Quo vadis
Henryk Sienkiewicz
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/543732/bmid_quo-vadis.jpg
5
2801
2801
Příběh o lásce a o morálce z období vznikajícího křesťanství.
Literatura světová Historické romány
Vydáno:
2018
,
Bookmedia
Originální název:
Quo vadis: Powieść z czasów Nerona, 1896
Interpreti: Jaromír Meduna
více info...
Přidat komentář
Do kulis Říma a skutečných událostí za vlády brutálního šílence a samozvaného umělce Nerona je vpleten fiktivní příběh tribuna Vinitia a krásné Lygie, Petronia, apoštola Petra, křesťanů a mnohých dalších. Ta milostná linka se mi tedy moc nelíbila, poněkud jako červená knihovna. Také tu absolutní změnu z bojovníka a požitkáře na pokorného křesťana jsem Vinitiovi moc nevěřila. Líbil se mi Petronius, arbitr eleganciare, sarkastický stoik a zároveň nejvěrnější přítel. Oceňuji barvitý a čtivý popis historických reálií - požáru Říma, pronásledování křesťanů, gladiátorské hry,...
Kniha je napsaná krásným jazykem a v audioverzi skvostně načtená Jaromírem Medunou. Doporučuji!
Skvělá kniha, chvilku trvalo, nez jsem si zvykla na ten jazyk, ale cca od pulky jsem se nemohla odtrhnout; navíc, po návštěvě Říma, to úzasně doplnilo vzpomínky
Úžasná kniha, doporučuji.
Krásná charakteristika postav i jejich psychologického vývoje
(SPOILER)
Asi nejlepší kniha, kterou bych mohl doporučit laikovi. Ač už velice stará, je čtivá. Idealizovanost, no podle mě se hodně zapomíná na postavu kněze Lina, nebo Chilóna. Je skutečně podivuhodné, jak lidé mohli tak odpouštět, nebo čekat na smrt, nebo jestli myslíte něco jiného, ale jak přesvědčivé muselo mít člověka, který na vlastní oči viděl Krista, je neuvěřitelné. Mnozí pak naráží na to, že se chovala katolická církev hlavně ve středověku taky jako prasata, ale přirovnávat ke starému Římu se to nedá. Navíc házet do koše ideál je blbost, dělali a možná i dělají lidé, ale pravda zůstává na věky. Idealizovaní jsou v Quo Vadis snad pouze lidé. Počkat, že jste si nikdo nic takového nemyslel? Aha. No nic.
Doufám také, že nikdo nepoužívá Quo Vadis jako historický zdroj. Věřím, že málokomu jde věřit tak jako Sienkiewiczovi, ale nedělejte to. Třeba přednášení je Troiky při požáru Říma je asi blbost.
Stereotyp, že bývali všichni Římané naprosté zvěrstva, tady vlastně není, i když si to je snadné myslet. Po chvilce zamyšlení mi došlo, že je tady přece Seneca, dokonce i Petronius, nebo Aulus. Tady je snadno chápatelné víc, než jinde, že to bylo nevědomostí, nedostatkem vychování v té době a přirozená moc už od mládí. A když jste sek těm zvěrstvům nepřipojili, byli jste zas o krůček blíž k tomu, aby vás Nero nechal zabít.
Opravdu úžasná kniha. To, že poněkud idealizuje křesťanství, které taky rozhodně není nijak dokonalé, jí ubírá na kvalitě pouze trochu. Pokud se od toho oprostíme, rozehrává se skutečně působivý příběh velké lásky, oběti a boje dobra proti zlu. Nejzajímavější postavou je určitě postava Petronia, který sice symbolizuje hédonistické smýšlení tehdejších Římanů, zároveň ovšem ctí hodnoty jako přátelství a čest. Historická přesnost sice určitě není 100%, i přesto se zde ale dozvíme mnoho z reálií tehdejšího Říma a kniha podává působivé svědectví o začátku křesťanství a jeho boji proti pohanským ideologiím tehdejší doby.
Na světě jsou dva druhy lidí. Ti co považuji Quo vadis za nejlepší knihu v historii světové literatury a ti, co ji doposud nečetli.
Skvělá kniha. Člověk si na ni tedy musí vyhradit určitý čas, já jsem ji četla měsíc, ale stojí za to. Viděla jsem v ní paralelu s dnešním světem. A zároveň jsem se dozvěděla spoustu informací o životě ve starověkém Římě i o životě prvních křesťanů. Ze začátku mě dost rušilo množství cizích slov, kdy jsem musela stále přetáčet strany dozadu do vysvětlivek, ale později se to zlepšilo, stejně tak jako děj, který se začal rozjíždět stále více. Mile mě v příběhu překvapila přítomnost sv. Petra a Pavla. Doporučuji všem, které zajímá tématika starověkého Říma a prvních křesťanů.
