Chov přehled

03.06.2024

První dvě povídky v knize mají mnoho společného s knihou, kterou jsem četl bezprostředně předtím - s Calvinovou Cestičkou pavoučích hnízd. Hlavními hrdiny jsou v obou případech děti a děj se odehrává za druhé světové války v zemi, která stála na té špatné straně; obě také patří k tomu nejlepšímu, co o druhé světové válce bylo napsáno. Zatímco však Calvino svého malého hrdinu nechává chránit jeho dětskou naivitou a kromě kritiky ukazuje i to dobré v lidech (italský odboj), Kenzaburó Óe vykresluje skutečnost v té nejsyrovější podobě, bez servítků ukazuje krutost japonských vesničanů a jejich nenávist k čemukoli cizímu či jinému (včetně dětí vlastní národnosti, jen stigmatizovaných umístěním ve výchovném ústavu) a ani své dětské hrdiny nijak nešetří, pokud jde o vnímání toho, co zažívají (je ostatně otázkou, v jakém věku jsou, to se z žádné z knih člověk nedozví). Druhá povídka (či spíše už novela) v řadě pak nabízí i zajímavé srovnání s Goldingovým Pánem much nebo Verneovými Dvěma roky prázdnin – děti ponechané samy sobě na relativně malém uzavřeném území ve složitých podmínkách. Ani zbylé tři povídky nepostrádají sílu, syrovost a velmi zajímavá, znepokojující témata, a to nejen v kontextu japonské společnosti, zvyků a historie, ale s univerzálním přesahem. Je to výborná kniha, představující reprezentativní výběr z tvorby tohoto japonského nositele Nobelovy ceny.

25.09.2023

Výbor povídek, kde čtyři jsou raná díla z let 1957-58 a jedna povídka je z roku 1992. V těch raných se vždy objevují sexuální témata, která tam být nemusejí a mě dost vadila. Poslední povídka nám ukazuje, jak se autor posunul od poměrně syrového stylu kruté reality válečných a poválečných let ke stylu mnohem umírněnějšímu a propracovanějšímu. Óe píše velmi čtivě, poutavě a zajímavě a myslím, že zaslouženě obdržel Nobelovu cenu. 75%, 25. 9. 2023.