Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/369655/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-Vls-369655.png
4
1484
1484
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 1.vydání... celý text
Přidat komentář
Skvělá kniha, která nutí k zamyšlení. Rozhovory jsou vedeny mile, nenuceně. Až mi občas přišlo, že nebylo řečeno vše a sama bych některé otázky prohloubila. Zaujal mě duchovní rozměr knihy a pohled jednotlivých aktérů na přírodu a životní koloběh.
Kniha je to skvělá, pomohla mi pochopit jednání a postoje lidí, kteří jsou v něčem prostě někde jinde.
Na rozdíl od některých kritiků této knihy si nemyslím, že samotáři žijí "špatně." Kvůli životním okolnostem a charakteru někdy ani jinak žít nemohou. Jsou prostě z různých důvodů v alternativním světě, ve kterém se cítí většinou lépe a bezpečněji než v civilizaci, mají své teritorium uprostřed tiché přírody a žijí si v klidu tam, jak mohou a jak chtějí. Tak, jak by ve městě nemohli. Někdo vidí životní úkol v soužití a pomoci zvířatům, například paní Kyselová o ně zodpovědně pečuje (někteří farmáři by se od ní mohli učit zodpovědnosti), někdo je jen pozorovatelem přírody a zvířat. Každý má úplně jinou osobnost i důvody, proč se rozhodli nebo byli okolnostmi donuceni žít jinak než většinová společnost.
Dobře volené otázky i různé osobnosti s různým zázemím, nás provádí jiným světem, mnohdy plných hlubokých i méně příjemných zážitků. To vše převážně s opravdovosti, většinou i upřímností a bez přetvářky.
Je to obdivuhodné, i přes svoje nedostatky, nemoci nebo slabosti mají tito lidé v sobě sílu, jak jít i přes nepřízeň osudu dál, soběstačně si shánět obživu, nocleh, spokojit se s málem. Někteří ještě dokáží děkovat za nejprostší věci, třeba za východ slunce nebo šálek kafe na konci těžkého, pracovního dne.
Díky za ten nápad vydat rozhovory s osobnostmi, které nezapadají do klasických šablon. Kniha si svojí popularitu i vysoké hodnocení rozhodně zaslouží.
Moudrá kniha, díky které jsem se hodně dozvěděla a mnohé se mi otevřelo, dalo by se z ní hodně citovat. Ano, občas je trochu smutná, ale takový život prostě někdy je.
Zajímavé, nevěděla jsem, že jde i v české republice žít jako poustevník či samotář v přírodě.
Velmi jemně vedené rozhovory. Pobyt o samotě člověka donutí utřídit si myšlenky a ponechat v hlavě jen to opravdu důležité. A autor tohle dovedl vypátrat a zapsat. Samozřejmě ne s každým aktérem a jeho názory mohu souhlasit, přesto pro mě byly podnětné. K tomu úžasné fotografie, takže jasný závěr - jedna z hodně povedených knih.
Konečně jsem se zase mohla v knihovně probírat jen tak, bez určitého záměru, knihami v regálu. Namátkou jsem sáhla po objemnějším svazku a hned bylo rozhodnuto. Nadpis červenou barvou, to se hodí, jméno autora známé a fotky pana Šibíka obdivuji. Vynikající vyprávění o samotářích, kteří si z různých důvodů zvolili život v zákoutích šumavské přírody daleko od civilizace a byli ochotni se s autorem podělit o své životní postoje, zkušenosti i své myšlenkové pochody. Citlivě, bez jakýchkoliv odsudků, vedl autor rozhovory s mystiky, snílky a různými, jak by řekl stařík z Krkonoš "muderlanty", o životě v osamění a jeho smyslu. Jako nejpragmatičtější mi připadaly obě ženy . Překrásné fotky mají k jednotlivým příběhům svou výpovědní hodnotu a tvoří perfektní doplněk.Moc se mi líbil rozhovor s bratry Klišíkovými, musím ocitovat aspoň jednu myšlenku jednoho z bratrů:"Jsem natolik frajer, že vím, že nepřítel je vždycky v nás. Nikdy neříkej, že nějací oni za všechno můžou, že svět je špatnej. To by byla zásadní chyba. Já sám jsem sobě nepřítelem, stejně jako jsem sám sobě bohem".
Výborná kniha - vlastně taková dokumentární - navíc včetně krásných fotek - o lidech, kteří se z různých důvodů rozhodli žít jako samotáři na Šumavě. Kniha je napsaná formou rozhovorů s každým z nich. Kniha se mi moc líbila, doporučuji.