Sdělení, proč byla křesťanská filosofie ve své době tak přelomová, nemá chybu. Ale ta forma! Černobílí krutí a zpovykaní Římané, proti nim už zde na zemi „svatí", ve všem ušlechtilí a neochvějní křesťané. No a ty ženy tam, ve mně se úplně vařila moje ženská hrdost. :-D Střídavě pořád jen červenají a blednou, na jedinou samostatnou myšlenku se nezmůže žádná, zvládnou jen oddaně upírat zrak ke svému pánu a vládci. Ano, já vím, že to bylo napsáno v devatenáctém století, ale co je moc, to je moc. Ze schematicky pojatých postav vyčnívá snad jen Petronius, který k tomu dostal patřičný prostor. Je to sice hajzl, ale sympatický, a je znát, že ho tak pojímal i sám autor. Děj nabere spád až v poslední čtvrtině, no aspoň že tak. Jednu hvězdu za myšlenku a jednu za přehršel římských reálií a vysvětlivek k nim, člověk to pak hezky plasticky vidí před sebou. Ale dostat to tak do ruky Loukotková... No nic.
Může chvíli trvat, než si čtenář zvykne na styl, kterým je kniha napsaná. Pak ho ale příběh vtáhne a už nepustí. Je to jeden z nejlepších příběhů, který jsem četla.
Krása po stránce obsahové, vypravěčské i stylistické. Krásně a snad i věrně popsané prostředí Říma 1. století s jeho dědictvím i soudobým stavem, konflikt mezi starým upadajícím a novým teprve nastupujícím. Pokud by se mě jako katolíka někdo zeptal, zda mu můžu názorně a srozumitelně vysvětlit základy své víry, tak asi nic nezkouším a odkážu ho na tohle právem proslulé dílo. Tady jsou velké myšlenky podány prostou, ale přesto úchvatnou a hřejivou formou, plus ta nádhera jazyka. Na mnoha místech to překvapí, na ještě více místech oslní a v nesčetných pasážích to dojme, až přímo vezme za srdce. Pro mě skvost a srdcovka jak vyšitá, radost to číst každou jednu stránku, byť když jsem knihu poprvé otevřel, přistupoval jsem k ní skepticky. Pax vobiscum, amici mei.
Sienkiewiczův styl psaní a podání příběhu je strhující a Quo vadis právem náleží mezi největší světová literární díla. Scény pořádání honu na křesťany divokou zvěří vně amfiteátru i dnes dokáží svou syrovostí hnout žalůdkem a jen tak je z hlavy nevyženu.
Áno, na túto knihu treba dozrieť, objaviť a vyžiť sa v meste životom Ríma, eleganciou a krutosťou, podrobnými opismi nielen krajiny ale aj fungovanie ríše, mesta, množstvom ľudí, skrátka, je to veľdielo hodného oceneného spisovateľa. Krása!!!
Krásný, bohatý příběh, pečlivě vykreslené reálie doby, skutečné historické postavy. Bylo těžké nezadat si s diktaturou Nerona, muselo být vyčerpávající kličkovat, aby člověk ochránil sebe a své blízké. Počátky křesťanství těžké, brutalita vůči nim vzbuzovala lítost. Vědět tak tehdy, že za pár set let budou páchat totéž na jiných vyznáních.
Tak i já jsem dočetla Quo vadis...
Přemýšlím, jak správně popsat pocity doznívající po zavření knížky..
( nejvtíravější myšlenka je - škoda, že jsem nevěděla o těch mega vysvětlivkách na konci knihy, čteno totiž jako ekniha )
Začnu tím, že prvních cca 48 stran bylo hóódně těžkých - vyznat se v pojmech, titulech a zvyknout si na stylistiku této knihy. Jenže pak přišel zlom a bylo čím dál víc nemožné se od příběhu odtrhnout. Pořád jsem na hrdiny myslela, googlila info ( ze školy si na toto období moc nepamatuji ), na potkání o tom vyprávěla a nakonec jsem touto knihou tak okouzlena, že půjde do oblíbených.
Quo vadis je ve všem jaksi megalomanské a jdoucí do extrému.. Ohromná láska, ohromný fanatismus, nechutný Nero a prohnilý Řím.... vlastně se dá říci, že jde o odvěký boj dobra proti zlu..
