Rána
Oksana Vasjakinova
Rána je prozaický debut básnířky Oksany Vasjakinové. Jedná se o dokumentární, autobiografický text, který se odvíjí kolem autorčiny cesty s matčiným popelem z Volgogradské oblasti na rodnou Sibiř. Z Volgogradu do Moskvy, z Moskvy do Novosibirsku a Irkutsku letadlem s přestupy a poté čtrnáct hodin autobusem přes tajgu do malého městečka Usť-Ilimsk, ve kterém jako by všechny cesty končily. Tato dlouhá trasa představuje kostru románu, kolem níž se soustřeďuje vyprávění o smrti, umírání a loučení provázeném nesmyslnou byrokracií. Cesta do rodných míst je zároveň cestou k pochopení vlastní sexuality, ženskosti i způsobu, jak o těchto tématech dnes vypovídat. Autorka se ve svých úvahách obrací k řadě svých předchůdkyň, mimo jiné i ke spisovatelce a vězeňkyni Gulagu Anně Barkovové aj. Románové pasáže se prolínají s esejistickými, přítomnost s minulostí. Svou soustředěností na rodinnou paměť je román blízký próze ruské básnířky a esejistky Mariji Stěpanovové Památce paměti (Pamjati pamjati 2017, česky 2021), míšením intimního světa s úvahami o literatuře a umění prózám britské spisovatelky Olivie Laingové.... celý text
Přidat komentář
Kniha se mi četla velmi těžce. Autorka napsala nesmírně upřímnou zpověď ze svého vztahu s matkou, píše o svém dospívání, matčině nemoci a smrti, o své cestě s jejím popelem přes celé Rusko. O své homosexualitě. A o důvodech, které ji přivedly k psaní. Autorka je pro témata, kterými se zabývá, na ruském indexu zakázaných knih. A já jí držím palce, její prvotina mě nadchla.
Autorka je za mě stejným objevem, jakým byl Eduard Louis.
“Smrt ženy boří svět lidí, kteří ji obklopují. Všechno splaskne, jako by se zdi vašeho domu v jedinou chvíli zbortily a vy zůstali stát v bačkorách s knihou v jedné ruce a s utěrkou v druhé. Smrt ženy, dokonce i kruté ženy – to není smrt muže. Žena je obal a záruka vašeho světa. To ona vám dává trvání v budoucnosti a nechává pro vás místo v minulosti. Je to podmínka vaší zkušenosti a její interpretace.
Když umřela, ocitla jsem se nahá na cestě.
Skvělá věc, pro mě velmi tíživá a depresivní. Někdy mě trochu štvalo přílišné psychoanalyzování, ale vzhledem ke zbytku jsem ochotný se s tím smířit a zapadá to do celkového kaleidoskopu. Musel jsem to číst po malých částech, abych to zvládal vstřebávat...
,, Představuju si knihu a psaní jako cestu, jako silnici, po které jdu skrze sebe k jiným." (O. Vasjakinová - Rána)
Tato kniha je prozaickým debutem a zároveň autobiografií, jejíž ústřední linku tvoří autorčina cesta s matčiným popelem na rodnou Sibiř.
V textu se objevuje řada autorčiných myšlenek a pocitů na témata jakými jsou například: vztah matka - dcera, umírání, smrt, úkony, které je nutné provést po smrti blízké osoby - mnohdy prodlužované díky spoustě zbytečných úředních požadavků.
Taktéž zmiňuje své dětství, dospívání, ženskost jako takovou a otevřeně se vyjadřuje ke své sexuální orientaci.
Nevím, jak vám, ale mě slovo RÁNA evokuje něco zcela obnaženého a bolestivého. Výstižnější názvem bych pro tuto knihu tedy hledala jen těžko.
Nikdy předtím jsem nečetla text, který by byl tak otevřený, osobní a intimní. Text, který by v sobě snoubil křehkost, bolest a syrovou upřímnost zároveň.
Doporučuji!
Rána
Parádní všeobsažné dílko. Mrazivé závany (nejen) sibiřského - (post)soviet wavu- střídají až mechanicky posvátné popisy úkonů souvisejících s pochováním nebožtíka, nekompromisní verše a esejistické pasáže zrcadlící syrovou upřímnost a schopnost nacházet rozmanité způsoby k reflexi vnitřních pochodů.
Někdy udělím pět hvězdiček, protože čtyři jsou zkrátka málo. Zde hodnotím pěti hvězdičkami, protože systém databáze neumožňuje udělit vyšší hodnocení.