Rána z milosti
Marguerite Yourcenar
Sevřená novela klasické čistoty vypráví ústy jednoho z protagonistů, německého důstojníka Erica von Lhomond, komorní příběh mimoběžné lásky s tragickým vyústěním, který se odehrává v Pobaltí v letech 1919-1920 během občanské války. Neopětovaná a otevřeně deklarovaná milostná vášeň, kterou k němu chová sestra jeho nejlepšího přítele a bratra ve zbrani, stejně jako Ericovo hrdé odmítání má od samého počátku rozměry klasické tragédie, vázané jednotou místa, času a děje. Zámek Kratovice, odříznutý válečnými událostmi od světa, se tak stane dějištěm vypjatého bratrství, lásky a nenávisti, které všechny tři hrdiny příběhu bez ohledu na jejich pohlaví či politické přesvědčení spojí v jakémsi společenství intenzity citu tváří v tvář nebezpečí a strádání.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
1971 | Hadriánovy paměti |
1999 | Kámen mudrců |
1989 | Jak voda, která plyne |
2002 | Rána z milosti |
1988 | Bludiště světa |
Přívlastek neshodný v názvu knihy by stejně dobře mohl být přeložen jako shodný, tj. milostná rána, ale bylo by škoda přijít o onen dvojsmysl, jenž nalézá oprávnění v obou významech. Na začátku knihy je jakési autorčino uvedení, které napsala r. 1962, tedy 23 let po prvním vydání. Nakolik si Yourcenarové jako spisovatelky považuji, tohle prvotní "dovysvětlení" charakterů mě poněkud rozčarovalo. Jsem zastáncem toho, že jakmile spisovatel dílo stvoří, měl by je nechat žít svým životem a sám je neinterpretovat. Eric se měl dokázat obhájit v příběhu, který vyprávěl sám, a pokud by na konci zůstal nepochopen, nechť! I přes jeho úvodní apologii z pera Yourcenarové, i přes svá místy až mnohomluvná sebeospravedlňování, se čtenář může s jeho jednáním (a nejednáním) ztotožnit jen stěží. Na druhou stranu právě tahle Ericova sofistikovaně psychologizující mnohomluvnost, je tím, co umožnilo Yourcenarové rozvinout příběh jedné z velmi originálních proměn lásky, pakliže skutečně uvěříme, že jde o příběh milostný. Pokud přece jen přijmeme avizovanou poctivost vypravěčových úmyslů, upřímnost jeho záměrů a pravdivost jeho výpovědi o vlastních citech a pohnutkách, pak můžeme číst skutečně cizelovanou novelku s hluboko propracovanou psychologií postav. Ostatně, neřekl snad někdo, že pravá láska je nemajetnická, že neklade na milovanou osobu žádné nároky a požadavky? V uvedeném příběhu je takové laissez faire dovedeno do extrému. Když Erik nechává odejít Sofii do zimy s vyhlídkou jejího jistého konce, komentuje to: "Sofie nebyla žádné dítě a já chovám k lidem takový respekt - svým způsobem -, že jim nebráním, aby zodpovídali sami za sebe." Člověku čtoucímu vprostřed spokojené každodennosti, kdy bezpodmínečná láska je jen zpola vyhaslým mýtem, může přijít takové jednání právem cynické. Zkuste ale přečíst příběh Vy, co jste čerstvě zamilovaní, a třeba bude Váš postoj chápavější.