Taťka Hraboš komentáře u knih

Jedna z nejlepších knih, co se mi letos dostaly do ruky. Skládanka příběhů různých žen, které ovšem propojují provázky příbuzenských či přátelských vztahů. Každý příběh by obstál dobře jako samostatná povídka, dohromady však dávají mnohem více než jen soubor povídek. Ženský svět probraný ze všech možných úhlů, horizontálně i vertikálně (zejména srovnání životních podmínek a postavení žen z různých generací bylo pro mě mimořádně zajímavé). Ani se stylem autorky jsem neměl žádný problém, četl jsem už kdysi Císařovo kotě, kde byla její snaha o propojení poezie a prózy jestě výraznější.

18.03.2025

Český čtenář této knihy si musí být vědom dvou skutečností: že je určena především německým čtenářům a že byla napsána před více než 12 lety – před boomem sociálních sítí, před dobou covidovou a s tím souvisejícím distančním vzděláváním ve školách na jedné straně a neskutečným nárůstem množství dezinformací v internetovém prostoru, ještě dále posíleným válkou na Ukrajině, na straně druhé, a především před nástupem umělé inteligence. Přesto autor už na základě tehdy existujících studií a výzkumů prokázal podle mého názoru mimořádné porozumění problému; jeho závěry a předpoklady se následným vývojem jen potvrdily, byť to politická reprezentace, byznys a možná i velká část populace bude popírat či alespoň zlehčovat. Myslím, že není náhodou, že se psychický stav dětí ve školách (jak jsem teď zahlédl ve sdělovacích prostředcích) zhoršuje už od roku 2010, byť k markantnímu negativnímu skoku došlo zvláště po covidu. Naše děti, ale i mnozí dospělí se totiž stále více odpoutávají od skutečného světa a noří se do toho virtuálního (který je navzdory vnějšímu zdání mnohem méně pestrý a bohatý než ten skutečný), ztrácejí schopnost reálný svět chápat, pohybovat se v něm a nakládat s ním. Jak autor mimo jiné zmiňuje, je obrovský rozdíl v tom, jak na váš duševní stav a mozek působí procházka v přírodě, posezení s přáteli, četba pěkné knihy nebo manuální práce či vlastní tvorba (byť jen pro sebe, pro radost), a jak nekonečné sezení před přihlouplými televizními seriály, reklamami nebo reality show, neustálé sledování čím dál horších (a často ještě úmyslně negativně zkreslených) zpráv, hraní bezduché počítačové hry či odpovídání na každou hloupou sms či příspěvek na sociální síti dlouho do noci. Jednoduše vyjádřeno: každá minuta strávená v nepřítomnosti obrazovky televize či počítače nebo displeje mobilního telefonu je dobrá. I o dalších negativních důsledcích s nadměrným používáním digitálních médií spojených velmi pěkně a srozumitelně hovoří tato kniha. Autorovi bych odpustil i poměrně silné rozhořčení, které je z textu cítit, protože jde opravdu o problém, který bude mít dalekosáhlé důsledky, ale přitom jej nikdo nechce řešit.

7 17.03.2025

Není to první kniha od Viktora Koláře, kterou držím v ruce. Už kdysi dávno jsem měl tu čest prohlédnout si jeho Ostravu – obležené město, některé fotografie pro mě tudíž nebyly nové. Je zvláštní, jaký sami Ostraváci mají ke Kolářovým fotografiím vztah – jako by se styděli za to, co je na nich vidět (však taky „obležená Ostrava“ v roce 1995 zůstala v podstatě v trezoru, i když to byla kniha vytvořená na objednávku pro ostravskou radnici). Přitom jsou to úžasné fotografie (a to říkám i přesto, že v Ostravě sám celý život bydlím). Nejde jen o estetickou a řemeslnou dokonalost, ale hlavně o jejich poetiku, často založenou na kontrastech, hravost a vtip, které z nich čiší. Pravda je ale, že fotky z roku 2000 a výše (alespoň v tomto výběru) už takové kouzlo nemají; ne snad proto, že by Kolář ztratil něco na svých dovednostech, ale proto, že Ostrava se „zcivilizovala“, dneska už není tak odlišná jako v době normalizace a ještě i v „divokých“ devadesátých letech. A abych nezapomněl, za přečtení určitě stojí i texty v knize, ať už zajímavý esej Jana Balabána v úvodu, nebo ještě zajímavější rozhovor s autorem v závěru. Doporučuji zvláště těm, kdo sami rádi fotí.

