Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/369655/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-Vls-369655.png
4
1484
1484
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 1.vydání... celý text
Přidat komentář
Rozhovory jsou dobře vedené, někdy mi připadají cílené. Příběhy žen nejsou tak hektické. Ta druhá ani nežije samotářsky, je v kontaktu s lidmi, rodinou, žije kulturně, cestuje. Spíše jen bydlí na samotě. Příběhy mužů jsou v podstatě stejné, alkoholici, feťáci, to některé dovedlo do psychiatrických léčeben i opakovaně. Divoké mládí devadesátých let a jeho cena. Tomu disentu až tak nevěřím. Vlastně v samotě dál prožívají alkoholové a drogové halucinace, které se stále vrací.Snaží se utéct sami před sebou. S posledním jsem často jezdila ve stejném autobusu, když jezdil na víkendy na Rokytu a vracel se přímým autobusem do Prahy. Jezdila jsem na běžky a on byl známá postava. Tyto lidi nemohu obdivovat, na rozdíl od autorů většiny komentářů. Za práci na rozhovorech tři hvězdy.
Nadchlo mě to. Příběhy lidí, kteří nepotřebují žít zařazení do systému, mnohdy ani nemohou. Člověk si uvědomí nesvobodu dnešní civilizace, ale taky vlastní závislost na ní. Velmi zajímavá kniha.
Zajímavá kniha, hlavně pro lidi cca dd 40 let dál. Myslím, že příběhy budou bližší čtenářům, kteří pamatují socialismus apod. Pro lidi kolem 20-30 let bude zajímavější jiná sestava, která by patřila zase do jejich generace. To se ale bude muset ještě pár let počkat. :)
....zvláštní dát téhle knize pět hvězd....takové knihy nečtu, nebaví mě, nevyhledávám je...
četla manželka, jak položila - nakukoval jsem já, tak dlouho jsem nakukoval, až jsem zjistil, že to mám přečtené ....co mi kniha dala? nic a proto dávám těch pět hvězd.......dobrá kniha nemusí přece nic dát
Úžasná kniha, autorem kvalitně a poctivě odvedená práce. Obdivuji, jak si dokázal získat důvěru samotářů, oceňuji, jak k nim dokázal přistupovat s respektem, bez hodnocení a podsouvání vlastních pohledů... Samotní hrdinové mě překvapili. Čekala jsem lidi, kteří odcházejí do samoty uprostřed přírody proto, že jsou moudří a vyrovnaní, ale opak byl ve většině případů pravdou. Často právě až v přírodě našli (nebo pomalu nacházejí) sami sebe. Některé příběhy byly inspirativní, jiné spíše odstrašující, ale ve všech případech jde o velkou odvahu žít jinak, než je v dnešní době běžné. A važme si toho, že jsou stále ještě místa, kde to jde.
Od knížky jsem čekal něco trochu jiného. Občas mám rád samotu (hlavně takovou polosamotu se svou manželkou), ale lidi ve svém životě potřebuji, tak mne zajímalo, jaké je to být opravdový samotář.
S několika myšlenkami jsem se ztotožnil, jiné mi ale přišly hodně zvláštní. Rozhovory s ženami byly fajn, ale ti chlapi… Takže šumavští samotáři jsou jen duševně nemocní, alkoholici, feťáci (někteří vyléčení) a jeden starý erotoman…? A všichni bývalí disidenti a zakladatelé O.F..?! Snad se autor prostě jen zaměřil na tuto skupinu lidí, mne to ale příliš nezaujalo.
Jinak rozhovory se čtou dobře a grafická úprava je výborná.
Zajímavá sonda do hlubin samotářovy duše. Jedná se o soubor lidí, kteří se více či méně dobrovolně rohlodli žít mimo konvenční systém, jehož jsou větší (někdo si třeba přivydělává, platí pojištění...) či menší součástí.
