Radostná věda
Friedrich Nietzsche
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 1991 , Pražská imaginaceOriginální název:
Die fröhliche Wiessenschaft, 1881
více info...
Přidat komentář
„Co kdyby se jednoho dne nebo jedné noci vplížil do tvé nejosamělejší samoty nějaký démon a řekl ti: „Tento život,
jak jej teď žiješ a jak´s jej žil, budeš muset žít ještě jednou a ještě nespočetněkrát; a nebude v něm nic nového, nýbrž
musí se ti navracet každá bolest a každá rozkoš a každý nápad a vzdech a vše, co bylo v tvém životě nevýslovně
malé i velké, a všechno ve stejném pořadí a sledu- a také tento pavouk a toto měsíční světlo mezi stromy a také tento
okamžik a já sám. Věčné přesýpací hodiny bytí se stále znovu obracejí- a ty s nimi, zrnko prachu!“- Nevrhl by ses na
zem, neskřípal zuby a neproklínal démona, jenž by takto mluvil? Nebo jsi jednou zažil tak úžasný okamžik, v němž
bys mu odpověděl: „Tys bůh a já nikdy neslyšel nic božštějšího!“ Kdyby se tě ona myšlenka zmocnila, pak by od
základu proměnila tvé bytí a snad by tě i rozdrtila; nikdy neumlkající otázka: „Chceš to ještě jednou a ještě
nespočetněkrát?“ by ležela na tvém jednání jako největší zátěž. Neboť jak dobrým by ses musel sobě samému a
životu stát, abys již po ničem netoužil víc než po tomto posledním věčném stvrzení a zpečetění?“
A někteří lidé vám budou tvrdit, že Nietzsche byl nihilista. Je snad třeba říkat víc?
Inu, s postupnou snahou o specializaci svého poznání přichází i jistá nechuť, či lépe menší pochopení k jiným oborům chápání. Tím si vysvětluji to, že při snaze opravdu a pokud možno úplně pochopit různé směry filosofie práva, nenašel jsem mnoho vášně pro radostnou vědu. Přes to podotýkám, že když jsem dal knize dostatek času, našel jsem na ní mnoho zajímavého.
Odpusťte mi to, ale abych se mohl vyjádřit k Vědě, cítím potřebu přirovnat ji k Tak pravil Zarathustra.
A je to kniha opravdu velice rozdílná od Zarathustry. Zatímco o Zarathustrovi můžeme bez většího váhání prohlásit, že se jedná o dílo literární. To věda není. Ano, obsahuje sem tam nějakou tu básničku, to ano, ale jedná se spíše o takové maskování. Ačkoliv u Zarathustry sotva můžeme hovořit o jednotném narativu, Věda nemá žádný. Zatímco Zarathustra je notně enkryptický, Věda je… mno, ano, je enkryptická, ale méně! A u Vědy můžeme pozorovat jeden formální nedostatek, který Zarathustra postrádá, či lépe maskuje. A dobře pro něj.
Tím nedostatkem Vědy je její struktura. Jednotlivé myšlenky jsou uspořádány do menších myšlenkových bloků (Je to pravda jen do té, či oné míry, ale na první pohled je to tak.), které vypadají jako… já to snad ani nechci napsat, jako motivační citáty. Ne všechny, to jistě ne. Ale mnoho. S množstvím stránek poměrně ubývá takových případů, ale i tak je jich tam mnoho. A nakonec si z toho dost dobře možná odnesete, že máte dělat práci, která vás naplňuje i vnitřně, ne pouze finančně, nebo že se máte snažit vycházet s lidmi. Rozhodně to není vše co kniha obsahuje. Nikoliv, kniha obsahuje zajímavé učení o morálce a náboženství, které nás ovlivňuje dodnes. Je plná mnoha zajímavých parabol a aforismů, ale ta motivační literatura z knihy do jisté míry kouká.
Musím říct, že musel být obtížný úkol, být Nietzsche. Opravdu, žít v jeho hlavě bych nechtěl. Člověk o sobě celkem bez větších důsledků může prohlásit, že je misantropem. Člověk si může být vědom nedokonalosti kolem sebe. Člověk může přestat být zklamáván. Ale Nietzsche to prostě jaksi dotáhl dál, jeho nároky, nároky po nadčlověku, pakliže jsou zcela upřímné a hluboké, ty ho musely vnitřně trýznit, když si uvědomil, jak daleko k cíli mají i ti nejlepší.