1 13.03.2025

Attenboroughovy knihy rozhodně nejsou plnohodnotná náhrada za jeho nádherné filmy – sebeplastičtější popis nikdy nedokáže nahradit vizuální a akustický zážitek z filmu nebo nejlépe z přímého pozorování. Přesto je to velmi příjemné, zajímavé a informacemi nabité povídání, doplněné i krásnými fotografiemi. Ocenil bych, kdyby u každého v textu zmíněného druhu byla někde bokem v rámečku alespoň malá kresba či fotografie, protože spoléhat se na popis je zvláště u málo známých druhů problematické, ale to už bylo asi pro vydavatele náročnější.

3 10.03.2025

Tak to je síla, hlavně ten závěr. Knížka se zpočátku tváří jako více či méně zábavná sonda do života na ruském venkově, byť proložená řadou zajímavých úvah (něco jako Gogolovy Mrtvé duše), postupně však sklouzává do dramatu se závěrem, za který by se nemusel stydět ani král hororu Stephen King. To samozřejmě přeháním, ale jak se píše i na přebalu knihy, jde jednoznačně o Dostojevského nejtemnější a nejkrutější dílo. Ta krutost a temnota ovšem nemají za cíl čtenáře „pobavit“, Dostojevskij je mistrně využil k demonstraci mnoha paradoxů v myšlení a chování tehdejší ruské společnosti. Řada z nich bohužel zřejmě přetrvává doposud. Například kombinace přesvědčení o výjimečnosti ruského národa, o jeho předurčenosti konat velké věci a z toho plynoucím nároku téměř na cokoli (i za cenu obětí, především na té druhé straně), a zároveň zhrzení z toho, že to svět okolo není ochoten připustit. Samozřejmě, že nelze úplně generalizovat (a také to není idea typická jen pro Rusko), ale v Rusku se až příliš často najdou vlivní lidé, kteří tuhle ideu prosazují, a až příliš často úspěšně. Ruku v ruce s tím jde i potřeba silného vůdce ve stylu Petra Velikého – jak vizionářsky dovozuje jedna z vedlejších postav v jednom monologu, demokracie a rovnoprávnost (v ruském pojetí) vede zákonitě k despocii.

6 10.03.2025

Chtěl jsem si prohlédnout nějaké fotografie od jednoho z našich nejvýznamnějších současných fotografů a v knihovně, kam chodím, měli jen tuhle publikaci. Na druhé straně – vzhledem k tomu, co teď náš bývalý bratrský stát zase tropí – to byla určitě vhodná volba. Koudelka, ač v té době jen třicetiletý, se už na těchto fotografiích projevil jako zralý autor s vytříbeným autorským pohledem. Každá z mnoha desítek fotografií v této publikaci představuje nejen působivou dokumentaci tehdejších dramatických událostí, ale je i samostatným plnohodnotným uměleckým dílem. Pro mě je téměř nepochopitelné, jak v této vypjaté situaci, kdy byl v podstatě neustále i ve fyzickém ohrožení (ostatně byl i postřelen), dokázal stále myslet i na všechno to, co je potřeba, aby fotografie dostála těm nejvyšším estetickým požadavkům (pravděpodobné asi je, že už v té době měl tak „vycvičené“ oko, že nad tím vůbec přemýšlet nemusel). I s ohledem na současnou situaci nelze než doporučit si tuhle knihu prohlédnout a přečíst – protože má i působivou textovou část, prolínající se s tou fotografickou, složenou z přepisů tehdejších oficiálních i neoficiálních dokumentů, projevů, vysílání rozhlasu či výpovědí očitých svědků.

