Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391189/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-n0f-391189.png
4
1477
1477
Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci. Setkání s šumavskými poustevníky a samotáři přináší vhled do světa lidí, jejichž názory a životy se nepodobají ničemu, co známe. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Smyslem knihy je pak ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. 2. vydání... celý text
Přidat komentář
Ohromně zajímavá sonda do života lidí, kteří se rozhodli žít mimo civilizaci. Každý z nich měl jiný důvod, jiný životní osud. Skvěle psáno formou rozhovoru a doplněno nádhernými fotografiemi.
Byla doba, kdy jsem chtěl pracovat někde v kopcích na vysílači nebo meteorologické stanici. Sám, daleko od civilizace. To už mě přešlo, ale pohnutky šumavských samotářů naprosto chápu, fandím jim a jsem rád, že takovíto lidé existují. Osm zajímavých životních příběhů a filozofií s názory, vyprávěním a zkušenostmi, které obohatí i nás – nesamotáře.
95 % (aktuálně hodnoceno 361x s průměrem 92 %).
...
„V Rumunsku bylo ve čtyřicátém sedmém strašné sucho. Navíc krátce po válce. Přišli tam lidi od Beneše: Pojeďte na Slovensko, vraťte se zpátky do svojej otčiny. Susedia, ideme na Slovensko? Áno, ideme! Vrátili se po spoustě let. Jejich předkové odešli za Marie Terezie nebo ještě dřív někam k městu Oradea, Dolná zem tomu říkali. Potřebovali to tam tenkrát zalidnit, Turci se jim do toho srali a panovník chtěl utužit křesťanský živel, vytvořit bariéru před muslimy.
Kde to sme? divili se Slováci. Nikdo jim nic nevysvětloval. Dovezli je do Sudet, do úplně jiné země, dosídlit slovanským živlem pohraničí po Němcích. Krajina vylidněná, spousta prázdných chalup. Ty půjdeš do skláren, ty do fabriky, ty do zemědělství. Makat uměli, ale byli zvyklí na vinnou révu, na kořalku, na rajčata, na papriky, na teplo. A tady najednou, ty vole, zima a sníh! Máme dopis, kde strýc varuje ty, co v Rumunsku ještě zůstali: Iba něchoďte sem do Čechoch, lebo tu ani paradajky nevyrostú, vino tu neni, iba sniah, sniah, sniah. Varoval je, ale už bylo pozdě. Dneska se to už neví, že rumunští Slováci, co sem přijížděli, byli často glugaři, lidi z hor, neměli žádné velké civilizační návyky.“
(Kdybych byl jeden):
Zajímavé téma, ke kterému bych se snad jinak ani nedostala.
Jako rozhovory se to čte samo a fotky umocňují tu atmosféru něčeho nového, možná trochu zakázaného, s příchutí hlíny a samoty.
Osobně mi tam spousta otázek chybí. Ptala bych se asi jiným směrem, na jiné věci. Občas se až moc věnuje duchovním názorům a myšlenkám za hranice běžného poznání.
Nejvíce mě zaujaly "okraje" knihy. Rozhovory ze středu mě moc neoslovily, ale rozhodně mě postrčily k hlubšímu přemýšlení.
U některých samotářů mi byl náhled na život vyloženě sympatický (hlavně hned první rozhovor), někteří byli ale mimo jakoukoliv realitu :-) Je to skvělý počin, knihu mám podepsanou od autora z akce, kdy ji představoval na střeše Lucerny a dost poutavě o ní mluvil. Člověk se u toho tak zasní, navíc když Šumavu jako rodák trochu zná, a představuje si na místě těch samotářů sám sebe. V lecčems jsem jim záviděla, spoustu věcí spojených s takovým způsobem života bych ale zažívat nechtěla. Díky za takový výlet k lidem, kteří žijí svobodněji než většina z nás.
Vždy jsem měl rád knižní rozhovory, ať je to Timothy Snyder s Tonym Judtem, nebo pan Palán s panem podivínem (Btw, na Vánoce mám další Palánův rozhovor s Marií Svatošovou a též to není zklamání!)
