Taťka Hraboš
komentáře u knih
Hodiny
Michael Cunningham
Je to jednoznačně hold vzdaný geniální spisovatelce, kterou zřejmě žádná žena v jejím mistrovském žánru - próze - zatím nepřekonala. Ale možná je v tom i kus mužské ješitnosti - snaha dokázat sobě i světu, že i muž dokáže psát takovým způsobem. Kdybych autora neznal a hlavní hrdinkou jednoho z příběhů nebyla přímo Woolfová a ve zbylých dvou nebyla spousta odkazů na ni a neodehrávaly se v době, kterou už Woolfová nemohla zažít, asi bych byl na pochybách, jestli autorkou není zrovna ona. Ta jemnost a citlivost vyjadřování, smysl pro detail, náhlé zvraty v citech a myšlení hlavních postav, střídání euforie ze života a naopak pocitů beznaděje a marnosti... Nutno uznat, že tenhle román se Cunninghamovi opravdu povedl.
Middlemarch
George Eliot (p)
Neprávem opomíjený klenot, zcela důvodně označovaný jako jeden z nejlepších románů, které byly kdy napsány. Krásný jazyk, množství svérázných a mistrně psychologicky vystižených postav, poutavý děj a pro mě hlavně ten jemný a rozhodně ne suchý (v nějakém hanlivém slova smyslu) humor. Snad jediný zádrhel může představovat rozsah díla, který právě v kombinaci s množstvím postav a jejich příběhů možná pro některé čtenáře představuje těžko překonatelnou překážku. Děj se prostě nežene kupředu, ale postupuje po malých krůčcích a na své případné oblíbené hrdiny si čtenář často jednu nebo víc kapitol musí počkat. Děj ale v této knize možná ani není tím hlavním prvkem. Ústředním motivem jsou tu složité vztahy mezi lidmi (zvláště dva mladé páry tu hrají prim), ale také by se možná dalo říci, že je to celé městečko Middlemarch jako živoucí organismus se všemi svými „malými“ obyvateli a jejich myšlenkami, city, touhami a osudy.
Česko
Zdeněk Thoma
Zklamaný nejsem, nadšený ale také ne. Je to taková průměrná fotografická publikace zachycující bohaté krásy naší země. Fotky jsou po technické stránce bez chyb, ale pěkné jsou především proto, že zachycují krásná místa a objekty, nikoli proto, že by fotograf měl zvlášť „dobré oko“. Mnoha fotografiím by také prospěl větší formát. Snaha dostat do knihy těch fotek co nejvíce – na úkor kvality výběru a velikosti formátu – výslednému dojmu dost ublížila. Obdobně po informační stránce knížka neoslní, jde spíše o takové útržky anebo sice komplexnější, ale zase velice stručné informace – v zásadě nic, co by člověk už nevěděl. Já osobně bych se spokojil jen se stručnými popisky k fotografiím; ušetřený prostor by mohl být využit právě větším formátem fotografií. Pokud tedy dávám čtyři hvězdy, pak hlavně proto, že i tato kniha je dokladem, jak je u nás krásně.
Paměť dívky
Annie Ernaux
Zvláštní kniha. Opatrné přibližování a osahávání tématu se tu střídá s jasnými, až syrovými výpověďmi. Jako by autorka vždycky chvíli váhala, připravovala se, až najde odvahu a naplno se pustí do popisu pro ni mnohdy asi ne zcela příjemných zážitků a situací z popisované doby. A poté, snad aby si odpočinula a znovu si v paměti vyvolala příslušné obrazy, nějakou dobu zase jen zlehka krouží kolem. Jak se říká, není to úplně můj šálek čaje, ale musím uznat, že Ernauxová to se slovy opravdu umí a Nobelovu cenu si zřejmě zaslouží. Vzhledem k nedostatku informací netuším, jestli tahle novela patří spíše k jejím okrajovým dílům nebo naopak; v každém případě je to ale vzorek s velmi silnou výpovědní hodnotou jak o způsobu psaní autorky, tak o ní samé či o době, v níž se příběh odehrává.
