• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 8 knih

Nové komentáře u knih Marguerite Yourcenar

Jak voda, která plyne

„Tři povídky/novelky z různých historických období a rozličných prostředí. Příjemné, až filozoficky zaměřené čtení; autorka má hluboce nastudováno, tedy i její doslov a dodatečné informace k jednotlivým částem jsou pozoruhodné. Jednotlivá díla plynou v čase velmi pozvolna a tak nějak poklidně a trpělivě, jako Vltava či Labe v dolním toku. Pro vyšší hodnocení snad schází jen nějaké to vzrušivější vybočení, nějaká temná hlubina v zarostlé zátočině, svižnější proud roztříštěný ohlazenými balvany či snad přímo dramatický úsek s divokými peřejemi, zpěněnými vodami či duhou pableskující na oroseném listoví okolní vegetace…“... celý text
— lynxir

---

Kámen mudrců

„Měl jsem takový pocit, jako bych četl dvě různé knihy, které se autorka nakonec rozhodla spojit dohromady v jakýsi nepříliš kompaktní celek. Nebo – to je možná přesnější – jako by knihu nejprve začala psát jednou formou, pak si to ale rozmyslela, ale už tu dopsanou část nechala tak. Pro mě to znamenalo trochu potíž při celkovém hodnocení, protože první půlce knihy bych více než tři hvězdičky nedal. Na můj vkus byla příliš roztříštěná, nepřehledná, špatně se mi na čtení soustředilo, v postavách jsem měl trochu zmatek a žádná z nich mě příliš neoslovila (Zenon sám tu nedostává více prostoru než ostatní postavy). Nejzajímavější na této části pro mě nakonec byl popis historických událostí na pozadí příběhů postav (morová rána či Münsterská komuna). Ve druhé části se už příběh soustředí na Zenona a jeho mimořádně zajímavý myšlenkový svět, stává se mnohem kompaktnější a čtivější. Tady už naplno vyniká spisovatelské umění autorky, její vytříbený styl, schopnost zachytit dobu a prostředí, v němž se příběh odehrává, včetně myšlení té doby, svázaného spoustou – pro nás těžko pochopitelných - předsudků. Ta druhá část se mi už líbila mnohem více a jak se říká – konec dobrý, všechno dobré (proto nakonec ty čtyři hvězdičky).“... celý text
— Taťka Hraboš

---

Rána z milosti

„Přívlastek neshodný v názvu knihy by stejně dobře mohl být přeložen jako shodný, tj. milostná rána, ale bylo by škoda přijít o onen dvojsmysl, jenž nalézá oprávnění v obou významech. Na začátku knihy je jakési autorčino uvedení, které napsala r. 1962, tedy 23 let po prvním vydání. Nakolik si Yourcenarové jako spisovatelky považuji, tohle prvotní "dovysvětlení" charakterů mě poněkud rozčarovalo. Jsem zastáncem toho, že jakmile spisovatel dílo stvoří, měl by je nechat žít svým životem a sám je neinterpretovat. Eric se měl dokázat obhájit v příběhu, který vyprávěl sám, a pokud by na konci zůstal nepochopen, nechť! I přes jeho úvodní apologii z pera Yourcenarové, i přes svá místy až mnohomluvná sebeospravedlňování, se čtenář může s jeho jednáním (a nejednáním) ztotožnit jen stěží. Na druhou stranu právě tahle Ericova sofistikovaně psychologizující mnohomluvnost, je tím, co umožnilo Yourcenarové rozvinout příběh jedné z velmi originálních proměn lásky, pakliže skutečně uvěříme, že jde o příběh milostný. Pokud přece jen přijmeme avizovanou poctivost vypravěčových úmyslů, upřímnost jeho záměrů a pravdivost jeho výpovědi o vlastních citech a pohnutkách, pak můžeme číst skutečně cizelovanou novelku s hluboko propracovanou psychologií postav. Ostatně, neřekl snad někdo, že pravá láska je nemajetnická, že neklade na milovanou osobu žádné nároky a požadavky? V uvedeném příběhu je takové laissez faire dovedeno do extrému. Když Erik nechává odejít Sofii do zimy s vyhlídkou jejího jistého konce, komentuje to: "Sofie nebyla žádné dítě a já chovám k lidem takový respekt - svým způsobem -, že jim nebráním, aby zodpovídali sami za sebe." Člověku čtoucímu vprostřed spokojené každodennosti, kdy bezpodmínečná láska je jen zpola vyhaslým mýtem, může přijít takové jednání právem cynické. Zkuste ale přečíst příběh Vy, co jste čerstvě zamilovaní, a třeba bude Váš postoj chápavější.“... celý text
— visisb

---

---

Kámen mudrců

„Zpočátku díky přecházení mezi různými postavami široce rozložená kronika vývoje společnosti ve Flandrech, Německu i jinde, v době, kdy dělníky začaly nahrazovat stroje, šlechtu ve faktické moci nahrazovali bankéři a náboženské myšlení se tříštilo a spojovalo každý den. Postupně se záběr zužuje a prohlubuje, soustředí na jedinou postavu a od věcí hmotných přechází k myšlenkovým konceptům. První část může být možná příliš výběrová, útržkovitá, druhá naopak vyžaduje soustředěné čtení a značnou ochotu přemýšlet, případně dohledávat. Přitom nejde o suchou historii, Yourcenarová výborně vládne jazykem a tvoří životné postavy, nejednoznačné, všechny trochu ubohé, trochu zlé, trochu po svém způsobu usilující o lepší svět. Zenon, čistý rozum a nabroušené ostří v každé situaci, pevný ateista, nakonec potvrzuje svůj ateismus přítomností Boha v člověku, zabíjí a jiné náhradou zachraňuje, opouští v nouzi jedny a zachraňuje jiné, ačkoliv ani k jedněm necítí nic mimo rozumové zaujetí. Stejně tak katolíci i evangelíci někdy zachraňují, jindy posílají na hranici, s nikým nelze bez výhrad souhlasit, je třeba jen tříbit si myšlenky - a k tomu je příležitostí požehnaně. Yourcenarová si vybrala přísnou metodu práce, vydestilovala z obrovského množství kronik, životopisů, uměleckých a odborných děl co možná nejtypičtější postavy a děje, obohatila je detaily z týchž zdrojů a jen s nezbytným minimem fabulace stvořila dokument doby i myšlení. Navíc v doslovu (nesmírně zajímavém i mimo vztah k tomuto dílu) čtenáři nabízí výčet svých zdrojů a popis, jakým je skládala - užasla jsem nejenom nad samotnou její poctivostí, ale opakovaně i nad tím, že to, co mi přišlo přehnané, neuvěřitelné, příliš moderní, jsou všechno doložené skutečnosti.“... celý text
— InaPražáková

---

Orientální povídky

„Milé povídky, či spíše pověsti, které svým obsahem pohladí, stejně jako celá útlá knížka. Téměř ve všech lze najít momenty, které čtenáře povedou k zamyšlení nad smyslem života, ale také nad prioritami našeho konání, nad sílou která dodává sílu činům. Alespoň takhle jsem já jednotlivé příběhy četl. Je to vnímání mé, a jsem přesvědčen o tom, že jiný čtenář je může vnímat jinak, může v nich nacházet zcela jiné vzkazy. Nebo v nich nic nehledat a nenacházet, a nechat se jen unášet hezkými slovy a větami, těšit se z příjemných chvil nad knihou.“... celý text
— mosem