V této knize se zamyslíte nad mnoha věcmi, a jak Palán v novinovém rozhovoru k vítězství v anketě Lidových novin (ach jo, ale sem snad roundupí prsty nesahají) řekl, jde o rozhovory UŽITEČNÉ. A opravdu, i když se budete některým ulítlým názorům smát, v posledku si NĚCO můžete odnést i pro svůj život, který trávíte v přetopeném obýváku s MILIÓNY svých VĚCÍ, které vás jenom poutají k "Impériu konzumu" (pojem, který použil jiný šumavský výstředník, pan Mlčoch, jehož lifestyle mapuje dokument Stále spolu, o kterém mimochodem Palán mluví v předmluvě knihy.)
Hodně zajímavá kniha popisující úplně jiný přístup k životu než na jaký je většina lidí zvyklá. Jen se obávám, jestli pro samotáře zůstane samota samotou i po úspěchu této knihy.
Kochala jsem se fotografiemi J. Šibíka, obdivovala A. Palána za to, jak se umí ptát a těšila se z odvahy samotářů jít si svou cestou. Zajímavá kniha.
Nevím, jestli to je tím, že "raději zešílet v divočině" je neuvěřitelně autentická a upřímná kniha, ale nemohla jsem se od ní vůbec odtrhnout. Stejně jako sám autor vnímám, že nemám nejmenší právo kohokoliv ze samotářů soudit či hodnotit (I když samozřejmě někteří mi byli sympatičtí více a jiní méně). I tak mi často hlava nebrala, kde se v nich bere tolik síly, moudrosti a třeba u dvojčat i humoru.
Za mě opravdu úžasná knížka s nádhernými fotografiemi.
Už teď se moc těším na slibovaný dokument.
...některé z nich znám a denně potkávám.Je to trochu jinak a čtenářů je mně líto...
Na tuhle knížku jsem se hodně těšila a moc si ji užila. Jak slovo tak obraz. Dokonalé souznění.
Šumava je mým domovem a krajinou mého srdce. A hle jací zajímaví lidé se tu skrývají (a dobře dělají). Mám o ně trošku strach, zda jim kniha nepřinese nechtěnou publicitu a hledaní jejich skrytých domovů nebude teď patřit k dalším módním aktivitám turistů, kteří náš kraj mnohdy velmi necitlivě atakují. Já bych si jejich intimitu nikdy nedovolila narušit, ale všichni oslovení mi připadali velmi inspirující a zajímaví a věřím, že bych si s nimi dokázala najít společnou řeč mnohem snáze než s mnohými milovníky civilizace žijícími své „správné“ životy. I pro mne je kůra stromů, východ slunce, vůně psí srsti víc než mnohé moderní výdobytky a samota v lesním tichu krásnější než opuštěnost v hlučícím davu. Odvahu k takovému způsobu života asi nenajdu, ale je uklidňující vědět, že to lze a doufat, že i my – méně odvážní samotáři a poustevníci se budeme mít v budoucnu kam utíkat… Těch krásných divokých míst však stále ubývá…
Zajímavý počin, některým názorům jsem naprosto rozuměla, i když já bych nikdy neměla odvahu se odstěhovat a odříznout se úplně od světa. Některé rozhovory mi přišly zvláštně ukončené, chyběla mi pointa. Ale celkově hodnotím dost kladně.
Jedna z nejzajímavějších knih, co jsem za dlouhou dobu četla. Příběhy jednotlivých lidí jsou jen důkazem toho, jak každý máme svůj vlastní svět ve své hlavě. Rozhovory jsou vedeny klidně se zájmem a citlivostí ke každé z osob, fotky skvělé dokreslují atmosféru. I když byly jednotlivé světy vzdálené tomu mému i přesto jsem v každém z nich našla inspiraci a mnohdy i obdiv. Každý jsme divný, nesoudit...to mě napadalo. Skvělá kniha!
Dva skuteční mistři svého oboru vložili veškerý svůj um do vytvoření řemeslně přitažlivého zrcadla, nastaveného minulé totalitní i současné konzumní stránce společnosti. Zároveň nastavili zrcadlo lidské duši vystavené nepříznivým podmínkám nejrůznějšího druhu. Tu a tam se v jejich zrcadle zaleskne skutečný démant zdravé lidské moudrosti.
