Taťka Hraboš
komentáře u knih
Plavba
Virginia Woolf
Kdo se bojí Virginie Woolfové (pro její pověst literární experimentátorky, jejíž díla nejsou pro čtenáře snadno čitelná), pro toho je její prvotina ideálním způsobem k seznámení. Drží se tu ještě klasických literárních forem a postupů, přesto ale už naplno ukazuje svůj obrovský talent, mimořádnou citlivost vůči složitosti vnitřního světa člověka i krásám světa vnějšího a jazykovou genialitu, díky kterým se později stala zřejmě nejvýznamnější prozaičkou historie. Tohle dílo je navíc velice zajímavé i tím, že se tu střetává mužský a ženský svět té doby; doby mnohem patriarchálnější, než je ta naše, kdy se za zcela legitimní považovaly úvahy, zda je žena stvoření rovnocenné muži a zda má mít právo volit nebo působit v nějaké úřední funkci.
The Falling Kingdom
Olof Jarlbro
Fotografie působivé hlavně svou syrovostí než originalitou pojetí autora. Pravda je, že i o tu se snaží – markantní jsou například netypické kompozice, zejména postavy bez hlav (kdoví, možná že tak chtěl autor anonymizovat ty, kteří na fotkách zastupují tu nesprávnou stranu, tedy mocenské složky), široký úhel záběrů, snímky pořízené našikmo. Co je ale třeba určitě obdivovat, je odvaha fotografa (a všech takových, co se vydají fotit do míst, kde sami mohou snadno přijít k úhoně, zvlášť když provokují s fotoaparátem).
Krkonoše
Jiří Havel
Jde už o starší publikaci, proto fotografie dnešního čtenáře neohromí svou technickou kvalitou, ale i z nich je patrné mistrovství dvorního fotografa Krkonoš, zejména pokud jde o schopnost najít tu správnou kompozici a vystihnout atmosféru daného období a okamžiku. Stáří snímků má oproti současnosti naopak i určitou výhodu – umožňuje srovnání tehdejší podoby hor s tou dnešní. Pro fotografa byly bezpochyby Krkonoše a nejen ony kdysi atraktivnější, protože byly „čistší“, nebyly „zaneřáděné“ tou spoustou známek přebujelé civilizace – zástavbou, turisty a elektrocyklisty, automobily …
Olive Kitteridgeová
Elizabeth Strout
Říká se, že učitelka není povolání, ale diagnóza. K takovému neuctivému zevšeobecnění se určitě nemůžu připojit (i s ohledem na to, že pár učitelek mám mezi přáteli), ale v případě Olive Kitteridgeové to možná sedí. I když správně by popis té diagnózy mohl spíše znít dominantní, trochu egocentrická a emocionálně nevyrovnaná osobnost. Knížka je vlastně o tom, jak taková paní může ovlivnit osudy lidí ve svém okolí – od těch nejbližších po ty, které jen náhodou potká. Stroutová je vynikající psycholog (v tom laickém slova smyslu) a její vnímavost pro jemná hnutí lidské mysli a schopnost je převést do slov je i mezi spisovateli výjimečná. I po formální stránce jde o neobvyklé dílo - soubor relativně nezávislých povídek ve svém souhrnu činící dojem románu. Skvělé čtení.
Známosti na zapřenou / Friends incognito
Antonín Dufek
Příjemné překvapení. Útlá knížečka s velmi hutným obsahem. Taková lahůdková fotografická ochutnávka. Fotografie několika autorů velmi zvučných jmen a jiných mně dosud neznámých, ale zjevně kvalitních. Určitě to nejsou jejich nejznámější kousky, ale výborný fotograf má ve svém portfoliu stovky i více skvělých fotografií a je jen otázka souhry různých okolností, které z nich se nejvíce proslaví.
Cestou vlka – Tulák 1
David Gemmell
Svižná fantasy se zajímavou zápletkou a napínavým dějem, plná překvapivých zvratů. Snad jen postavy má Gemmell na můj vkus trochu jednodušší, ale to ostatní kladné stránky jeho tvorby bohatě vyvažují. Nevyhýbá se ani zajímavým úvahám o důležitých lidských otázkách, ale nejde o nějaké plané, mnohomluvné filozofování, které by narušovalo tempo a rytmus knihy. Svou tvorbou mi Gemmell připomíná Brandona Sandersona; ostatně i v tom, že své postavy nijak nešetří a jejich řady s postupujícím dějem značně řídnou.