1 05.03.2025

Inteligentní, příjemné, milým humorem (kocourek byl nezapomenutelný) a lehkou romantikou odlehčené scifi, neotřelým způsobem zpracovávající jedno ze základních témat tohoto žánru – cestování časem. Četba snadno stravitelná i pro čtenáře, který tomuto žánru neholduje. Heinlein si mě svým stylem psaní naprosto získal, a rozhodně se podívám i na jeho další díla.

15 04.03.2025

Čtivá, velmi dobře napsaná, ale také zvláštní kniha. Po kompoziční stránce to není ani román, ani sbírka povídek. Stěží poznat, jak to vlastně autorka zamýšlela – jestli od počátku mínila knihu vydat a psala jako celek, nebo nezávisle na sobě tvořila jednotlivé příběhy a pak je dodatečně spojila s pomocí rozličných úvah, anekdot, útržků vzpomínek či jiných příběhů. Z anotace by se mohlo zdát, že se jedná především o knihu o cestování a pohybu, ale takto monotematická rozhodně není. Její záběr je mnohem širší a z mého pohledu je autorka ve stejné míře jako cestováním fascinována i lidským tělem a možnostmi jeho posmrtného uchovávání. V podstatě se dá říci, že kniha je postavena na kontrastu mezi věčným pohybem a změnou na jedné straně a snahou o naprostou stabilitu a neměnnost na straně druhé.

6 19.02.2025

Pokud nedávám plný počet hvězdiček, pak jen kvůli tomu, jak vydavatelé v této publikaci naložili se Sudkovými panoramatickými fotografiemi (jak on sám říká „jitrnicemi“) – aby se jim každá nebo dokonce dvě najednou vešly na jeden list, musí se na ně člověk koukat nejlépe s lupou (určitě by výslednému dojmu méně uškodilo, kdyby je protáhli na dvě strany). Jinak je ale prohlížení knížky krásným zážitkem pro každého, kdo má rád přírodu a dokáže ocenit kvalitní fotografie. Zvláště na těchto Sudkových fotkách je dobře vidět, že výborná fotografie potřebuje něco více než jen dobrou kompozici. Ostatně řada Sudkových fotografií přírody a krajiny co do kompozice nijak zvlášť originální není; s přírodou se nedá manipulovat, lze jen volit vhodné objekty a co nejlepší úhel a vzdálenost k jejich zachycení. Co zrovna fotografiím v této knize dodává kouzlo, je počasí a denní doba (většinou mlhavo a podvečer až skoro tma). Zvládnutí těchto podmínek vyžaduje i potřebné technické dovednosti, které Sudkovi samozřejmě také nechyběly. Pro mě osobně má kniha zvláštní půvab i proto, že asi před 30 lety jsem se společně s kamarádem jednou pralesem celý den toulal (bohužel tehdy ještě bez foťáku), na Velké Polaně jsme nasbírali plnou tašku bedel a v údolí nějakého potoka při návratu pak ještě plnou tašku praváků. Dnes už je do pralesa vstup zakázán, dokonce i jen nahlédnout z hranic národní přírodní rezervace je dovoleno jen s průvodcem, byť po této hranici vede naučná stezka.

6 13.02.2025

Fotit akty na vysoké úrovni, to chce slušnou dávku sebevědomí, drzosti, komunikativnosti a hravosti (nesmělý týpek toho v této oblasti prostě moc nenafotí).A hodí se také ateliér přiměřeně vybavený osvětlovací technikou, protože tahle fotografická disciplína je ještě více než jiné postavena na hře světla a stínu. Vším tím disponoval Drtikol v bohaté míře, a kromě toho také mimořádnou představivostí a pracovitostí; proto se také stal jedním z mála českých fotografů, který se prosadil i ve světě. Tahle útlá knížečka je toho více než dostačujícím důkazem, a to nejen ve své informačně bohaté textové části, ale především v té obrazové. Jediným jejím mínusem je právě její útlost – toho obrazového materiálu by mohlo být mnohem více. Je ale třeba dodat, že knížka se snaží pokrýt Drtikolovu tvorbu v celé šíři, tedy třeba i fotografie portrétní či jeho tvorbu v pozdní fázi, kdy namísto živých modelů používal vlastnoručně vytvořených figurek, která byla jakýmsi přechodem k jeho návratu k malířství.