"Člověk je stádové zvíře, samota je bolestná. Samotou se musíš jedině probolet . . . . k poznání, že člověk nemůže být sám."
U většiny mužů z rozhovorů vystupují vnitřní démoni vypěstovaní jejich životním příběhem a povětšinou i chemickou či alkoholovou cestou. To pro mě byla nejvíc drsná stránka knihy, až trochu odrazující od čtení. V zákrutech duše Romana a ještě víc Jáchyma jsem se brzy začala ztrácet. Zároveň probudili můj největší soucit.
Na druhé straně dva poslední - Dáša a Mirek - mi přišli nejvíc nohama na zemi a hlavou ve smysluplných oblacích. Podle mě jediní dva, kterým bychom snad mohli malinko závidět k jakému srovnání sami se sebou a světem došli. A samozřejmě dvojčata původem z Rumunska, ti jsou jasným světlem celé knihy!!
Šumavská příroda, její pochopení, úcta k ní a bolestná česko-německá historie toto Pravdě nastavené zrcadlo jen dokonale zarámovala. Díky Aleši a Jane za skvělou práci!
Tuhle knihu jsem si hodně vychutnala! Je krásné nahlédnout do života zajímavých lidí, zamyslet se nad jejich myšlenkami, názory, životy a je také krásné nahlédnout do tajů šumavských samot. Nejvíce mě asi zaujala dvojčata, to bylo i veselé počteníčko, a rozhovor s R. Szpukem, který opravdu donutil k zamýšlení. Při čtení jsem si zároveň říkala, jaké by to asi bylo, kdyby autor knihy udělal rozhovor se mnou? Co všechno bych o sobě zjistila a do čeho bych nahlédla?
Ať už žijeme kdekoli a s kýmkoli, na světě jsme stejně každý jen sám za sebe... Všichni jsme tedy tak trochu samotáři.
Proto tahle knížka pro mě byla spíš sondou do hlubin sebe sama prostřednictvím osudů těchto samotářů.
Doporučuji. Věřím, že každý si v některém osudu najde kus něčeho svého.
Mystické zážitky i pragmatismus, víru i zatracení, souznění, ale i soupeření s přírodou, touhu po samotě, ale zároveň smutek z osamocení, to vše najdete v knize, která může říci i něco o vás samotných.
Bylo to (krásné) čtení, od kterého se nešlo odtrhnout, které mi místy bralo dech. Neuvěřitelné příběhy o životě, přírodě, "bláznovství", závislostech, spiritualitě, lásce, a především, o samotě.
Mohla bych toho říct spoustu, ale už neřeknu nic než jen: Přečtěte si to. :)
Ještě než jsem knihu otevřela, věděla jsem, že se mi to bude líbit. A taky že jo. Námět je parádní a rozhovory velmi netradiční a rozhodně nejdou po povrchu. I když bych na autorově místě vedla dialogy jinak, respektive, kladla bych asi na jiné otázky, vůbec to nevadilo. Přestože tak pro mě spousta věci zodpovězena nebo uspokojivě vysvětlena nebyla, to k jakým se Palán dostal dostal tématům a jak se mu podařilo samotáře rozmluvit, mi bralo dech. Skvělý počin. Dávám pět hvězdiček a hodlám sledovat Palánovu tvorbu mnohem bystřeji než doposud.
Sonda do duší lidí na okraji společnosti, v prostředí většinou romantickém a divokém, peripetie, které mají často společného jmenovatele, jímž je nechuť k systému, konzumu, společenské přetvářce, penězům a dluhům, jakožto závazkům..
Ukázka toho, jak to jde dělat jinak.. Svobodněji, relativně nezávisle. Žít tak trochu podle Thoreaua, hospodařit, být soběstačný a vůbec šťastný, přitom bojovat se samotou a hlavně sám se sebou.
Velmi čtivé, upřímné. Formou rozhovorů.
Nezjistil jsem vlastně nic převratného a nového, ale poznal pár velice zajímavých lidí.