Moudrost davů
Joe Abercrombie
Ani třetí díl nezklamal, i když tentokrát už bych pár výhrad měl. Pominu, že mě autor moc nepotěšil vývojem a koncem některých postav, protože do toho mu já coby čtenář nemám co mluvit. Spíše mi vadilo, že tak úplně nedokázal – při těch všech dějových přemetech – u některých postav zachovat psychologickou věrohodnost; nebudu konkrétní, abych nespojloval. A myslím si, že kdybych sérii zkoumal jako vědec a ne jako čtenář, který si chce především užít příběh a na detailech mu tolik nesejde, našel bych zpětně i řadu dalších nesrovnalostí. To ovšem nakonec na mém výsledném výbornému dojmu z celé série nic nemění.
Vegetariánka
Han Kang
Velmi čtivá a současně znepokojivá kniha. Kniha prostoupená samotou a neschopností přiblížit se, vytvořit si skutečně hluboký vztah k jinému člověku, a snahou tento vztah nahradit něčím jiným – bizarním splynutím s přírodou, fanatickým ponorem do práce a svých představ, fixací na dítě jako jedinou blízkou osobu. Člověk se neubrání myšlence, zda se jedná jen o výjimku, anebo poměrně častý jev v zemích Dálného východu, jako je právě Jižní Korea nebo Japonsko (tedy ne že by v tomto Evropa či Amerika byly o mnoho lépe). Navíc se tu naplno vykresluje, jak moc člověka ovlivní způsob výchovy ze strany rodičů, zejména manipulace, tyranie a násilí – často mu určí limity, které ani v dospělosti není schopen překonat.
Buddenbrookovi
Thomas Mann
Je složité hodnotit knihy, které se za ta léta, kdy jsou na světě, staly klasikou, protože získaly uznání od milionů čtenářů, a to včetně těch nejnáročnějších. Pokud jim tedy člověk na tomto fóru nedá vysoké hodnocení, nesvědčí to o nízké kvalitě knihy, ale spíše o selhání čtenáře, který v nich tu kvalitu nedokázal najít. Tady ale můžu s naprosto čistým svědomím prohlásit, že se mi to moc líbilo. Postavy Tomáše, Tony i hošíka Jana (a řada dalších) jsou nezapomenutelné, německý měšťanský a obchodnický svět 19. století je tu skvěle vykreslen, leckterá myšlenka a postřeh autora platí i pro dnešní moderní svět. Určující síla peněz, moci a úspěchu je tu pořád, snad jen že i citlivější, umělecky založené duše mají možnost se v našem světě lépe prosadit. Na rozdíl od jiných knih, které byly také předmětem školní výuky, mi naštěstí požitek z četby nezkazil ani prozrazený děj (jestli se nepletu, učili jsme se něco o tom, že jde o příběh úpadku německé obchodnické rodiny, což je naštěstí velmi neurčitá charakteristika). Takže vřele doporučuji případné předsudky vůči doporučované školní četbě překročit a do knížky se pustit.
Přírodní ráje světa
Jan Štursa
Pěkná kniha, která sluší každé knihovně. Jak už tady zaznělo, přemírou informací neoplývá, ale pokud člověk není geolog nebo přírodovědec, tak mu tohle množství bohatě vystačí. Hodnota knihy je především v množství krásných a různorodých fotografiích. Jejich krása je dána nejen přirozeným půvabem míst, kde byly pořízeny, ale i schopnostmi fotografa. Havlovy fotografie vždycky stojí za vidění a já mu jen tiše závidím, že měl možnost dostat se na tolik podivuhodných míst.
Příběhy, na které svítilo slunce
Eduard Petiška
Pokud chcete své potomky nenásilnou cestou seznámit s egyptskou a mezopotámskou mytologií (včetně slavného Eposu o Gilgamešovi) a starozákonními příběhy ještě předtím, než jim jejich četbu zhnusí školní výuka (nebo i navzdory této překážce), je tahle knížka ideální volbou. Ale ani já jsem se při četbě dětem nenudil. Příběhy jsou přece jen přizpůsobené cílové skupině, takže mě třeba pobavilo, když namísto piva a prostitutky původně zvířeckého hrdinu a pozdějšího Gilgamešova přítele Enkidua „zcivilizovala“ krásná dívka (pivo ovšem autor naštěstí limonádou nenahradil). Rovněž starozákonní příběhy v židovském pojetí jsou přece jen v jednotlivostech jiné, než jak je známe z Bible, což pro mě také znamenalo vítané zpestření a cenné informace.
