Chov
Kenzaburó Óe
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38132/bmid_chov-mgx-38132.jpg
4
50
50
Výbor z tvorby japonského nositele Nobelovy ceny z roku 1994 zahrnuje povídky a novely, tématicky vycházející z života na japonském venkově v poválečném období a zřetelně nesoucí autobiografické rysy. V povídce Chov z roku 1958 se do zajetí vesničanů dostane americký válečný pilot černé pleti, který představuje pro venkovské chlapce nečekané dobrodružství. V novele Rvát výhonky a střílet mláďata prožívá chlapec se svými vrstevníky evakuaci nápravného ústavu pro mladistvé ve vzdálené horské vesničce.... celý text
Přidat komentář
Výbor povídek, kde čtyři jsou raná díla z let 1957-58 a jedna povídka je z roku 1992. V těch raných se vždy objevují sexuální témata, která tam být nemusejí a mě dost vadila. Poslední povídka nám ukazuje, jak se autor posunul od poměrně syrového stylu kruté reality válečných a poválečných let ke stylu mnohem umírněnějšímu a propracovanějšímu. Óe píše velmi čtivě, poutavě a zajímavě a myslím, že zaslouženě obdržel Nobelovu cenu. 75%, 25. 9. 2023.
Neuvěřitelná, až středověká doba panovala v Japonsku ke konci a po druhé světové válce..
Velmi pozoruhodná sbírka povídek od poválečného japonského autora, který nám svým surovým výkladem vyložil (místy opravdu podrobně) jak to vypadalo v prohrávajícím Japonsku a roky poté co začala vyrůstat nová generace, která válku, hladomor ani epidemie spojená s válkou nezačila. místy až nechutně podrobné, ale kdo se zajímá o Japonskou historii nebo druhou světovou válku mimo Evropu, doporučuji.
Bohužel, nemohu dát plný počet kvůli Pýše mrtvých a Lidským ovcím, tyto dvě povídky mi přišly trochu mimo zajímavé téma
Zajímavá kniha ze zajímavého prostředí o kterém jsem do té doby moc nevěděl(válečné,poválečné Japonsko)
Kniha byla bezesporu zajímavá, poslední povídka se mi líbila moc. Asi bych nemusela vědět, že jsou na světě lidé, kteří očichávají zadky hárajícím fenkám. A mám pocit, že autor má nějaký problém se svým pindíkem. Jinak souhlasím s níže napsanými komentáři.
Kenzaburó Óe, druhý nositel Nobelovy ceny (1994), debutoval v letech 1957/58 právě tím, co přináší tento výbor pěti novel/povídek. Jako člověk, který prožil dětství během světové války je přirozené, že i zde dochází ke zpovědi (částečné autobiografii) a ventilaci všeho, co je pro válečné a poválečné Japonsko typické - násilí, bezcitnost, konec války, deziluze, americká okupace, proměna společnosti...
Chov, příběh odehrávající se v bohem zapomenuté vísce, kam spadne spojenecký letoun s jediným přeživším - černochem, který se stává díky svému osobitému vzezření miláčkem vesnice až do chvíle, než...
Bylo zajímavé pohlížet na obyvatele vesnice, co v černochovi vlastně vidí, za co ho považují a jak s ním jednají. Kulturní rozdíl dělá své...
Lidské ovce - zostuzující potyčka mezi japonskými cestujícími a americkými vojáky v autobuse přináší vhled do poválečné atmosféry, co se okupantů a vnímání jejich přítomnosti týče, dokonce i kulturní propasti mezi oběma národy např. v pojetí viny/hanby...
A tři další...
Jsem rád, že jsem se knihou prokousal, někdy to bylo čtivé, občas úmorné. Přínosem ale pro mě je autorův pohled a přiblížení této doby.
Kromě toho, že Óeho Chov je dobrá kniha, doporučil bych ji také všem, kteří by snad kdy plánovali zasvětit svůj život japonské kultuře. Je totiž dobré si předem uvědomit, že tak jako třeba Spanělsko je kromě fiest, siest a flamenga také dědictví občanské války (a Frankovi vlády), ani Japonsko není jen J-pop a shushi.
Část díla
 |
Chov 1958 |
|
Když jsem byl opravdu mladý 1991 |
 |
Lidské ovce 1958 |
|
Pýcha mrtvých 1957 |
|
Rvát výhonky a střílet mláďata 1958 |
Autorovy další knížky
| 2010 | Soukromá záležitost |
| 1999 | Chov |
| 1978 | Mladík, který se opozdil |
| 2011 | Seventeen / Sexuální bytosti |
| 2024 | Němý výkřik |
První dvě povídky v knize mají mnoho společného s knihou, kterou jsem četl bezprostředně předtím - s Calvinovou Cestičkou pavoučích hnízd. Hlavními hrdiny jsou v obou případech děti a děj se odehrává za druhé světové války v zemi, která stála na té špatné straně; obě také patří k tomu nejlepšímu, co o druhé světové válce bylo napsáno. Zatímco však Calvino svého malého hrdinu nechává chránit jeho dětskou naivitou a kromě kritiky ukazuje i to dobré v lidech (italský odboj), Kenzaburó Óe vykresluje skutečnost v té nejsyrovější podobě, bez servítků ukazuje krutost japonských vesničanů a jejich nenávist k čemukoli cizímu či jinému (včetně dětí vlastní národnosti, jen stigmatizovaných umístěním ve výchovném ústavu) a ani své dětské hrdiny nijak nešetří, pokud jde o vnímání toho, co zažívají (je ostatně otázkou, v jakém věku jsou, to se z žádné z knih člověk nedozví). Druhá povídka (či spíše už novela) v řadě pak nabízí i zajímavé srovnání s Goldingovým Pánem much nebo Verneovými Dvěma roky prázdnin – děti ponechané samy sobě na relativně malém uzavřeném území ve složitých podmínkách. Ani zbylé tři povídky nepostrádají sílu, syrovost a velmi zajímavá, znepokojující témata, a to nejen v kontextu japonské společnosti, zvyků a historie, ale s univerzálním přesahem. Je to výborná kniha, představující reprezentativní výběr z tvorby tohoto japonského nositele Nobelovy ceny.