Zajímavé je sledovat odkazy na Shakespeara. Nevím proč, ale ani zde, ani v Zarathustrovi jsem si jich nevšiml, dokud jsem si nepřečetl kapitolu „Na oslavu Shakespeara“. Poté jsem si teprve všiml mnoho odkazů na Caesara, Hamleta, Timona Athénského a další hry. Musel zaujímat vpravdě zvláštní místo v Nietzscheho mysli, ten William Shakespeare.
Když člověk hledí na Nietzscheho, hledí na jakéhosi titána, ohromný kolos, který prostě a jednoduše nepatří do časů a míst, kam byl vržen. Je vlastně nepřekvapivé, že si jej existencialismus snaží ukrást.
Nietzsche je úžasný kritik lidské povrchnosti, malosti a maloměšťáctví, které se na konci 19. století projevovalo snad výrazněji než kdy předtím. Aforismy z "Radostné vědy" byly pro čtení často náročné, ale oceňuji jeho snahu komunikace se svým čtenářem (snad bych to nazval "hledáním spřízněné duše") - díky tomu jsem získával spíš citové než rozumové porozumění (ano, netvrdím, že to byl "soucit", šlo o porozumění druhé bytosti, porozumění skrze cit, ač se to může zdát jazykovým nesmyslem...). Nevím, zda byl Nietzsche "dobrý" filosof, těžko se to s někým porovnává - vždyť naprosto nepíše "vědecky" v dnešním slova smyslu (a vědeckost je bohužel stále měřítkem pravdivosti) ani tak jak psali filosofové před ním. Nietzsche byl duchem, který výrazně předešel svou dobu (a taky to svým čtenářům dává často dost zřetelně najevo), nebojím se říci, že v něčem předešel i naši dobu. Duch nespoutanosti v radosti i v zoufalství - takový (snad) byl a to vše vyplynulo především z jeho přitakání tomuto životu a tomuto světu. "Zabití Boha" totiž není pouhou negací náboženství, jak to známe např. u Feuerbacha - zabití Boha (které vlastně ani nemá tak na svědomí Nietzsche jako jeho křesťanští předchůdci) je otevřením zaslepených očí, zastavením hledání krásy někde jinde a konečně vidění nejvyšší krásy i tady - v přírodě, v lidském já, v životě.
V Radostné vědě jsem si ujasnil mnoho věcí, ve kterých jsem neměl dříve jasno - v Nietzscheho filosofii, v teorii umění, i v sobě, nicméně to, co na mě opravdu téměř vůbec nezapůsobilo, byly Nietzscheho "básničky". Možná je to jiným věkem, jiným obdobím - snad to dostatečně kompenzují nadčasové myšlenky aforismů...
Radostná veda je dielom, ktoré predstavuje prechod od skorého Nietzscheho, k obdobiu zarathustrovskému. A je to na nej vidno. Nietzsche ešte tak úplne "nepáli ostrými", ani nemláti filozofickým kladivom ako v Súmraku modiel, ale mnohé myšlienky už majú ten povestný zarathustrovský šmrnc a isté náznaky jeho budúcej tvorby v nej nájdeme veľmi ľahko. Vôbec poprvý krát sa práve v Radostnej vede obtrieme o večný návrat toho istého, či pojem nadčloveka, ktorý v Nietzscheho filozofii postupne nahrádzal pojem génia. Samozrejme, nie všetky aforizmy splnia najprísnejšie kritéria kvality, ktorú od Nietzscheho (ako jeho verný čitateľ) očakávam, ale veľké množstvo z nich bolo nadpriemerných a vysoko kvalitných. Aj doslov Pavla Koubu, ktorý približuje, osvetľuje a interpretuje mnohé aspekty Nietzscheho tvorby, hodnotím veľmi kladne. S ohľadom k môjmu hodnoteniu Súmraku modiel, Antikrista a Zarathustru, od ktorých som sa nemohol odtrhnúť, Radostnej vede dávam solídne 4 hviezdičky.
Táto kniha nie je ešte úplne nietzscheovská, ale už tu nachádzame zárodky toho, čo bude výsostne typické pre diela, radiace sa do tzv. zarathustrovského obdobia. Ak niekto od knihy čakal viac, nezvolil práve najvhodnejší titul. To mal radšej siahnuť po Antikristovi, Zarathustrovi alebo po Filozofovaní kladivom. Radostná veda je však bytostným mostom k nadčloveku a kto chce aspoň sčasti pochopiť (alebo si to aspoň myslieť) Nietzscheho odkaz, nech neváha a kľudne siahne aj po Radostnej vede. Odporúčam.
