesťanství. Těm rozhodně doporučuju. Myšlenkově neuvěřitelně podnětné a poučné. 87,5% 4,5*
(Zajímavé souvislosti s křesťanstvím: Konec dějin od Fukuyamy a s antickou filozofií: Tao fyziky od Capry. Zajímavé komentáře: Rilian)
Štítky knihy
křesťanství zfilmováno víra Řím mučednictví rané křesťanství pronásledování křesťanů Nero, římský císař historické romány klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1990 |  Quo vadis |
| 1988 | Pouští a pralesem |
| 1986 | Ohněm a mečem |
| 1988 | Potopa |
| 1995 | Pan Wolodyjowski |
Quo vadis - knihu jsem si vybrala podle názvu, který mě lákal. Tento latinský výrok se pro mě stal velmi oblíbeným a ráda se nad ním zamýšlím. Zpět ke knize, která pojednává o vládě císaře Nera, raném rozvoji křesťanství, arbitrovi vkusu Petroniovi, ale i o lásce, naději, pronásledování, bezpráví a zhýralosti. Život v tehdejším Římě byl jasný, pokud byl člověk na vrcholu, žil si dobře, zejména oproti ostatním prostým lidem, kteří byli jen dav, se kterým se vhodně manipuluje. V mocenském boji tehdejších elit, který je plný intrik se ale jen těžko někdo udrží napořád, což pozná i Petronius. Křesťané jsou v této knize pravými mučedníky (pro Nera obětními beránky), kteří jsou zcela oddáni víře a pro své přesvědčení obětují vše. Knihu doporučuji k přečtení a zamyšlení.