6 11.02.2025

Trochu nesourodá směs relativně krátkých statí, ale pro mě mimořádně zajímavá kniha. V některých případech Smil čtenáře jen pobaví či zlehka poučí o nějakém vynálezu, najde se i příspěvek, který bych z knihy úplně vypustil (srovnání biodiverzity a diverzity lidských výtvorů), ale většina příspěvků vytváří nemilosrdné zrcadlo, stavící do ostrého protikladu naše iluze o světě a skutečnost. Smil vyvrací různé idealistické představy, vlastně i včetně té o naší schopnosti odvrátit nastupující klimatické změny (byť to takhle přímo nekonstatuje). Jednoduše by se musel stát zázrak, spočívající v tom, že lidé se začnou chovat mnohem skromněji a přestanou být nenažranými, jak v tom užším slova smyslu, tak ve všech možných přenesených významech. Jak názorně plyne i z příspěvků v této knize, jakékoli zvýšení účinnosti, snížení energetické náročnosti či náročnosti na jiné zdroje je vždycky doprovázeno zvýšením spotřeby (a já dodávám, že za vydatného potlesku byznysmenů a ekonomů, kteří dnes v podstatě řídí svět). Je to vlastně kniha nejen nabitá informacemi, ale když se nad informacemi z ní člověk zamyslí, tak i velmi depresivní.

3 10.02.2025

Výborně napsaná kniha, ale čiší z ní smutek, marnost a beznaděj. Taková byla ovšem zatím každá od jihoafrického autora, která se mi dostala do ruky (poctivě ale přiznávám, že kromě Galguta jsem zatím přečetl jen několik knih od J. M. Coetzeeho). Nejspíš za to nemohou sklony zmíněných autorů, ale samotná země, ve které se narodili, popřípadě ještě žijí. Tahle knížka určitě stojí za přečtení, ale po ní doporučuji něco lehčího na vymanění z těch depresivních pocitů, které člověku přivodí.

6 10.02.2025

Není mi jasné, proč tu kniha nemá to nejvyšší hodnocení. Snímky tolika skvělých českých fotografů minulého století se v knize jen tak nesejdou. A dohromady knihu dával člověk, který fotografii opravdu rozumí. Je to patrno nejen z doprovodných textů, ale hlavně z výběru fotografií za jednotlivé autory. Často se v obdobných publikacích objevují snímky, které zrovna nepatří k tomu nejlepšímu z produkce autora – prostě proto, že je měl tvůrce publikace k dispozici. To tady neplatí – co snímek, to malá fotografická perla. A navíc výběr velmi zdařile ukazuje rozdíly ve tvorbě jednotlivých autorů. Za mě tedy plný počet bodů, a to i přesto, že kniha vyšla ještě v dobách socialismu (to se v ní až na pár drobností v textu nijak neprojevuje).

