Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391189/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-n0f-391189.png
4
1477
1477
Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci. Setkání s šumavskými poustevníky a samotáři přináší vhled do světa lidí, jejichž názory a životy se nepodobají ničemu, co známe. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Smyslem knihy je pak ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. 2. vydání... celý text
Přidat komentář
Osm zajímavých rozhovorů se samotáři žijícími na Šumavě doplněné krásnými fotografiemi. Nahlédnutí pod pokličku jejich života, myšlenek a prožitků nejen v této nádherné části země. Rozhodně kniha k zamyšlení, každému může přinést nový a jiný pohled na život. 4,5 *
Číst tuto knihu je zážitek, ať už čtenářský nebo vizuální. Rozhovory jsou hrozně zajímavé a každá osobnost úplně jiná. Děkuji za zprostředkování "setkání" se samotáři. Krása!
tyvole tak to bylo fakt skvělý, vobčas bizarek, vobčas milý vzpomínání, vobčas duchovno a filozofování, ale furt něco zajimavyho, úžasná příroda a úžasný lidi, co se nebojí žít svůj život.
Mám rád vyprávění lidí, kteří se straní civilizaci a přemýšlejí trochu jinak. Všechny rozhovory mají něco do sebe. Třeba hned první Roman Szpuka. Pracuje, dělá co chce, trpí depresemi, ale bojuje. Jen mu prostě vadí spát uvnitř místnosti. Zajímavý a moc milý člověk. Po dočtení rozhovoru jsem si na FB olajkoval Meteo stanici Churáňov. Dále mě hodně bavilo vyprávění z minulosti bratrů Klišíkových. To museli být pěkní raubíři! Ukazuje to i na minulost naší země a přináší pohled na to, jak jsme jako národ hodně rozmanití díky emigrantům. Rozhovor s oběma ženami mě až tak netankoval. Jedna chtěla prostě mít zvířectvo a žít jako pastevec, zatímco druhá nemá psa, protože je moc svazující a člověk se o něj musí starat, ale koně už jí nevaděj. Fakt směšný. Hodně mě bavil i Jáchym Kaplan, protože máme společný zájem o hermetické umění (až na to nakládání s ním) a zajímalo mě, jaké je vyrůstat v tak veliké rodině s 9 dětmi. Mirek Sedláček nebo Tony jsou pak rozhovory poněkud zvláštní. Jeden rád vzpomíná a chce dožít (hlavně vyprávění o sudetech a VYKOPÁNÍ srubu ze země!) a druhý prostě jen rád čte a je sám. Co mi však přišlo jako extrémní bizár, byl Ruda. Člověk, co žije v alternativní realitě, kde komunisti byli nejlepší, protože nás kapitalismus chce všechny zotročit a očipovat. To už zavádělo reptiliány... Jakmile několikrát zopakoval, že je vegan, věděl jsem, že je zle. Sám sebe "čistí" klystýrem nebo pitím vlastní moči. Nejdřív jsem si říkal, že to bude fajn, když mluvil o půstu, kdy se vážně tělo zregeneruje (vyzkoušeno), ale jakmile jsem pročítal, jak psa nutil přejít na veganskou stravu a taky pít chcanky protože byl chromý, ztratil jsem veškerý zájem o jeho další vyprávění... I když se pes prý uzdravil, tak ho museli dát pryč. Tvrdí on.
Lidi v divočině a na samotách se od nás civilizačních tak neliší. Někteří jsou blázni, jiní to mají v hlavě dobře srovnané a vědí, co chtějí. Jsou tam chytří, ale i jednodušší lidé, co prostě jen vzpomínají a nejdou vpřed. Některým stačí jednoduchá maringotka, les a jiní potřebují svůj vytopený srub. Někteří jsou odříznutí, paranoidní a jiní se rádi setkávají s lidmi/přáteli, chodí občas za kulturou a mají internet. Jen se prostě rozhodli žít jinak, alternativně a poslali do háje ten shon. Což mi připomíná ještě jednu věc. U jednotlivých rozhovorů je hodně vidět, kdo se prostě i přes tento způsob života nebojí práce, pořád něco dělá/vyrábí/pomáhá někde a kdo je prostě rezignovaný a nemožný, co bude žít nadosmrti z důchodu... Výjimkou může být jen Mirek Sedláček z posledního rozhovoru, který je omluven vysokým věkem a tím, že si chalupu ze země sám vykopal a opravil.