Dělám přesně to, co jsem nechtěla. Píši komentář až celou věčnost po dočtení. Raději zešílet v divočině je ale naštěstí titul natolik unikátní, zvláštní a s takovou schopností zpochybňovat vaši zónu komfortu, že si jej budete pamatovat ještě dlouho. Možná si jednotlivé příběhy, jejich bizarnosti, smutky a štěstí, přepsané a vedené s empatií a otevřenou myslí, nevybavíte hned z vody, ale stačí jediná fotografie a vzpomene si na vše. Což je další skvělá věc na tomto titulu. Ony skvělé fotografie. Samy o sobě by byly krásné, focené s citem pro danou osobu, její charakter a prostředí, v němž žije, ale až jejich kombinace s příběhy je nepřekonatelná!
A pokud jde o aktéry samy, to by bylo nadlouho. Souhlasím s jedním komentářem níže. I já jsem vnímala, že zatímco ženy v této knize svůj jedinečný životní styl zvolily vědomě a plánovaně a užívají si ho, muži se k němu raději utekli z neschopnosti postavit se problémům čelem a najít lepší řešení. Těžko říct, zdali je to náhoda, úmysl autora nebo tomu tak skutečně ve většině případech bývá. A kdo mě zaujal nejvíc? Samozřejmě Klišíkovi pro tu jejich nezdolnou tvrdohlavost a svébytnost, pábitel Ruda, kterému se sice nedal věřit ani nos mezi očima, ale pěkně se četl, a Dáša a ten její bohorovný klid a smířenost s vlastním životem a osobou.
Kniha je velmi lidská. Pomůže nám koukat na druhé jinak, než přes šablony, klišé a škatulky. Chtě nechtě si čtenář uvědomí, že každý jsme ňáký a že Země je dost veliká pro všechny. Velmi mne překvapilo, kolik moudrosti se u takových "individuí" našlo. Jasně bláboly se najdou také, ale důležité, že ten kdo hledá v lidech to lepší, může na těchto lidech najít spoustu dobrého a může je mít rád i když jsou z jiného těsta.
Tak po delší době hodnotím knihu plným počtem hvězdiček a píši hodnocení. Kniha je skvělá, pan Palán úžasně a s citem vede rozhovory, fotografie také krásné, vystihující plně život samotářů. Perfektně a zcela otevřeně sepsaný vhled do života lidí na samotě, do jejich prožívání, pocitů, jejich životní filozofie. Kniha vás donutí přemýšlet nad životem všech lidí, ať už žijících na samotě či ve společenství a vůbec nad smyslem života. Opravdu doporučuji a osobně se těším na další dva navazující díly, které už mám rezervované v knihovně.
Čekala jsem, že když knihu budu číst v karanténe, že mě přepadne neodolatelná touha vyrazit do lesů, spát pod širákem, dívat se na hvezdy nebo se odstěhovat z města a musím říct, že v tomhle směru to se mnou nehlo ani o pid. Ani na výlet na Šumavu se mi po tom nechce. Kniha převážně o bývalich alkoholicich a fetacich a jejich více či méně uveritelnych životních příbězích mě prostě v tomhle směru nezdolala. Zajímavé to bylo, ne že ne. Jen jsem se těšila, že se budu víc těšit na les :) Kdo neviděl, doporučuju ještě shlédnout film Stále spolu o rodině Mlcochovych, která žije v podstatě totožný způsobem života. Ztratíte veškerý iluze o romantice a zbydou vám jen psychicky nemocný lidi.
Zajímavý pohled na to, jak dovedou žít lidé, kteří hledají samotu , nepotřebují materiálno a vlastně ani lidi.
Autor se docela dobře ptá, ale čekal jsem, že se bude ptát moudrých bláznů a ne bláznů bláznivých. Takhle z toho vyšlo obludárium.
Skvělý, jen je chvílema potřeba brát to jako bizarní výlet mimo sociální bublinu. Z negativních recenzí mi trochu připadalo, že lidé v knížce čekali rozhovory se vzdělanými mysliteli, kteří odešli žít na samotu kvůli nějakým vznešeným vyšším cílům. Tak to pak chápu, že se dostavuje zklamání. I já teda trpěla při zmínkách o ezoterických a konspiračních záležitostech, ale nějak se mi povedlo se od toho odprostit a brát to spíš, jak píšu, jako výlet mimo sociální bublinu. Namátkou se zde totiž potkáte se zmínkami o manipulaci s počasím, čipování lidí, urinoterapii pro psa, minulých životech, lapačích negativních sil, aurách a nebo třeba o magickém meči a koruně. Co na to říct.
Né že by mi po dočtení v hlavě celý den zněli Korpiklaani (With Trees).
