Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 1.vydání... celý text
Přidat komentář
Útěk od civilizace, Ne každý by to dokázal, ne každý by to vydržel,
Autor velice citlivě zpovídá šumavské poustevníky.
Kniha mě uchvátila, inspirovala o hlubším vhledu o sobě samé a dovedla k otázkce, zda skutečně žiju svobodně nebo mě víceméně ("domestikovaly" společenské normy. Velmi, velmi zajímavé čtení, děkuji :)
Cosi tklivého a čistého je v té knize. Setkáváme se s lidmi, kteří své problémy mají, často velké, ale také je řeší. A řešením je samota, oproštění se od civilizace, chudoba.
Často cítím, že s naší civilizací je mnoho věcí špatně, ale pro komplexnost věci je téměř nemožné takový názor vtělit do slov. Tato kniha o těchto problémech mluví tou nejkrásnější formou. Nabízí alternativní pohled. Mnohdy jsem se přistihl, že s tím a tím názorem souhlasím, a uvědomil jsem si, že v naší společnosti by to nebyl názor populární. Po přečtení mě přepadla touha ne-li se odstěhovat do lesa, pak alespoň žít skromněji.
Knížku jsem četla před dvěma lety a v budoucnu se k ní chci znovu určitě vrátit, jelikož je plná důležitých a inspirativních životních úvah. Doporučuji číst jednotlivé rozhovory s pauzami pro zamyšlení. Čtenáři se může lehce stát, že mu příběhy lidí budou splývat.
Od knihy jsem očekávala něco úplně jiného. Představovala jsem si, že jsou všichni kompletně odříznutí, zcela sami, vypadají divně. Někteří z nich jsou vlastně jen hodně na samotě. Protože jsem poslouchala audioknihu, vždy jsem si nejdřív poslechla příběh a pak se podívala, jak dotyčný vypadá. To bylo překvapení. Hodnotila bych dějově 4, ale půl hvězdy navíc za literární přínos a půl hvězdy za vynikající audioknižní zpracování (pozor, v audioknize chybí dvě povídky).
Do knihy jsem vstupovala se směsicí všelijakých předsudků, asi nejvíce jsem očekávala, že v ní najdu rozhovory s lidmi, kteří natolik vyhořeli v běžném životě, že se pro ně samota nakonec stala jediným východiskem. Tuto domněnku mi paradoxně naplnil hned první rozhovor, ostatní už mnohem méně. Se zájmem jsem sledovala, jak má každý ze samotářů pro svůj životní styl zcela jiné důvody, některé mi byly sympatické více a jiné méně. Zařazení určitých osob mě až překvapilo tím, jak moc se vlastně jejich životy podobají tomu, co sama znám. Kniha u čtenáře jistě vyvolá potřebu zamyslet se a nahlížet perspektivy jednotlivých respondentů, umocnit atmosféru a prožitek pak velmi napomáhají fotografie Jana Šibíka. Každý z dotazovaných na mě zapůsobil zcela jinak, doporučovala bych si publikaci dávkovat a jednotlivé myšlenky nechat působit. Sympatie a pochopení pro pestrou osmici samotářů se u čtenářů bude určitě různit, všichni se ale myslím shodneme, že je Raději zešílet v divočině zajímavý literární počin, jenž nenechá nikoho zcela lhostejným.
"Samota otevírá naše nitro a vede k sebepoznání."
Každý z příběhů šumavských samotářů je jiný, každého vedl k životu v ústraní jiný důvod, ale přesto ty hlavní jmenovatele jsou společné - útěk od bláznivé civilizace, souznění s přírodou a většinou hledání sebe sama a také ideální životní cesty.
Některé z příběhů mi byly sympatické více, jiné méně. Sympatizovala jsem s Martinou a Dášou, ne proto, že jsou to ženy a ty to mají na samotě o poznání těžší, ale proto, že mi připadlo, že to mají srovnané, že tak bezhlavě neutíkají před problémy, jako někteří z mužů. Moc se mi líbil i příběh Františka a Ondřeje a jejich slovensko-rumunské rodinné historie.
No každopádně klobouk dolů před jejich odvahou.