2 02.02.2025

S Ibsenem jsem se zatím potkal jen jednou, protože jsem ho měl v povinné četbě na střední (tehdy to byly Opory společnosti). Možná to mě pak od něj na léta vzdálilo (bohužel jak jsem teď zjistil v souvislosti s přijímacími zkouškami na SŠ u staršího syna, tak na středních školách určitý modifikovaný systém povinné literatury, který děti od kvalitní literatury spíše vzdaluje, stále platí). Nicméně Ibsenovy hry jsou obsaženy téměř ve všech kánonech toho nejlepšího, co ve světové literatuře vzniklo, tak jsem po letech vzal zase něco od něj do ruky a rozhodně nelituji. Příběh Nory, jakkoli se zdá být tehdejší doba a postavení žen v ní daleko, má stále v mnoha ohledech svou platnost. Důraz na vnější pozlátko, na to, jak člověk vypadá před druhými, platí v různé míře téměř u každého z nás. Stejně tak vztahy založené na všem možném kromě skutečného citového vztahu ke druhému člověku. A mohlo by se jmenovat dál. Ale ani v užším pojetí tomuto příběhu nechybí v dnešní době ekvivalent. Nejsou to manželky bohatých byznysmenů, které kromě funkce dekorace nemusejí ve svém životě plnit jinou funkci; tyhle ženy si svoji vůli dokáží prosadit i proti manželovi multimilionáři. Mám na mysli vztah mezi výrazně starším mužem a mladou ženou – tam je ten přístup k partnerce jako k malému, neschopnému dítěti stále často vidět, a to třeba právě v otázkách výchovy vlastních společných dětí.

6 02.02.2025

Velmi dobře napsaná fantasy, koneckonců už jméno překladatelky Dany Krejčové je zárukou kvality. Má to nápad, příběh, spád i překvapení, prostředí i zajímavé a dostatečně psychologicky prokreslené postavy. Zádrhelem kvůli orientaci v ději – pro někoho menším, pro někoho větším – může být právě velký počet postav, jejich záměrů a dějových linek. Dát to všechno v závěru dohromady je mimořádně náročné, a leckterý autor právě proto ve finále selže (nicméně Erikson to podle mě v této knize zvládl). Kromě toho se autor nechová ke čtenáři někdy úplně fér, čas od času prostě vytáhne nějaké dosud neznámé eso z rukávu a zasáhne do děje naprosto nepředvídatelným způsobem, což třeba já osobně nemám moc rád, protože s oblibou odhaduji, jak se příběh té které postavy vyvrbí. Ovšem podle doslovu se dá soudit, že tímhle nešvarem trpí hlavně první díl, protože leccos se vysvětlí v těch dalších (to naznačuje i rostoucí hodnocení dalších dílů). Takže už se těším na pokračování.

8 02.02.2025

Sudkovým fotografiím nelze dát jiné než nejvyšší hodnocení. Tahle kniha ale nabízí nejen estetický zážitek ze Sudkových fotek (a pár informací o Leoši Janáčkovi), ale také možnost zajímavého srovnání, zvláště pro ty, kteří Hukvaldy a kraj kolem nich dobře znají. Sudek a další fotografové v jeho době to měli z určitých hledisek složitější, z jiných zase jednodušší než dnešní fotografové. Fotografické přístroje byly veliké, bez stativu se neobešli, pokud chtěli záběr z větší blízkosti, museli se k objektu fyzicky přiblížit. O kvalitě fotografie bylo rozhodnuto hned v okamžiku jejího pořízení, později byly možné jen mírné úpravy světla a stínů při vyvolávání, případně ořez snímku. Fotografický materiál byl drahý a zpracování pracné, takže si nad každým snímkem museli pořádně zapřemýšlet, než zmáčkli spoušť. Dnešní možnosti fotografů, ať už při samotném fotografování (libovolný počet snímků téhož objektu, využití zoomu atd.) nebo při případných pozdějších úpravách, jsou nepřeberné, někdy možná až paralyzující. Na druhé straně ale Sudek a jeho současníci měli mnohem čistší motivy, krajina, vesnice, interiéry byly malebnější, záběry jim nekazil šum v podobě sloupů vysokého napětí, automobilů, paneláků, odpadků, turistických davů. Právě to je krásně vidět v této publikaci.