Tichá země: Jak odvrátit hmyzí apokalypsu
Dave Goulson
Kniha svým významem srovnatelná s Tichým jarem od Rachel Carsonové (na niž ostatně i název této knihy odkazuje). Proto je zarážející, že má ve zdejší databázi tak málo hodnocení. Je to kniha nejen o důležitosti hmyzu, jeho drastickém úbytku v posledních desetiletích a možnostech nápravy tohoto stavu, ale má mnohem širší záběr. Koneckonců co je dobré pro hmyz, prospívá přírodě a Zemi jako celku, a tedy i lidem. Je až neuvěřitelné, jak málo lidí si zřejmě tohle uvědomuje. Je to knížka, kterou jsem si musel pořídit do knihovničky i proto, že zájem o hmyz mám s autorem společný, byť jsem nikdy nešel do takové hloubky a šířky jako autor, jenž si z tohoto svého zájmu udělal své poslání i povolání. Za středoškolských let jsem brouky sbíral (i když na své tehdejší počínání teď hledím se smíšenými pocity) a teď hmyz alespoň představuje jeden z mých oblíbených fotografických motivů. Kromě toho je mu uzpůsobena i naše nevelká zahrada – i když kvůli tomu čelíme nepochopení v podstatě všech sousedů a dotazy, jestli máme porouchanou sekačku na trávu, a nabídky jejího zapůjčení jsou skoro na denním pořádku.
Bodláčí
William Kennedy
Tahle knížka je s to poskytnout skvělý čtenářský zážitek, protože je to příběh odvyprávěný moc hezky a místy i velice vtipně, jen člověk musí trochu slevit ze svých požadavků na postavy a prostředí. Většina čtenářů se zřejmě potřebuje se svým hrdinou ztotožnit nebo alespoň sympatizovat, chce jeho příběh prožívat jako vlastní, má ráda, když se děj odehrává v atraktivním prostředí. Jenže komu by se chtělo jako vlastní prožívat příběh bezdomovce a opilce. To je asi hlavní důvod zdejšího mizerného hodnocení. Jako pozitivum lze určitě hodnotit i to, že člověk po přečtení téhle knihy lépe chápe, proč se někteří lidé (i v našem sociálním státě) mohou stát bezdomovci a dokonce jim to svým způsobem vyhovuje, a jak spjaté jsou spolu právě sklon k nadměrnému pití alkoholu a bezdomovectví.
Potíže s mírem
Joe Abercrombie
I druhý díl série je výborný. Abercrombie dokáže velmi dobře namixovat pasáže, které jsou předvídatelné (ale rozhodně nikoli nudné), protože vyplývají z logiky děje a typického chování jeho postav, s naprosto překvapivými událostmi, které si obvykle nechá na úplný závěr. Přitom se nejedná o nějaké násilné, uměle vykonstruované zvraty, protože i ony mají svou vnitřní logiku, byť před čtenářem dlouho umně skrývanou. Je znát, že si autor své příběhy pečlivě promyslí, než se pustí do psaní.
Mrtvé duše
Nikolaj Vasiljevič Gogol
První část knihy patří k tomu nejlepšímu, co je ve světové literatuře k mání. Ačkoli se v ní v podstatě nic moc neděje, postačí autorův styl, vtip a skvěle ztvárněné svérázné postavy z tehdejších ruských vyšších vrstev k dosažení výjimečného čtenářského zážitku. Přitom knize nelze vytknout žádnou povrchnost a snahu o laciné pobavení čtenářů, ba právě naopak. Škoda, že druhá část nepokračuje ve stejném trendu. Jako by se v autorovi něco zlomilo, začal mít pochybnosti o sobě a svém pohledu na svět. Však také ty zlomky druhé části, které se dochovaly, pocházejí jen z jedné z mnoha variant, které zřejmě Gogol napsal a posléze spálil, protože se mu nelíbily. Ovšem ani druhá část není úplně špatná, Gogol v ní ústy svých postav (teď už nejen „mrtvých duší“) dává asi více promlouvat svému vlastnímu názoru nejen na to, jak by společnost fungovat neměla, ale i naopak - co by se mohlo zlepšit, aby se aspoň přiblížila ideálu.