Zvláštní vyprávění o zvláštně žijících lidech.
Jiný náhled na život, materiální hodnoty, vztahy, civilizaci, která nás pomalu , ale jistě ničí...
Tito lidé, žijící jako samotáři, zcela mimo civilizaci jsou určitě mnohem svobodnější než my ostatní namačkaní v panelácích ve městě, ovšem za cenu téměř permanentního nepohodlí a výrazných omezení, ale každého volba, jak si chce svůj život odžít... Některé příběhy byly lepší, jiné horší, ale přiznám se, že byly chvíle, kdy jsem těmto lidem jejich klid a svým způsobem smíření se vším, čemu musí čelit záviděla...
Velmi zajímavé. Moc mě bavila příroda, která v téhle knížce hraje hlavní roli a pak to, jak moc odlišní mohou lidé být.
Tak osvěžující, tak těžké... A obojí zároveň. Rozhovory s lidmi, kteří se stali samotáři, vhledy do jejich duší víc než do jejich osudů. Někteří mi byli milí, jiné jsem jen cítila a chápala... Krása, že i dnes tak lze žít.
Trochu zklamání. Rozhovory začnou časem splývat. Někteří poustevníci jsou dost zvláštní a jejich myšlenky vám (aspoň mě teda) toho moc nedají. Velmi povedené fotografie.
Tý jo, tohle čtení byl celkem zážitek... Aleš Palán si opravdu umí vybrat respondenty pro rozhovor, jak vidno i z jeho dalších knižních rozmluv.
Potěšilo mě, že existují takoví lidé, i když každý měl nějaké jiné motivace k téhle volbě a samota každého z nich se nějakým způsobem odlišuje. Byť k bodu jejich stávajícího žití vedly cesty spletité a lemované leckdy chlastem, blázincem nebo drogami, zdá se mi oceněníhodné, že lidi pořád dokážou najít odvahu v tomhle světě žít jinak a nejsou to takoví ti módní "technokrati naruby", hysteričtí zachránci klimatu, co se odebeřou do lesů, aby nevytvářeli uhlíkovou stopu, vyhořelí manažeři, jejichž novým životním projektem se stal chov ovcí a vyrábění sejrů, nebo lesany v sukních z pytloviny.
Tihle lidi se mi zdáli vesměs jinačí - k dobrovolné a dlouhodobější samotě, žití ve střídmosti a prostotě je dovedla láska ke starým časům, ke staré Šumavě, zvířatům, klidu a tichu, souladu s přírodním koloběhem, děs ze spěchu a vyprázdněnosti města. Ač leckdy na pokraji bláznovství, nemají někdy v něčem pravdu? Spousta podnětů k přemýšlení... :) Třeba to, jak nynější doba skoro neumožňuje z tohohle systému uprchnout...
Po přečtení 368 stran knihy, jsem si odnesl přesně to, co říká její anotace: Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. Já bych ještě dodal, že za pochvalu stojí také fotografie Jana Šibíka, ale znovu bych už knihu asi nečetl...
Čekal jsem spíš nějaké mladé romantické alternativce ve stylu "žijeme v souladu s přírodou", nebo vyhořelé a uštvané typy "musel jsem od všeho vypadnout" atd. Namísto toho jde až na čestné výjimky o lidi, kteří snad ani nikam jinam už nemohli jít, o podivíny kteří prošli psychiatrickými léčebnami, alkoholismem nebo drogama. U některých bylo navíc celkem jasné, že nejméně polovina toho, co povídají, se neodehrála nikde jinde než v jejich hlavě. Jsou prostě vážně hodně jiní, a moc si neumím představit, že by mohli fungovat někde jinde než na samotě. Ve městě by dopadli výrazně hůř, ta Šumava a samota je asi tak nějak zachránila.
Líbil se mi i styl, jakým to bylo napsané, autor se nijak netlačí dopředu, na prvním místě jsou prostě výpovědi "samotářů", které nikdo nijak nehodnotí a nesoudí.
Suma sumárum doporučuji, stojí to za přečtení.
"Nepřítel je vždycky v nás. Nikdy neříkej, že nějací oni za něco můžou, že svět je špatnej. To by byla zásadní chyba. Já sám jsem sobě nepřítelem, stejně jako jsem sám sobě bohem."
Hodně zajímavé příběhy, každý do jednoho. Kniha určitě stojí za přečtení, pocity z ní ve mně přetrvají ještě dlouho..
