Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/369655/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-Vls-369655.png
4
1484
1484
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 1.vydání... celý text
Přidat komentář
E-book jsem měla ve čtečce dlouho a nakonec se ke mně dostalo rovnou audio. Ty rozhovory jsou skvělé. Jako bývalou novinářku by mě zajímalo, kolik hodin (nebo dnů) materiálu musel Palán u každého nasbírat, aby z toho vznikl takovýhle rozhovor. Dokázal z toho vydestilovat to podstatné, i když se přiznám, že až takovou oduševnělost bych u šumavských samotářů nečekala. Jednoho dva vzdělané filozofy určitě ano, ale tady byl jeden vedle druhého člověk plný (opravdu) smysluplných a duchaplných myšlenek. Neobviňuju Palána, že si to vymyslel, spíš si myslím, že s nimi musel strávit spoustu času a pak použít tu nejlepší desetinu.
I když mě dlouhodobě štve audio poloha Igora Bareše, který tady čte Palána, audio dalo knížce nový rozměr. A ano, je to kniha unikátní.
Pozoruhodný soubor rozhovorů se zajímavými lidmi, kteří se rozhodli žít jinak. Všechna povídání mě něčím zaujala, nejvíc jsem ale sympatizovala s ženskými zastupitelkami, Martinou a Dášou.
Výborné zpracování, radost držet v ruce a listovat. Některé rozhovory mě hodně zaujaly. I když některé ,, samotáře" paradoxně potkávám na různých společenských akcích...
Ale nic ve zlém, jen jsem ještě ze sebe pořádně nevyvětral příběh Christophera Knighta, který samotářům nasadil laťku příliš vysoko.
85%
Tato kniha je velmi podařená, moc se mi líbilo čtení formou rozhovorů. Jako bonus nádherné foto :-)
Hezký se to čte, ale žít bych tak nemohla. Některé příběhy jsou souznění s přírodou, ale z některých lidí jsem měla pocit, že to je výmluva, útěk před prací a jen jejich lenost. Ale je to jejich volba.
Nesmírně zajímavá a inspirativní kniha. Téma jsem si vybrala cíleně, protože už předtím jsem se hodně zajímala o Mlčochovy (kteří jsou v knize mimochodem párkrát zmíněni). Rozhovory jsou velmi dobře vedeny, je z nich cítit úcta k jednotlivým aktérům, pan Palán se nad nikoho nepovyšuje, nezesměšňuje, je empatický, respektuje životní styl každého z nich. Knihu doplňují nádherné fotografie pana Šibíka.
Ráda jsem se podívala na svět očima poustevníků, přinutilo mě to zamyslet se. Každý z nich má jiné důvody k samotě (souznění s přírodou, promlouvani k Bohu, útěk z města a konzumu), stejně si ale myslím, že je to výmluva a že všichni ve skutečnosti utíkají do samoty před svým strachem. Strachem, že neobstojí ve společnosti, že selžou.
Nedocenila jsem plně význam titulku. Zešílet... Začetla jsem se do knihy o životě v divočině a dostalo se mi divočiny v lidské duši. Zdaleka teda ne tolik poetiky, v jakou jsem doufala. Ze stránek, jedné po druhé, odkapávala deprese společně s beznadějí. Úvodní příběh bych dala jako poslední, protože mě málem odradil od dalšího čtení, jenže to by byla veliká škoda.
Nesporně zajímavé příběhy lidí s podobným osudem, ale odlišnými motivy. Šumavská divočina a potřeba samoty jsou takřka jedinými společnými jmenovateli a možná ještě důvody duchovní, mystické, metafyzické... Je to mazec. Houbičky, tráva, alkohol, drogy... Takřka všechny zpovídané vede k "otevření" oken do čtvrté dimenze. I když ještě jedno mají k mému překvapení společné. Takřka všichni tito "poustevníci" oplývají vysokým intelektem, sečtělostí. A živí se raději pomocnými pracemi, brigádami nebo ničím, resp. prodejem případných výdobytků zemědělských a chovatelských. No jo, a nikdo se pochopitelně nebojí žít sám v naprosté samotě. Moje zpovykaná a civilizací rozmazlená dušička by potřebovala snídat nejspíš houbičky aj s trávou dohromady, než by si zvykla. V tomto ohledu, a odvaze odpoutat se od lidské společnosti (do značné míry), mají můj velký respekt.