Je zajímavé, že společným jmenovatelem těchto jedinců je sklon k určité mystice, esoterismu a náboženství. Člověk se v samotě zjevně více uchyluje do vnitřního světa a prost televizí a internetů nechává pracovat fantazii.
Zajímavá kniha o lidech, kteří nežijí jako většina populace. Rozhodně doporučuji k přečtení, ač s některými hrdiny jsem měla trošku problém.
Jsem rozhodně ráda, že jsem si knihu přečetla. Je čtivá, je zajímavá, forma rozhovorů je asi to nejlepší, jak jednotlivé příběhy podat čtenáři. Jen jsem možná čekala něco trochu jiného. Snad více přiblížení praktické stránky života těch lidí, místo rozpitvávání jejich myšlenkových pochodů plných mystiky, ezoteriky a všelijakých bludů. V podstatě všichni (mimo těch dvou žen, které se zdají být nohama pevně na zemi) jsou spojeni vazbou na disent, psaním básní, alkoholovou či drogovou minulostí, pobyty v psychiatrických léčebnách. Nakonec si našli svoji cestu, jsou nezávislí, nikomu nepřekáží, neparazitují na společnosti, ale nejsem si jistá, zda si zaslouží obdiv.
Zajímavý náhled do života, myšlenek, minulosti i různých zážitků lidi žijících na samotách Šumavy. Některé příběhy byly dost zběsilé a podivínské, jiné vedly k zamyšlení nad oddělenosti civilizovaného člověka od přírody.
Velice inspirativní kniha. Ale nutně docházím k jedinému závěru - jsou to fakt blázni. :)
Kniha mě nezklamala, příběhy samotářů čtu postupně. Více mi sedělo provedení prvního vydání v černobílém a na běžném papíře.
Tato knížka mě zaujala na první pohled. Zajímavé vyprávění formou rozhovorů o šumavských podivínech. Je hodně zvláštní jak někteří lidé žijí. V knížce jsou nádherné fotografie které dělají knížku ještě krásnější.
Hodně málo čtu non-fiction a rozhovory už vůbec ne, ale když jsem všude narážela na samou chválu, musela jsem to zkusit. Hned první rozhovor s Romanem Szpukou mě hodně zasáhl, bylo to smutné, krásné, hodně pronesených vět jsem si podtrhávala, abych se k nim mohla vracet. Nutilo to člověka přemýšlet hlavně o lidské duši. Pak ve mě velký dojem zanechali bratři Klišíkovi, to bylo hodně poutavé čtení. Akorát, že ty dva nejlepší lidské příběhy jsem dostala hned v první třetině knihy a pak už to takové není. Každý ten příběh ale ukazuje sílu žít, najít si to svoje místo ve světě oproti tomu, co se od člověka očekává, sílu rvát se s osudem, spoustu naděje a někdy i možná nějaké šílenství. Jako celek hodnotím přínos knihy kladně a určitě ji všem doporučuji.
Nádnerná citlivá kniha plná životních mouder a vědění - nebo také nevědění. Obohatila mě a jsem ráda, že je u nás doma v knihovně.
Byla jsem příliš natěšená a to se nevyplatilo. Kniha je moc dobrá, ale nějak jsem čekala víc. Myslela jsem, že půjde ještě více o poustevníky a úplné samotáře a tak mě u většiny překvapilo poměrně velké spojení se světem. Ani myšlenkové pochody a následné vlastní zamyšlení a vjemy pro mě nebyly nijak nové a převratné... asi je to způsobeno sociální bublinou ve které se pohybuji, nebo literaturou co už mám přečtenou... nejzajímavější pro mě tedy nakonec bylo vyprávění jednotivých osudů ve spojitosti s naším "krásným dvacátým stoletím"....
Od knihy jsem čekala vyprávění o lidech, kteří žijí nezávisle na okolí, forma dialogu mi nevyhovovala, některé příběhy byly nedokončené. Nakonec jsem četla dál a přišla tomu stylu na chuť. Velmi zajímavé čtení o zajímavých a někdy i podivných lidech stojí určitě za přečtení.