Mýtus o Marsu a Venuši
Deborah Cameron
Poctivě přiznávám, že v době adolescence jsem přečetl všechny tři hlavní knihy, které autorka kritizuje a které vyšly i v češtině (Gray, Tannenová, Moirovi). Tehdy člověk hledal jednoduché rady a řešení pro složitý svět komunikace mezi muži a ženami, nevěda, že taková řešení ve skutečnosti neexistují. Od té doby uplynulo skoro 30 let a v důsledku vlastních zkušeností i četby jsem se přece jen posunul dál. Dneska bych asi nad některými tehdy vyslovenými závěry zmíněných autorů hodně pochyboval a možná i knihy odložil jako populárně „naučnou“ literaturu pro masy (přinejmenším pokud jde o Grayovy knihy o Marsu a Venuši). Takže do značné míry souhlasím s autorkou. Úplně bez pochybností ale ani tuto knihu číst nelze, protože ani autorčiny teze není možné za současného stavu vědy považovat za jasně prokázané; příliš nezohledňují třeba poznatky neurologů o rozdílech ve stavbě a vývoji mužských a ženských mozků. Určitě však platí autorkou nepřímo zdůrazňované pravidlo, že jakákoli přílišná generalizace je nebezpečná. Nejde ani tak o to, že by v komunikaci mužů a žen nebyly žádné rozdíly, ale o důvody těchto rozdílů, jejich míru a závislost na konkrétních osobách komunikujících a jejich vztahu a dalším kontextu komunikace.
Poslední láska
Alison Lurie
Chápu, že ne každého tzv. univerzitní romány berou, je to přece jen v podstatě anglická specialita z prostředí, které je u nás málokomu blízké, ale tahle knížka určitě stojí za přečtení – pro tu lehkost, noblesu, vtip a svěžest, s níž je napsána. On to vlastně ani čistě univerzitní román není, jen dvě hlavní postavy z daného prostředí pocházejí. Hlavním tématem je tu opravdu láska a ta nečiní rozdíly mezi akademikem a člověkem, který se živí rukama. Více mě bavila dějová linka Vinnie, Fred mi trochu lezl na nervy. Na druhé straně v jeho postavě a postavě Rosemary autorka pěkně vystihla situaci velké části příliš hezkých lidí – jejich okolí jim už od malička všemožně nadbíhá, nijak zvlášť se o nic nemusejí snažit, až snadno získají pocit, že mají na všechno nárok (a jejich nároky nejsou zrovna malé). Pokud mám ke knize nějaké výhrady, pak pouze k práci překladatele a vydavatele – těch pravopisných a jiných chyb v textu bylo na můj vkus trochu moc. Podle mě velká škoda, že do češtiny byl přeložen pouze tento jeden, byť nejslavnější, román autorky. Je to dluh, který se už asi nesplatí – zatímco u méně kvalitních autorů současnosti se předkládá kdeco, dobré knihy vydávané na Západě v době, kdy u nás vládl socialismus, jsou až na výjimky pro českého čtenáře ztracené (pokud si je nedokáže přečíst v jiném jazyce).
Rytíři krále Artuše
Vladimír Hulpach
Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Velmi stručně pojaté, ale přesto poměrně čtivé příběhy z nejznámější a nejpopulárnější oblasti anglické mytologie. Pro základní seznámení s touto látkou asi dostačující, hlavně pokud ji chcete přiblížit dětem. V našem případě byla četba mírně okořeněna tím, že jsme před nedávnem viděli s dětmi legendu o Svatém grálu filmově zpracovanou skupinou Monty Python (ale upřímně řečeno, zrovna tahle legenda je v knize velmi odbytá). Děti se těšily hlavně na příběh s Černým rytířem, a i když v knize je úplně jiný, zklamané nebyly.