U této knihy, víc než u jiné, si člověk uvědomí svou vlastní sílu i závislost, vůli i slabost. Velmi inspirativní kniha. Ne, do divočiny mě to v tomto rozsahu nijak netáhne. Ale přístup k životu, schopnost odpoutat vlastní mysl od tolika nevýznamných zbytečností a tolik hlubokých pravd. Ne objevené kolo, řekla bych, ale prožité a popsané pravdy. Člověk sám je prožívá, aniž si je uvědomuje, a tak je ani neumí pojmenovat. V každém případě se budu na bezďáky - nebo na ty, co tak vypadají - dívat pozorněji. Šaty dělaj člověka, vyzpíval světu Werich. Chci-li, aby mě svět přijímal, nepochybně to platí. Jinak je to samozřejmě jedna velká blamáž. Jen na to nezapomínat.
"Kolem úmrtního lože můžou být shromáždění tví blízcí, ale stejně do smrti vstupuje každý sám. Tam člověka nemůže nikdo doprovodit."
"Se svobodou je to stejné jako se samotou. Je to vnitřní stav. Svobodný se můžeš cítit v každé situaci. Někdo se může cítit svobodnej ve fabrice, jiné bude na louce se zvířatama jako ve vězení."
Moc pěkné. Čekala jsem zaměření spíše na přírodu a samotu. Některé myšlenky byly opravdu povedené, hluboké.
Možná bych u některých příběhů nepotřebovala vědět o dětství a minulosti, ale to už je jenom drobnost. Líbilo se mi, že to nevyznělo "všichni žijete hrozně, přestěhujte se do lesa nebo se radši zabíjte". Ukazují tento způsob žití z obou stran, pěkné.
Přečetla jsem jedním dechem - zajímavý námět, krásné fotky a rozhovory miluju. A teď nutně potřebuju žít v přírodě, mít svůj zdroj vody a 10 řádek brambor:) Nemohu se ale ubránit dojmu, že většina mužů z této knihy se akorát celý život zaobírali sami sebou a jsou líní jako veš.
Během četby jsem musela tuto knihu několikrát odložit. Některé osudy lidi pro mě bylo těžké sledovat. Miluji vyprávění i když někdy se to neposlouchá/nečte snadno. Avšak každý z těchto příběhů mi otevřel bránu poznání do "jiných světů". Bylo pro mě fascinující sledovat tak odlišné způsoby života od toho mého. A zároveň mě fascinoval způsob přijetí všech nástrah a těžkostí, které tento způsob žití přináší. Kniha mi ukázala, jak těžké by pro mě bylo vzdát se všeho toho pohodlí, které mám k dispozici a které jsem se naučila brát jako samozřejmost. A proto i když se mi knížka nečetla úplně snadno a není to žánr, který bych vyhledávala, má u mě tato knížka pět hvězd.
Kniha není pro každého. Kdo však přemýšlí o životě a neuspokojuje ho běžný spotřební způsob života, najde si zde inspiraci. Život v souladu s přírodou, mnohdy ve stávajícím světě už velmi obtížný, je stále možný. A o tom především kniha je. Jde mnohdy o hledání sama sebe a to i za cenu metody pokus - omyl.
Zajímavá kniha, jsem ráda, že jsem si ji přečetla, některé osoby velmi svérázné, ale každý má jiný přístup k životu a chce žít tak jak chce žít, mě by se taky možná líbil nějaký, ale jen krátkodobý :-) pobyt na samotě v lese, líbily se mi hlavně rozhovory se ženami, časem si vyhledám i pokračování.
V mnohom obdivuhodná a pozoruhodná kniha s poetickými fotografiami, na ktorej muselo byť práce ako na kostole. Mám však osobný problém s niektorými spovedanými. Mnohí boli super, mnohí mali iné názory, ako ja, ale aj tak sa mi páčilo ako si šli to svoje, hoci si uvedomovali, že je to do istej miery harakiri. Asi dvaja alebo traja oslovení však boli na môj vkus fakt strašne mimo, niektoré ich „haluze“ sa doslova nedali čítať, toto nie je niečo, čo by ma zaujímalo a tak som to bohužiaľ doslova preskakoval. Cez čiaru bol aj chlap rozprávajúci historky, ktoré by boli neuveriteľné aj pri desiatom pive, nieto za triezva (ale najhoršie na nich bolo, že ak aj časť naozaj bola reálna, tak je to miestami až na basu). Neviem, či pôjdem aj do „dvojky“ (Návrat do divočiny), lebo u dvojičiek, Romana, Martiny a Dáši ma určite zaujíma, ako ich životy pokračovali, o ostatných žiaľ nič také povedať nemôžem.