Rozhovory se samotáři byly zajímavé, každý byl jiný. Není to mainstream, ale o to zajímavější je nakouknout do života těchto lidí.
To byla jízda. Někdy jsem až nevěřila že toto dnes někdo prožívá, že je to možné. Někdy to bylo až bláznivé a setkání s takovými lidmi muselo být fakt dobrodružné. Jasné je že jsou tito lidé citlivý a vnímavý k sobě i ke svému okolí. Bylo to zajímavé nechat nás nakouknout do takových životů.
„Svou rozlehlostí, drsným podnebím a poválečným zánikem mnoha osad poustevníkům Šumava zřejmě nadmíru svědčí …“ (Aleš Palán)
Jenže, … „vždycky je to trochu jinak, než jak to člověk zamýšlel“ (z rozhovoru s Martinou).
Reportážní kniha Aleše Palána trefila i v mém případě, do černého.
Vzala bych to asi pěkně po pořadě:
za 1) mám ráda Šumavu,
za 2) mám ráda krásné knížky, a tahle se opravdu povedla, upoutá na první pohled zajímavou obálkou, a když ji otevřete, krásným zpracováním, úžasnou fotodokumentací Jana Šibíka pak přímo láká, mít ji doma :-) (jen ke čtení je bohužel trochu nepraktická – je velká, těžká a skoro se bojíte otáčet stránky, je tištěná na tuhý lesklý papír, pro fotografie ideální, ale případné znehodnocení kterékoli ze stránek ohnutím, by mě mrzelo),
za 3) mám ráda, když u knížek můžu přemýšlet, a že v téhle je těch námětů opravdu dost, 8 rozhovorů, kde se setkáte, slovy Aleše Palána: „s myšlenkami, které by nikdo z nás nevyslovil, protože jsme formováni informacemi a životem ve městě“. Je to prostě tak, když žijete v odloučení od společnosti, resp. od společenského systému (ať už z jakéhokoliv důvodu), vaše myšlenky jsou formovány trochu jinak, hodně se zaobíráte sami sebou (ať už dobrovolně, či nedobrovolně), těch chvil, kdy nikoho jiného nemáte je hodně, a u některých, je to až absolutní, svou roli hraje samozřejmě mnoho dalších faktorů, jako jsou předchozí životní zkušenosti, částečná, či úplná izolace, a mnohé další, ale to na tom, že je samota výrazný faktor, který vás formuje, nic nemění (minimálně v tom můžete hledat společný rys, všech protagonistů), ale pojďme dál,
za 4) pro mě je jednoznačným plusem, že si Aleš Palán nevybral do své knihy osoby žijící prvoplánově alternativním způsobem života, tedy různé rodiny či jednotlivce odcházející do podobného prostředí za „zdravým životním stylem“, ale že jeho výběr padl na životní osudy lidí, kteří to povětšinou původně nijak neplánovali, ale jejich životní příběh je tak či onak posunul tam, kde jsou, přičemž někteří tam jsou rádi, jiní tak úplně ne, a přesto zůstávají, z různých důvodů, vysledovat se dají některé společné (a je to docela zajímavé pátrání), takže,
za 5) ráda pátrám :-), mnozí čtenáři psali, že příběhy otřásly s jejich emocemi, nemůžu v žádném případě říct, že by mě nechaly chladnou, ale ještě spíš než mé emoce, zaměstnávaly tu analytičtější část mozku, která pátrala po příčinách a souvislostech, přeci jen reportážní styl k tomu podle mě přímo vybízí, a tak jsem pátrala a hledala, četla, občas se i vracela, nutilo mě to, trochu si s textem hrát, a v životech samotářů hledat, která z cest je přivedla k životu na hranici možností, jeden z nich řekl, že „možná právě takhle se dají věci opravdu zahlédnout“, protože, dodává: „na to, aby sis opravdu všímal věcí, musíš mít probuzenou pozornost“, … na to se nedá moc co namítat, protože si myslím, že to tak je. Nutné je ale dodat, že ne všem a ne vždy se to dařilo, protože k tomu je taky potřeba určitá psychická pohoda, „když je ti zle, jsi ponořený do sebe a mineš plno věcí“, a tihle lidé (každý z nějakého jiného důvodu), přesto bez rozdílu, v životě nějaký ten psychický diskomfort, zažili, někdy hodně dramatický, někdy až tragický, někdy si ho způsobili čistě sami, někdy to byla souhra několika i mnoha faktorů (a vážně je zajímavé tohle sledovat), ale to jsem malinko odbočila, protože jsem chtěla psát ještě o jiných okamžicích, o těch chvílích, kdy jsou naladěni na přírodu a okolí, pak totiž všichni, do jednoho, „vidí“ a „cítí“ trochu jinak, je toho minimálně víc, než se nám ostatním může podařit byť i jen zahlédnout, příroda se jim otevírá tak, jak se nám to asi nikdy nemůže podařit, a většina z nás po tom asi ani netouží, protože většina z těch až mystických a tajemných zážitků (skoro se v některých případech nabízí říct, zážitků z paralelní dimenze) je něčím vykoupená, původně jsem chtěla napsat „draze“, ale ten pojem se tam moc nehodí, většina z nich má totiž i celkem osobitý vztah k penězům (možná by se dalo říct pragmatický – jsou, nejsou, byly, budou, nebudou … holý fakt s praktickým dopadem).