V knize jsou skvostné dialogy plné hlubokých filozofických myšlenek ( Petronius.. ), skvěle vykreslené přerody postav ( Vinicius, Chilón...), a také brutální krutost..
hodně slz ukáplo...
Mohla bych pokračovat dál a dál, utnu to tím, že se jedná o knihu, která by žádnému čtenáři neměla v seznamu přečtených chybět. Paní profesorka T. by ze mě měla opravdu radost.
Spoiler
Odložím si tu pár citací :
- " jestliže vyznávám Krista, nemohu být nešťastna " ( Lygie )
- " Měděnobradý! Kam vezeš svou ohnivou bradu? Bojíš se, aby od ní nechytil Řím? " A ti, kdož tak volali, netušili, že v jejich žertu je skryto strašné proroctví.
- .... nikomu nenapadlo, že v této minutě se na sebe dívají dva vládcové světa, z nichž jeden brzy pomine jako krvavý sen, avšak druhý, onen stařec v prostinké lacerně, zmocní se na dlouhé věky světa i města.
- " Město je celé jako v ohni, " řekla. A opravdu. Slunce dnes zapadalo nějak podivně.
- " Kostky jsou vrženy. Uvidíme, nakolik v té opici zvítězí strach o vlastní kůži nad touhou po slávě. "
- " Křesťany lvům! "
- " Jestliže už našel přirovnání s Brutem, pak není záchrany. "
- " Ave, caesar imperator! Morituri te salutant! "
- " Mýlíte se. Oni se brání. Trpělivostí. Můžete snad o nich říci, že umírají stejně jako sprostí zločinci? Ne! Oni umírají tak, jako by zločinci byli ti, kdož je k smrti odsuzují, to znamená my a všechen římský lid. "
- " Což mohlo být tolik viníků, anebo jak mohly zapálit Řím děti, které umějí sotva chodit? " A úžas se pozvolna měnil v zneklidnění.
- ... a mráz přeběhl po zádech dokonce i opilým divákům, když viděli dětské hlavy a nevinné tvářičky zkroucené bolestí...
- " Lide římský! Na svou smrt přísahám, že zde hynou nevinní....."
- " Pokoj mučedníkům! " V amfiteátru panovalo hluboké ticho.
- ".... Buď zdráv, ale nezpívej, vraždi, ale nepiš verše, otravuj, ale netanči, zapaluj, ale nehraj na loutnu, to ti přeje a tuto poslední přátelskou radu ti posílá Arbiter elegantiae."
- ..... s nimi hyne to jediné, co ještě zůstalo jejich světu...
- A tak skončil Nero. Stejně jako končívá vichřice, bouře, požár, válka nebo mor. Ale Petrova bazilika vládne dosud z vatikánských výšin městu i světu. A u někdejší Capenské brány stojí dnes malá kaplička a na ní je už poněkud setřelý nápis : QUO VADIS, DOMINE?
Knihu jsem dostala od naší bábinky na památku. Bylo to krásné velmi staré vydání. Četla jsem ji pouze jednou a ten příběh je prostě nezapomenutelný. Toto vzácné vydání jsem bohužel zapůjčila, ale už mi je nevrátili.
Knihu jsem četla poprvé ve 14 letech a čerpala z ní mnoho následujících let - zejména mi ukázala úctu a obdiv k hodnotám, které stály aktérům knihy za to položit za ně život, v protikladu k postavám jako byl třeba Nero... Petronius Arbiter mi od těch dob stále někde v hlavě připomíná, že zastává-li člověk nějaké hodnoty a věří v ně, není potřeba stát na stupních vítězů, a přesto se morálním vítězem stane. Letos je mi 49 - a knihu si opět kupuji domů a po těch dlouhých letech si ji opět přečtu, protože je to pro mne - i s odstupem tolika let - jedna z TOP knih mého života... Letos ji nabídnu dceři...
Štítky knihy
křesťanství zfilmováno víra Řím mučednictví rané křesťanství pronásledování křesťanů Nero, římský císař historické romány klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1990 |  Quo vadis |
| 1988 | Pouští a pralesem |
| 1986 | Ohněm a mečem |
| 1988 | Potopa |
| 1995 | Pan Wolodyjowski |
Ani po 200 stránkách jsem k této knize nepřilnul. Asi jsem neměl tu správnou výdrž. Za celou dobu čtení se vlastně nic nedělo. Asi sem skončil příliš brzo. A to čtení o křesťanech mi nevadí.