Po dlouhé době kniha, kterou jsem zhltnul skoro na jeden zátah. Velmi originální téma, velmi originální lidé. Krásná kniha po všech stránkách, na křídovém papíře s výbornými fotografiemi.
Moc hezká a dojemná kniha. Nemám důvod nedat 100 procentní hodnocení. Nejvíc na mě zapůsobily příběhy obou žen. Jedna z nich byla ovlivněna pobytem v Anglii na biodynamické farmě. I já měla možnost biodynamiku objevit a právě v Anglii při pobytu v Camphill Comunitty. Je to bezesporu zajímavá žena. Názory všech se mi moc líbily, ikdyž ne s každým se dá souhlasit. Bylo vidět že poustevníci hodně přemýšlí i o podstatě partnerského soužití. Zajímavé bylo vyznávání osamělých mužů o ženách. To si myslím by v civilizaci asi neřekli.... Např. v hospodě. Uvedené fotografie jsou překrásné. Už se moc těším na druhý díl. Tuto knihu doporučuji všema deseti.
Skvělá kniha, kterou mi doporučila dcera, jako ostatně většinu knih. Formou rozhovoru se člověk seznámí s lidmi, které životní osudy donutily žít velmi netradičně. Zajímavé, poučné, nutí k zamyšlení a srovnání. I když člověk asi nebude tyto samotáře následovat ani jim závidět jejich život, mnoho jejich myšlenek stojí za úvahu. Výborná kniha a krásné fotografie.
tak..konečně jsem se k této lehce kontroverzní knize dostala a přečetla na návštěvě u kamaráda...
tak popořádku. Velmi se mi líbil samotný nápad - vyhledat samotáře, udělat rozhovor, nafotit zajímavé fotky. Co se samotných aktérů týká, tam už jsem zas tak nadšená nebyla. Nejvíc mě oslovila dvojčata Klišíkova. Ten zbytek - nikdo z nich mi nepřišel spokojený, vyrovnaný...(to však nebyli ani Klišíci ;)), ale povětšinou to byli lidi něčím strádající, trpící, hledající lék na své problémy v samotě v přírodě...samota je ovšem relativní, velká většina z nich nachází společníky ve zvířatech...
vyprávění oslovených bylo někdy mírně nesouvislé, jeli si více méně svůj monolog, do kterého se autor snažil zapojvat, nebo směřovat svými otázkami..většina z nich žila divoce nekonvenčně již od mládí. většina z nich se také boří s krizemi, zejména psychickými...
každopádně - zajímavé čtení. Každý si může nastavit zrcadlo a pohlédnout do svého nitra, jak vnímá věci on..jak je spokojený se svým životem...a jak se mu daří vyrovnávat s kopanci a škobrtnutími.
doporučuji.
Na první pohled to může vypadat na ztroskotance, ale nakonec člověk zjistí, že jsou velmi chytří, pracovití a nejdou se stádem. Smekám i autorovi, jak si získal důvěru a rozhovory sestavil velmi poutavě. Na takové poustevničení nemám koule a zvládla bych to jen s penězi za zadkem. Takže jestli máte někdo přebytky, číslo účtu pošlu obratem ????
Vskutku neotřelé setkání, ovšem co mě překvapilo asi nejvíc byl v každém rozhovoru až hmatatelný přesah do filozofických myšlenek a zároveň touha po něčem nehmatatelném a neuchopitelném....občas jsem měl pravda i pocit, že to zešílení se místy i celkem začalo dařit :) Ovšem v dnešní době našeho "běžněcivilizačního" šílenství je tahle kniha něco jako duševní klystýr, některé myšlenky, které zde padly mě nenásilně přinutily se jen tak lehce rozjímavě zamyslet za čím vším, že se to vlastně ženeme....Sice u svého způsobu života zůstanu, ale na setkání do divočiny se určitě zase někdy rád vypravím i díky výborným fotkám p. Šibíka.