Ako sympatizant Nietzscheho filozofie individualizmu si neviem vysvetliť absolútnu letargiu počas čítania tejto knihy. Pravdepodobne je dobrá na úvod, pri zoznamovaní sa s tvorbou nemeckého lingvistu, avšak ja som sa ku knižke dostal až po prečítaní Zarathustru, Antikrista, Súmraku modiel etc. a vôbec ma dlhé či krátke aforizmy neoslovovali, až na pár výnimiek. Možno je to aj tým, že ide o zborník fragmentov z predošlej tvorby a autor ich rozvíjal iným smerom i tak:
"Skúmajte život tých najlepších a najplodnejších ľudí a národov a pýtajte sa, či strom, ktorý má hrdo rásť do výšky, môže postrádať nečas a búrku: či nepriazeň a odpor, niektoré druhy nenávisti, žiarlivosti, tvrdohlavosti, nedôvery, tvrdosti, túžby a násilia nepatria k prospešným podmienkam, bez ktorých by veľký rast aj v cnosti bol sotva možný? Jed, ktorý slabšiu povahu zahubí, je pre silného posilou - a ten mu ale nehovorí jed."
Kniha mě nijak zvlášť neoslovila, přestože jsem našla několik zajímavých postřehů, vtipný sarkasmus i absurditu. Jako celek názory autora a jeho myšlenky nefungovaly, odporovaly si vzájemně. Postrádala jsem více originálních myšlenek...
Radostná věda byla první knihou od Nietzscheho, kterou jse četl a bylo to ještě za středoškolských studií. V rámci tehdější četby to bylo jako rána kladivem. Způsob, jakým Nietzsche popisuje některé psychologické pohnutky se zameřením na sílu vůle a schopnosti vzdorovat stádnímu jednání, byl tehdy opravdovým zjevením, které navíc ještě podporoval sám autor svým prorockým tónem a vzezřením. Síla Nietzscheho myšlení je v jeho rozporuplnosti a roztěkaném přebíhání od tématu k tématu, přičemž vše nechává otevřené k dalšímu uvažování a zpochybňování. Nietzsche nás v Radostné vědě konfrontuje se světem, kde, řečeno s agentem Cooperem, "sovy nejsou tím, čím se zdají být". Nietzcheho dílo je natolik rozmanité a komplikované, že nahrává jak k psychologickému ponoru a místy až k dušezpytným a meditativním náladám, které mají blízko k východním duchovním tradicím, tak k radikalizaci a konstatování, že celá západní metafyzika stojí na lži, tak pryč s tím zatuchlým křesťansko-idealistickým světonázorem. Jak se ale ukázalo ono pověstné "filosofické kladivo" nekončí jen v rukou mírumilovných idealistů, kteří to myslí jen a jen dobře, ale občas skončí v rukou těch, kteří si dílo tohoto velkého filosofa vykládají po svém a z vůle k moci a nadčlověka se náhle stává symbol jak duchovní tak i fyzické destrukce. Nutno dodat, že Nietzscheho dílo obsahuje pár "jobovek" (a to i humorných), které, pokud se vezmou příliš vážně, tak mohou takovémuto stylu uvažování nahrávat. (Za všechny aspoň jednu "jobovku" ze Soumraku bůžků: "Zlí lidé nemají písní, jak to, že je mají Rusové?") Nietzsche byl totiž přes všechen ten filosofický humbuk i zdatný šprýmař a ironik se sklonem k zveličování a jízlivosti. Také se v jeho díle odráží jeho uražená pýcha a pocit nedoceněnosti, proto často své knihy adresoval budoucím generacím. Na obranu Nietzscheho nejednoznačnosti a zlehčování některých témat je ale třeba uvést i to, že jeho knihy obsahují mimojiné i četná varování, jako například tento výstižný aforismus z knihy Mimo dobro a zlo: "Ty, kdo hledíš do propasti, dej pozor, neboť i propast hledí do tebe; a ty, kdo zápasíš s nestvůrami, dej pozor, aby ses sám nestal nestvůrou".
Pro každého, kdo se chce o sobě a svých propastech a nestvůrách dozvědět víc, je Radostná věda ideálním a svým způsobem asi nejpřístupnějším začátkem a vstupem do Nietzscheho filosofie.
Autorovy další knížky
| 2003 |  Antikrist |
| 1996 | Mimo dobro a zlo |
| 2019 | Tak pravil Zarathustra |
| 2002 | Genealogie morálky: polemika |
| 2010 | O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním |
Velice osobní Nietzschovo dílo, obsahující zárodky pozdějších stěžejních myšlenek.
""Život prostředkem poznání" - s touto zásadou v srdci může člověk žít nejen statečně, nýbrž i radostně, a také se radostně smát! "