Každopádně Aleši Palánovi se podařil opravdový mistrovský kousek, ten „jejich“ úhel pohledu nám přiblížil, pomohl nám zaostřit stejným směrem, i když, to, co vidíme, je asi stále jen obraz nezaostřený, jako kdybyste si zapomněli dioptrické brýle, a záleží na tom, jak moc dioptrií vám chybí :-).
„Často spím přímo na břehu potoka, lehnu si na zem, jen tak se přikryju dekou, kdybych natáhl ruku, ponořím ji do proudu. Je to úžasné. Člověk má zavřené oči, slyší bublání, vysoké a nízké tóny se propojují, vznikají zvláštní souzvuky.“
„Přicházejí ke mně vjemy, který jsou opravdový. Kdo tohle umí, jsou novorozeňata, hodně malý děti. Někdy, až budeš mít děcko v kočárku, který ještě nežvaní, tak jako my teď, a nežije pro nějakej účel, všimni si, že nesleduje nic jinýho než stromy a listy. Oni spolu komunikujou! To poznáš na jeho obličeji…“
Pro mě byla návštěva životního prostoru, „kde se nemusíš přetvařovat“, „kde si můžeš užívat přítomnosti“, kde se dá ještě žít „ve svém prostoru, svém teritoriu“, které je nedotknutelné, … kde se každopádně žije trochu „jinak, než jak člověk zamýšlel“, a kde zjistíš, že možná „nikoho ani nepotřebuješ“, a kde do života vstupují ve velkém přírodní živly, které vše mění a převrací naruby a zase zpět, … inspirující, ve smyslu zajímavá, nechápejte prosím ve smyslu, hodná následování :-), ale určitě hodná zamyšlení nad hodnotami nás, lidí žijících v systému, ale taky zamyšlení nad „dobrým bydlem“, které nás občas pálí, a možná si to pálení, občas zbytečně, přivozujeme sami.
Nádherná kniha. Když jsem si knihu půjčovala, upřímě jsem úplně netušila, o čem je. Po přečtení popisu na zadní straně knihy jsem se začala těšit a ihned knihu otevřela. Přečetla jsem jí jedním dechem. Miluju Šumavu a život, jaký vedou hlavní hrdinové této knihy mě podvědomě láká. Proto jsem si moc ráda přečetla zkušenosti z tohoto života . Pár jedinců mi přišlo trochu jako blázni, ale vypadají, že jsou se svým životem spokojeni. Byla jsem hlavně zvědavá na ženy, jak zvládají život na samotě bez pomocné mužské ruky. Knihu prokládají nádherné fotky a ať se může díky nim zdát, že jde o život v ráji, po přečtení knihy nepochybuji, že samotáři mají sice mnohem šťasnější život bez konzumu, ale také mnohem těžší. Výborný nápad autora takovou knihu sepsat.
Zajímavá sonda do života šumavských podivínů, tak trochu bláznů, ale především samotářů.Kniha psaná příjemně, jako rozhovor, filozofování a hledání sebe sama.Každý sem tam občas zatouží po životě na samotě, nebo v divočině, toto je kniha o lidech co ten život žijí.Nejvíc jsem se asi bavil při osudech dvojčat a chlapíka na konci knihy.
Sice jsem ji přečetla již před rokem, ale nesmírně ráda se k ní stále vracím. Je to jedna z nejkrásnějších a nejsilnějších knih, co jsem kdy četla. Velký respekt všem z nich, kteří se rozhodli žít opravdový život.