,,Nepotřebuju si nic přát, jen to prostě nezkurvit."
Audio-knihu jsem koupil náhodou. Již nějakou dobu mě byla nabízená reklamou a tak neodolal a poslechl si prvních pár minut. Začátek, kdy autor vypráví proč a jak kniha vznikla je spíše odrazující a doporučoval bych následující texty, než úvod jako vzor knihy :-) Jakmile jsem se zaposlouchat do vyprávění prví povídky, hned jsem se rozhodl knihu koupit.
Kniha, pokud budete číst mezi řádky, je duchovní knihou. Je plná bezpidmínečné Lásky a důkaz Boží přítomnosti. Nebojte se, není to Bible :-) je to vyprávění lidi, které někteří z nás odsoudili na pokraj žití. Tito lidé nemají byt a zahrátku, protože by je to tížilo a bylo jako břemeno u nohy. Oni mají víc, než kdokoliv z nás, oni mají volnost, žijí Láskou a přítomností. Život jim ukázal co je bezpodmínečná Láska, co být šťastný. To jenom my si myslíme, že jsme šťastní, ale není to pravda. Abychom byli šťastní, dřeme a pak jedeme na dovolenou,kde musíme odpočívat, oni nemusí dělat nic ajsou šťastní. A myslíte si, že jsou tito lidé hloupý a nevzdělání? Opak je pravdou, jsou inteligentní a s "papírem" že škol. Ale navíc, jsou moudří.
Děkuji za tuto knihu, děkuji, udělala mě radost a ještě více utvrdila v Lásku.
Děkuji Tonda :-)
Opět zajímavé čtení o zajímavých lidech a lákavých místech (hned bych na Šumavu vyrazil - a určitě brzy vyrazím).
Nejprve jsem četl Jako v nebi..... a musím říct, že "dvojka" se mi líbila víc. Ale je možné, že jsem knihy četl relativně rychle za sebou a u této mi trošku chybělo to prvotní kouzlo.
Každopádně mě obě knihy zasáhly, ovlivnily a v hlavě stopu zanechaly!
Dielko hodné pozornosti a zamyslenia. Čím viac ste ezo, tým viac vám kniha dá.
"V dětství má každý člověk samádhi, mnohdy si ho ani nevšimneš.. Kdybys měl vedle sebe mistra, tak to poznáš, zůstaneš u toho a staneš se svatým. s142 Někdy si zalezu do křoví a bavím se tím, že mně tečou slzy dojetí, protože život je krásnej. s160 ..ta radost, to štěstí, které jsi před chvilkou zažíval, bylo skutečné, opravdové. Tak je to v náboženství, ono nemusí být úplně pravdivé, ale ten prožitek je pravdivej vždycky. s166
Člověk nezjistí víc, než co může. Existuje strážce prahu.. Sleduješ tok myšlenek a najednou je tam tma a ty poznáš, že nemáš jít dál." s269
"Jsou věci, které nemáme ani určovat ani pojmenovávat. Dát tomu řád prostě nejde. To pak všechno zmizí. Celá síla by byla pryč." Mirek Sedláček s347
A ty sociální bubliny, jak někdo píše. Mně kniha pomohla, abych se od Camphillu konečně dostal k antroposofii a byl jsem překvapen, že ten pojem je i na wikipedii, baště racionality, skoro v 80ti článcích. (Waldorfské školy však antroposofii neučí). Někomu se bude zdát, že jsem ulétl od samotářů jinam, tak promiňte, píšu jen o tom, co ve mně kniha vyvolala.
Já tyhle knihy obvykle nečtu, ale nalákalo mě vysoké hodnocení a téma - tedy proč se někteří lidé rozhodnou žít bez lidí v přírodě, konkrétně na Šumavě. A rozhodně nelituji. Rozhovory jsou přirozené, nenucené a dotýkají se zajímavých témat. Tedy nejen odchodu do samoty, ale je to jakási sonda do duše těchto lidí. Jaký byl jejich život, proč se tak rozhodli, jaké zastávají názory, jestli jsou věřící... vážně mě to chytlo. Někteří teda byli celkem cvoci, když to napíšu lehce pejorativně, ale jiné slovo se v tomto případě hledá těžko. Já raději nazývám věci pravými jmény. Na druhou stranu, když nikomu neubližují, tak co na tom? Každý máme nějakou tu svoji výstřednost, no ne? Zajímavé taky bylo, jak byli všichni respondenti inteligentní. To se pozná už z jejich odpovědí. A to je možná i jeden z důvodů, proč se jejich cesty ubíraly tímto směrem.
Každopádně doporučuji všemi deseti. O této knize budu ještě dlouho přemýšlet.