Moudrost
František Koukolík
Tentokrát jsem nemohl dát plný počet hvězdiček, které si ode mě obvykle vyslouží knihy pana doktora, a to z jednoho prostého důvodu. I přesto, že je to knížka útlá, je podle mého názoru zbytečně mnohomluvná. Moudrost je kategorie a osobnostní rys či vlastnost s nejasnými hranicemi (i když, jak je i v knize konstatováno, má každý člověk o ní jakousi představu, která se příliš neliší od představ ostatních lidí) a text je jakýmsi pokusem o jejich vymezení. Jedna teorie moudrosti střídá druhou a Koukolík se vlastně snaží vypreparovat nějaký společný základ. Na to by ovšem dle mého názoru úplně stačila několikastránková stať, které autor umí psát více než dobře. Nicméně i tak to byla opět kniha velmi podnětná a jejího přečtení určitě nelituji.
Panství
Isaac Bashevis Singer
Od Singera jsem četl zatím jen před více než 25 lety Otroka a tehdy mě jako autor zaujal. Nicméně v téhle knize jsem mu nedokázal úplně přijít na chuť. Vypravěč je výborný, dobu a místní poměry, stejně jako rozmanité aspekty židovství a jejich proměny v dané bouřlivé době dokáže čtenáři ukázat mistrovsky, ale na můj vkus se příliš málo věnuje svým postavám, nejde z psychologického hlediska příliš do hlouby, jen tak zlehka klouže po povrchu. Navíc má těch postav až příliš mnoho, takže ve výsledku jsem si nějak k žádné nedokázal vytvořit vztah.
100 fotografií, které změnily svět
Federica Guarnieri
Skvělá fotografická publikace, která je i svéráznou učebnicí dějepisu, byť útržkovitou. V kombinaci s výbornými a většinou silné emoce vyvolávajícími fotografiemi se i informace z historie mnohem lépe vstřebávají a pamatují. Většina fotografií se navíc týká událostí z novodobé historie, a proto jsem o několika dosud nic nevěděl a o řadě ostatních jsem měl jen velmi mlhavé a kusé informace (nevím jak ostatní čtenáři, ale ani na ZŠ ani na střední jsme se v dějepise nedostali za druhou světovou válku). Kdyby se podobně silné vizuální prvky přidávaly i do učebnic dějepisu pro děti, určitě by jim to neuškodilo.
Duševní zdraví a životní styl: Psychiatrie životním stylem
Jiří Raboch
Vadou, ale také možná naopak bonusem (to už záleží na pohledu každého čtenáře) této knihy je, že nemá jednoho autora, ale jde o sborník příspěvků mnoha autorů. Už z tohoto prostého faktu plyne, že úroveň jednotlivých příspěvků je velmi variabilní a totéž platí ohledně jejich přínosu pro běžného čtenáře. Z hlediska odborného asi příspěvkům není co vytknout (přinejmenším z pohledu čtenáře, který nemá medicínské vzdělání), ale jde o schopnost autorů z toho množství informací vybrat to podstatné a čtenáři to také přiměřeně systematicky a srozumitelně podat. Na druhé straně je zjevné, že kniha je určena odborné veřejnosti, což je trochu škoda – určitě by stálo za to vytvořit podobnou publikaci i pro čtenáře studiem medicíny nedotčené, byť za cenu určitého zjednodušení. Odpovídalo by to ostatně cíli, k němuž podle autorů má publikace přispět – tedy zvýšit úroveň mentální, potažmo zdravotní gramotnosti.
Pan Poirot se vrací
Agatha Christie
Můj návrat do mladých let, kdy jsem měl knihy Agathy Christie v oblibě. A zjistil jsem, že – asi ne překvapivě – se mi líbí dosud. První příběh je známější, ale přece jen patří mezi raná autorčina díla, a nejvíce zaujme propracovanou zápletkou a překvapivým vyústěním (i když má čtenář snažící se odhalit pachatele trochu pocit, že to od autorky nebylo úplně fér). Druhý příběh mnohem lépe dokumentuje autorčinu znalost psychologie svých postav, jejich myšlení a pohnutek, na čemž ostatně, jak opakovaně tvrdí sám Poirot, jsou v podstatě její detektivky založeny. Poctivě přiznávám, že ani v jednom z příběhů jsem postavu vraha neodhalil. Určitě si ještě pár kousků od autorky někdy přečtu.