Knihu můžu ráda doporučit nejen pro její netradiční téma, ale i pro její krásné zpracování.
Velmi zajímavé nahlédnutí do života lidí, které nevidíme, protože oni nechtějí být viděni. Stejně jako autora mě překvapila pestrost osobností samotářů - čekala jsem povídání s osmi lidmi, co si žijí ve své chýši a jsou prakticky soběstační, ale spletla jsem se a vlastně jsem se spletla ráda :) I samotářství v horách má spoustu podob.
Ke knize samotné bych našla pár výtek - něčeho ubrat a jinde přidat, dlouhé rozhovory jinak uspořádat, aby se tolik neskákalo v čase...ale ve finále je to vlastně jedno. Je to zajímavý a nevšední literární počin, který rozhodně stojí za pozornost a mnohým rozšíří obzory o tom, jak se dá dnes žít, když člověk chce.
Je to zajímavé co lidi vede do pro většinu neutěšených podmínek. Líbilo se mi jak rozhovory od sebe lišili a jak se stupňovali. Zajímavé
Líbila se mi upřímnost s jakou byly rozhovory vedeny. Ne vždy mě ale odpovědi respondentů zajímaly, někdy by více bylo méně. Ale i tak rozhodně doporučuji alespoň k prolistování.
Ozdravná a osvěžující kniha.
Aleš Palán potvrzuje, že je velmi citlivý, zkušený a zručný tazatel a foto Jana Šibíka s příběhy naprosto ladí.
Příběhy "samotářů" chápu jako výpovědi lidí, kteří svým způsobem života, co nejhlouběji v přírodě a co nejvíce se sebou, chtějí neztratit nebo nalézt svou vlastní podstatu a jejich upřímné a důsledné úsilí a cesty musí nějak oslovit a dotknout se každého, kdo ještě zcela neztratil základní přirozený cit a instinkt a potřebu poctivě naložit se svým životem.
To je nádhera...ač rozhovory v časopisech většinou přeskakuji a jinde nevyhledávám, tahle kniha je fantastická. Naprosto mě to dostalo...možná proto, že si svou samotou zrovna procházím a že se kniha ke mě dostala zrovna teď, protože každá knížka chce svůj čas a náhody v životě neexistují, jak nezávisle na sobě potvrdili dva poustevníci :)
To musela být krásná práce sbírat tenhle materiál! A klobouk dolů před autorem, že se mu povedlo šumavské vlky takhle "rozmluvit". Užívala jsem si to moc a trochu se tam někde i viděla :).
Zatimco do knihy jsem se nemohl začíst, nedavno vydanou audioknihu jsem přeposlouchal za dva večery a velmi doporučuji.. Samotáři jsou namluveni naprosto parádně....
Velmi zajímavá kniha povídání s lidmi, kteří žijí jinak než většina z nás. Jejich vztah k Šumavě je mi moc blízký. V povídání mě zaujalo jejich pojetí samoty, ticha, tmy, pohyb po horách, vnímání konvenční společnosti. Někteří se potýkají s psychickými obtížemi, jiní prostě žijí životem, který je dělá šťastnými. Forma rozhovoru mi není tak blízká, ale i tak jsem přečetla knihu za dva dny. Hodně mě navnadil autorův úvod a popis toho, jak kniha vznikala, jak navazoval kontakty se "samotáři".
Před autorem smekám. Za nápad, obrovskou trpělivost s respondenty a určitě jeho velkou empatií. Protože já, ač jsem knížku vyčekala na pořadník a moc se na ni těšila, jsem mimo pochopitelný postoj obou žen, s nervy knížku odkládala...a zase se k ní hnána zvědavostí vracela. Ale těch iluminátů a psychických chorob na mě bylo moc. Tedy těch vyfetovaných a vychlastaných. Vést rozhovor a tvářit se, že je to v pohodě, to bych nedala. Nicméně přemýšlet o lidech, kteří to tak mají, bylo něco nového, určitě kniha stojí za přečtení a hodnotím ji velice vysoko. Jen by mě zajímalo, zda většině z nich hrabe proto, že utekli do samoty a nebo v nich jsou, že jim hrabalo.