Zlatý pavilon
Jukio Mišima
Japonské romány pro českého čtenáře vždycky znamenají ponor do úplně jiného světa. Tady to ale platí hned trojnásobně – děj se odehrává v Japonsku v době před, v průběhu a krátce po druhé světové válce, nadto v prostředí buddhistických mnichů a navíc hlavní hrdina a jeho největší přítel trpí tělesným postižením, které je i z toho jejich domácího světa vyčleňuje. Je to silný psychologický román, řešící především otázku, jak může tělěsné postižení zdeformovat pohled jeho nositele na život, svět a lidi, včetně blízkých, a do značné míry také román o kráse (jejímž symbolem je tu prastarý Zlatý pavilon) – o schopnosti ji vnímat, o jejím vlivu na život citlivého člověka a třeba i o tom, že ani schopnost přesahu (v této formě) není žádnou zárukou morálního a citlivého chování k jiným lidem, potažmo ke světu jako celku. Doslov mě překvapil hned ve dvou směrech – jednak zjištěním, že se příběh zakládá na skutečné události, za druhé pak informacemi o osobě, životě a smrti samotného autora (na mnoha místech románu zřejmě prosakují jeho skutečné názory a postoje, jakkoli šokující se zdají být).
Předat dětem, co je k žití
kolektiv autorů
Pro ty, kterým není lhostejný osud přírody, planety a nakonec i samotného lidstva, je to velmi podnětná a zajímavá kniha. Ukazuje mimo jiné, že i mezi nejvýznamnějšími zástupci zdánlivě homogenní ekologicky smýšlející menšiny lidstva jsou názory na prvotní příčiny ekologické krize a způsoby jejího řešení velmi pestré. Ne se všemi názory se také mohu ztotožnit, mezi zpovídanými jsou i osobnosti, jejichž smýšlení je mi hodně vzdálené. Co ovšem všechny tyto osobnosti mají společné, je pokora a vnitřní přesvědčení, že nejsme přírodě nadřazeni, ale že jsme její součástí a podle toho se k ní musíme chovat. Dalším bonusem knihy je její místní i časové rozkročení, umožňující srovnat názory ze zahraničí včetně zámoří s těmi zdejšími, ale hlavně jejich vývoj a tematické proměny za dobu od roku 1992 až téměř do současnosti (třeba Horní Jiřetín a limity těžby uhlí na severu Čech, kůrovcová kalamita a blokáda těžby dřeva na Šumavě, dostavba Temelína, uprchlická nebo koronavirová krize, klima, úbytek hmyzu nebo neutěšený stav moří). Knížka je i ideálním odrazovým můstkem pro hlubší studium problematiky, protože každý zpovídaný má na konci svůj malý medailonek i s výčtem svých nejvýznamnějších publikací. Velmi jsem ocenil také stručné dodatky k dalšímu vývoji některých probíraných kauz.
Trocha zlé krve
Joe Abercrombie
Abercrombie píše natolik dobře, že by si klidně mohl dovolit napsat knihu z „vážnějšího“ žánru (kdyby se mu chtělo) a nezapadl by ani tam do šedého průměru. Jeho styl psaní má jiskru, tempo, napětí a také vtip, postavy rozhodně nejsou ploché a vzájemně zaměnitelné. Některé pasáže knihy jsou velmi působivé (třeba vzpoura ve Valbecku). Je také znát, že se Abercrombie hodně nechává inspirovat reálnou historií (tady například vikingská expanze, Velká francouzská revoluce nebo průmyslová revoluce). Jediné, s čím jsem měl ze začátku trochu problém, bylo velké množství různých dějových linií a postav, které se ovšem postupně proplétají a spojují. Co mě docela potěšilo, je relativní uzavřenost tohoto dílu, takže se člověk hned nemusí vrhat na další, aby nepozapomněl souvislosti.
Nadja
André Breton
Hlavním důvodem, proč se mi kniha nakonec líbila, byl příběh Nadji. Jinak by to bylo sice krásnými slovy podané, ale v zásadě vyprávění o bezvýznamnostech (připomnělo mi knihy W. G. Sebalda). Titulní postava a její příběh však knize dodaly na síle a působivosti. Jen by mě docela zajímalo (čekal jsem, že se to dozvím v doslovu, ale marně), jestli byla Nadja skutečná, nebo jen výplod autorovy fantazie, vtělení jeho uměleckých představ do lidské postavy. Pro první variantu by svědčily autorovy velice výstižné úvahy ohledně fungování psychiatrických léčeben v té době (a u nás pravděpodobně až do pádu komunistického režimu a akceptace základních lidských práva a svobod).