Svoboda
Jonathan Franzen
Z téhle knihy jsem měl velmi rozporuplné pocity – tedy ne v tom smyslu, že bych nějak váhal nad jejím hodnocením, je to asi nejlepší kniha, kterou jsem letos zatím četl. Jde o to, že na jedné straně mě to neustále táhlo ke čtení, na druhé to často bylo čtení až bolestné, od kterého jsem si co chvíli potřeboval dát alespoň krátkou pauzu. A můžou za to Franzenovy postavy, které dokáže stvořit tak, že je čtenář vnímá, jako by to byli jeho skuteční blízcí lidé. Na jedné straně jim nesmírně fandí a skličují ho jejich neúspěchy, na druhé zase nad některými jejich skutky jen nevěřícně kroutí hlavou nebo je mu z nich trapně. Mou nejoblíbenější postavou byl (asi poměrně logicky) Walter, jemuž jsem ovšem po většinu četby nějak nedokázal odpustit jeho absurdní ekologické představy týkající se budoucí rezervace pro ptáčky lesňáčky (a naopak třeba – po vlastních zkušenostech s toulavými vesnickými kočkami na svém pozemku – mimořádně fandil při boji proti nim). Je to výborná kniha, i když u mě od autora stále vítězí Rozhřešení. Je velká škoda, že česká vydavatelství se zmohla jen na vydání tří Franzenových knih – je to jednoznačně jeden z nejlepších současných amerických spisovatelů.
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
Ransom Riggs
U této knihy je nutno hledět na to, pro jakou cílovou skupinu (z hlediska věku) je určena. Náročný dospělý čtenář by určitě nějaké vady na kráse našel, ale pro starší děti (snad až na brutalitu některých scén s netvorem) je to určitě dobré čtení. Zajímavý nápad, časové a místní ukotvení, originální postavy, napětí a spád děje, ani na city a morální zásady se tu nezapomíná. Je to vlastně taková moderní pohádka. Film jsem neviděl, ale kniha je pro zfilmování jako stvořená.
Děti opeřeného hada
kolektiv autorů
Ve srovnání s africkou mytologií, jejíž vzorky jsem dětem četl naposledy, je to obrovský rozdíl. Jako když z nemilosrdného, primitivního světa vstoupíte do civilizace. Ne že by v příbězích mexických Aztéků a dalších kmenů nedocházelo k násilí, ale je to takový typ násilí, jemuž našinec rozumí (i když je samozřejmě neschvaluje). Řada jejich příběhů má dokonce svou paralelu v evropských pohádkách. Jak vyplývá z informačně bohatého doslovu, v některých se už uplatňuje evropský vliv vnesený misionáři, jiné spíše ukazují univerzalitu určitých motivů v lidském životě a myšlení. S africkou mytologií má však ta středoamerická společné silné vědomí sounáležitosti s přírodou; konečně i bohové tu často mívají nejen lidskou, ale i zvířecí podobu a celá jedna třetina knihy je věnována zvířecí říši. Knížku lze vřele doporučit i ke čtení dětem.
Newyorská trilogie
Paul Auster
Velmi svérázná trilogie, zanechávající ve čtenáři spoustu protichůdných pocitů, kterou jen tak nelze po přečtení pustit z hlavy. Každá z postav se zprvu jeví jako velmi racionální a přiměřeně inteligentní, přesto se v průběhu děje, hnána jakýmisi podivnými principy, dopustí mnoha čtenáři nepochopitelných kroků (které ovšem právě ve světle zmíněných principů mají jakousi, byť poněkud zvrácenou, logiku), vedoucích až k postupné ztrátě své osobnosti. Příběhy jsou zvláštním způsobem provázány a čtenáře neustále nutí hledat souvislosti a logické vysvětlení, které tu zřejmě ale žádné není. Auster si mistrovsky hraje jak se svými postavami, tak se samotným čtenářem.
