Ráj je až za rohem
Mario Vargas Llosa
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/10095/bmid_raj-je-az-za-rohem-rrD-10095.jpg
4
23
23
Flora Tristánová a Paul Gauguin. Dvě osobnosti, které zavrhly měšťácké pohodlí a jistoty a jejichž údělem se stalo hledání ráje. Dva revolucionáři, kteří urputně a bezohledně šli za svým ideálem. Dva vizionáři, kteří za svůj sen neváhali položit život. V románu Ráj je až za rohem žijící klasik hispanoamerické literatury Mario Vargas Llosa líčí životní osudy legendárního francouzského malíře a jeho u nás méně známé babičky, jež byla významnou sociální reformátorkou a předchůdkyní levicového feminismu, a nabízí tak mnohovrstevnatý pohled na téma utopií v 19. století. A vzdává mimo jiné hold své vlasti, neboť společné kořeny obou hrdinů se nacházejí v Peru.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , Mladá frontaOriginální název:
El Paraíso en la otra esquina, 2003
více info...
Přidat komentář
V pravidelně se střídajících kapitolách popisuje Llosa poslední měsíce života Flory Tristánové a několikaleté období pobytu Paula Gauguina na Tahiti a Markézách.
Flora Tristán, na svou dobu neobyčejně odvážná vizionářka, bojující za zlepšení postavení žen a dělníků, jejich radikalizaci a sjednocování.V retrospektivách během jejího několikaměsíčního francouzského agitačního turné autor popisuje celou její cestu - od dětství, kdy se dramaticky změnila její rodinná a finanční situace, přes nešťastné manželství, které kvůli tehdejšímu právnímu systému neblaze poznamenalo celý její život i život jejich dětí, po činnosti, kterými se musela živit, cesty, které podnikla - jak tyto události formovaly její pohled na svět.
Jako čtenářka z ČR, kde jsme měli tu možnost její utopie zažít v praxi, jsem se od tohoto úhlu pohledu bohužel nebyla schopná při četbě její části dvojživotopisu zcela oprostit.
Paul Gauguin, její vnuk, je jméno, které netřeba představovat. Llosa zachycuje období, kdy jeho malířský styl byl již plně rozvinut - sleduje vznik některých jeho stěžejních děl, podobu života v jeho vysněném "ráji", permanentní finanční i zdravotní peripetie...a také v jeho části spousta retrospektiv o cestě, od úspěšného burzovního makléře a spořádaného otce pěti dětí, po osobitého malíře a nespoutaného, rebelujícího novodobého pohana, okouzleného světem Polynésie.
Co mají tito dva kromě pokrevního pouta společné? Jak je zmíněno v anotaci - neustálé hledání naplnění svého ideálu, divokou odvahu následovat svou představu a bojovat za ni.
Velmi čtivý a informacemi nabitý životopis, vybraný kvůli osobě P.Gauguina, ale neméně zajímavé bylo i čtení o jeho babičce Floře.
Musím říct, že jsem si zase smlsnul. Jde o dva paralelně vyprávěné (nikoliv odehrávající se!) příběhy. V tom prvním vystupuje Flora Tristánová, francouzská revolucionářka, autorka Dělnické unie, což byla kniha, v níž shrnula svou vizi společnosti, kde dělníci nebudou vykořisťovaní a ženy budou rovnoprávné s muži. Dělnická unie je též organizace, kterou se snažila v různých městech založit. Zažila peklo se svým manželem, poznala sociální nespravedlnost v Peru, kam utekla ke svým příbuzným z otcovy strany, poznala chudobu a úpadek v Anglii a ve Francii a jejím životním posláním bylo probudit ty masy utlačovaných. Bojovala proti sociální nespravedlnosti a katolicismu, který uvrhnul lidi do područí hrstky kapitalistů, aristokratů a vůbec těch mocných a bohatých. Naráží na odpor moci výkonné i soudní, na nepochopení ostatních reformátorských skupin (což jsou většinou povrchní měšťáci) a co je nejhorší, naráží i na nepochopení samotných dělníků a žen, kvůli kterým bojuje. V knize ji "provázíme" v roce 1844, takže si asi dovedete představit, jak těžký to byl úkol. A kromě toho všeho, co jsem napsal (a mnohem víc je v knize), byla babičkou Paula Gauguina. O něm pojednává druhá dějová linka. Gauguin na Tahiti, zpět ve Francii, opět na Tahiti a nakonec na Markézách. Je sužován "nevyslovitelnou nemocí" (syfilis) a tvůrčí posedlostí, touhou poznat to pravé divošství Maorů, tajemství tetování, rituální sex, dávnou moudrost přírodního národa, je fascinován mahu vahine (člověkem, jež je muž-žena, a v kultuře Maorů něco zcela přirozeného, co je ale zvrhlé pro západní civilizaci) to vše ale mizí pod tlakem kolonizátorů, katolických a protestanských misionářů. Tvoří poslední mistrovská díla, vzpomíná mimo jiné i na Šíleného Holanďana. Llosa napsal román, který prostě chytne a nepustí až do konce.
Štítky knihy
životopisné, biografické romány feminismus Peru osudy žen peruánská literatura Paul Gauguin, 1848-1903 hispanoamerická literaturaAutorovy další knížky
| 1984 |  Tetička Julie a zneuznaný génius |
| 2005 | Zelený dům |
| 2003 |  Vypravěč |
| 2007 | Zlobivá holka |
| 2004 | Kozlova slavnost |
Mario Vargas Llosa málokdy zklame, a tenhle neortodoxní životopis (nejen) Paula Gauguina bylo ohromně zajímavé čtení. Netušil jsem vůbec, že Gauguin měl tak revolucionářskou babičku a že Flora Tristánová revolucionářka v nejednom směru byla, na to můžete vzít jed. Ti dva si byli přes všechny rozdíly v ledačems podobní, konečně bohémy a revolucionáře to k sobě tak nějak táhne odjakživa.
Oba měli svůj cíl a šli za ním přes všechny překážky. A celý život ten svůj cíl oba hledali, ten svůj vysněný ráj. Ráj, který je ale vždycky až za tím dalším rohem a nikdy ho nenajdete. Není to nějak veselá četba. Tomu svému hledání oba obětovali úplně všechno, nebrali žádné ohledy na nikoho, ani na svoje nejbližší.
Četl jsem kdysi knihu Urozený divoch, což je taky Gauginův životopis, tahle kniha je nicméně daleko syrovější a zdaleka ne tak puritánská. Asi bych doporučil přečíst si obě.