3 28.01.2025

Je to určitě kniha, která stojí za přečtení. Pro mě tedy hlavním lákadlem byly fotografie Josefa Ptáčka; zejména ty černobílé stojí za to. Velká část obrazového materiálu pochází ovšem i od autorky textu, jejíž fotografie také nejsou úplně špatné, ale mají spíše dokumentární hodnotu. Nakonec ovšem i ta textová část stála zato, byť je od počátku zřejmé, že autorka není ani žádný profesionální spisovatel. Procestovala však opravdu Čínu v mimořádném rozsahu a dokázala si obstarat i mnoho zajímavých informací. Zprvu mi vadil jakýsi skoro až nekritický obdiv k této zemi, ale křivdil bych autorce, kdybych tvrdil, že negativa kolem sebe nedokázala vnímat, spíše jako zjevně bytostná optimistka kladla mnohem více důraz na to krásné a zajímavé, co se v této podivuhodné zemi dá objevit – a to jak v přírodě a mezi památkami, tak mezi lidmi.

4 22.01.2025

Brilantní historický román, napínavější než dobrá detektivka, thriller nebo dobrodružný román. I psychologicky má autor své postavy výborně zvládnuté; čtenář jako by opravdu byl v jejich kůži a musel řešit jejich dilemata a prožívat hrůzy boje. Současně tato kniha skvělle ilustruje všechny paradoxy a nesmysnost války, hlavně neschopnost většiny vůdců, pohlcených emocemi s válkou a bojem spojenými, racionálně myslet a brát v úvahu, že svými rozhodnutími posílají na smrt tisíce vojáků a mnohé civilisty. V tomto ohledu se nic nezměnilo dosud, spíše naopak, protože dnešní vojevůdci si sedí mnohdy v bezpečí stovky kilometrů od bojiště. Tuhle knihu bych z mnoha důvodů zařadil do seznamu povinně-volitelné literatury k maturitám; prospělo by to nejen tomuto předmětu, protože je opravdu mimořádně čtivá, ale i dějepisu a některým dalším předmětům.

5 20.01.2025

Kniha plná mimořádně zajímavých poznatků o lidském myšlení a té spoustě chyb, jichž se, třeba i jako experti ve svém vlastním oboru, permanentně dopouštíme. Nikoli jen v důsledku vlastní lenosti přemýšlet pečlivě, ale i v důsledku mechanismů, které nám dala do vínku sama příroda, aby byl pro nás svět přehlednější a abychom mohli snáze a rychleji reagovat na jeho požadavky. Snadněji pak pochopíme, proč si lidé mnohdy neuvědomí věci, které mají obrazně řečeno přímo před očima – ať už se jedná o neškodné drobnosti nebo naopak velmi závažná rizika. Takovou knihu by měl člověk studovat jako učebnici se zápisníkem v ruce – i tak si ale zdaleka všechno nezapamatuje, natož aby si v praxi vždy uvědomil, že se opětovně dopouští nějaké časté chyby v myšlení. Je ale pravda, že to nebylo zrovna lehké čtení – hlavně proto, že to rozhodně není klasická kniha z oboru psychologie, ale kniha hodně zabíhající do ekonomie a pracující nejen s ekonomickými teoriemi, ale také s různými matematicko-ekonomickými metodami a vzorci, v nichž se autor (na rozdíl od průměrného čtenáře) výborně orientuje. Není divu, že obdržel v minulosti Nobelovu cenu právě za ekonomii.

6 17.01.2025

Nestává se mi často, že bych musel dlouho uvažovat, co vlastně do komentáře napsat. Jednoznačně se jedná o dílo mimořádně talentovaného autora. Jinak je ale tahle knížka pro mě těžko uchopitelná. Brát ji jako snahu autora vypsat se ze svého znechucení, ze všech svých ošklivých pocitů ze světa a doby, v nichž žil? Ačkoli se v knize nenajde mnoho momentů, z nichž by probleskoval alespoň paprsek krásy či spokojenosti, přesto nepůsobí, že by ji psal člověk depresivní, ubitý životem. Přes to negativní zaměření z ní přece jen vyzařuje nezdolatelná vůle k životu. Nelehké čtení, ale asi po právu patří do zlatého fondu literatury.

4 15.01.2025