Lidé, země, čas
Vilém Heckel
Průřez bohatou Heckelovou tvorbou, asi nejlepší volba, pokud se s ní člověk chce seznámit. Jednoznačný důkaz Heckelovy všestrannosti, i když pro mě zůstávají tím nejlepším z jeho tvorby fotografie z hor, které měl tak rád (a asi právě proto je tak hezky dokázal zachytit). Kniha je trochu uměle tematicky rozkouskována (já bych spíše uvítal chronologické řazení, abych si mohl udělat obrázek o vývoji Heckelovy tvorby) a doplněna volnými verši, bez nichž bych se docela obešel (stačil by mi prostý, věcný komentář), ale tak je to v řadě podobných publikací (jako kdyby měli editoři pocit, že ty fotografie samy o sobě neobstojí).
Chov
Kenzaburó Óe
První dvě povídky v knize mají mnoho společného s knihou, kterou jsem četl bezprostředně předtím - s Calvinovou Cestičkou pavoučích hnízd. Hlavními hrdiny jsou v obou případech děti a děj se odehrává za druhé světové války v zemi, která stála na té špatné straně; obě také patří k tomu nejlepšímu, co o druhé světové válce bylo napsáno. Zatímco však Calvino svého malého hrdinu nechává chránit jeho dětskou naivitou a kromě kritiky ukazuje i to dobré v lidech (italský odboj), Kenzaburó Óe vykresluje skutečnost v té nejsyrovější podobě, bez servítků ukazuje krutost japonských vesničanů a jejich nenávist k čemukoli cizímu či jinému (včetně dětí vlastní národnosti, jen stigmatizovaných umístěním ve výchovném ústavu) a ani své dětské hrdiny nijak nešetří, pokud jde o vnímání toho, co zažívají (je ostatně otázkou, v jakém věku jsou, to se z žádné z knih člověk nedozví). Druhá povídka (či spíše už novela) v řadě pak nabízí i zajímavé srovnání s Goldingovým Pánem much nebo Verneovými Dvěma roky prázdnin – děti ponechané samy sobě na relativně malém uzavřeném území ve složitých podmínkách. Ani zbylé tři povídky nepostrádají sílu, syrovost a velmi zajímavá, znepokojující témata, a to nejen v kontextu japonské společnosti, zvyků a historie, ale s univerzálním přesahem. Je to výborná kniha, představující reprezentativní výběr z tvorby tohoto japonského nositele Nobelovy ceny.
Cestička pavoučích hnízd
Italo Calvino
Milé a poutavé vyprávění o dětském pohledu na život v Itálii v době druhé světové války. Prvotina, ve které autor jednoznačně ukázal své spisovatelské kvality – hlavně jeho schopnost charakterizace postav je úžasná, čtenáři vysloveně ožívají před očima. Osoba hlavního hrdiny pak do děje vnáší i další podstatný prvek, který četbu činí zábavnou, aniž by ubíral tématu na závažnosti – humor. Doslov v knize je samozřejmě poplatný době vydání, a proto je na něj třeba hledět s rezervou - spíše jako na svědectví o té době než o knize samotné.
Deseti objektivy
kolektiv autorů
Pestrá sbírka fotografií z pohledu motivů, jednotlivých autorských pojetí a také kvality. Žádný z autorů není nijak zvlášť veřejně známý a na jejich fotografiích je znát, že nikoli každé téma tomu kterému autorovi stejně vyhovuje. Já jsem nebyl příliš nadšen především fotografiemi architektury a většinou ani krajiny, které mi zpravidla připadaly trochu fádní, zato téměř bez výjimky musím ocenit snímky, jejichž motivem byli lidé (a kterých je v knize většina). Jako celek je to ovšem inspirativní kniha, která potěší i oko diváka, který se sám o fotografickou tvorbu nesnaží.
Meč v bouři
David Gemmell
Velmi pěkná fantasy – přímá a svým způsobem jednoduchá, beze snahy o nějaké hluboké filozofické úvahy, ale rozhodně ne plytká. Ty zajímavé myšlenky a postřehy si člověk v knize najde – hlavně v rozhovorech mezi postavami. I postavy samotné má Gemmell dobře zvládnuté – rozhodně nejsou nijak černobílé, a přesto se najde jen málokterá, která by nevzbuzovala sympatie. Po stránce psychologické sice autor nešel nijak zvlášť do hloubky, ale v tomto žánru to bohatě stačí. Ani po stránce děje si není nač stěžovat – hlavní linie je vcelku jasně načrtnutá od počátku, přesto jednotlivé dějové epizody nepostrádají překvapení, napětí a spád. Je to prostě takové příjemné odpočinkové čtení.
